Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1648/2012

20

Cdo 1648/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

RELEAS a.s.

se sídlem v Praze 8, Pod Hájkem 2204, identifikační číslo osoby 49241061, zastoupené JUDr. Karlem Brucklerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, proti žalované

DVOŘÁK – TRUCKS, s.r.o.,

se sídlem v Brně – Králově Poli, Palackého třída 1846/149, identifikační číslo osoby 60732628, zastoupené JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze 6. prosince 2011, č. j. -50, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2073,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Ponížila.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil (vyhovující) rozsudek okresního soudu z 1. dubna 2011, č. j. -33, tak, že žalobu o vyloučení tam specifikovaného nákladního vozidla z exekuce vedené žalovanou proti povinnému M. Š. zamítl. S poukazem na ustanovení a uzavřel, že uplatnila-li žalovaná k zajištění své pohledávky za povinným z titulu nezaplacené ceny za provedenou opravu vozidla (jehož vlastníkem je žalobkyně, která s povinným uzavřela leasingovou smlouvu) zadržovací právo, nemůže být vylučovací žaloba vlastníka důvodná, jelikož zadržovací právo jako jedno z věcných práv k věcem cizím působí vůči každému, tedy i proti žalované. Žalovaná (jako věřitelka pohledávky za povinným, který jí vozidlo předal k opravě, jejíž cenu pak nezaplatil, takže si proti němu opatřila vykonatelný titul /platební rozkaz/, jejž pak úspěšně exekovala) má při exekuci prodejem movité věci právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje zadrženého vozidla.

V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v závěru odvolacího soudu, že exekucí lze postihnout movitou věc ve vlastnictví třetí osoby (zde žalobkyně), k níž oprávněný (žalovaná) uplatnil zadržovací právo, a která se dostala do jeho sféry jednáním dlužníka (povinného),

aniž je dána existence exekučního titulu vůči žalobkyni

. Dovolatelka je názoru, že exekucí nelze postihnout majetek jiné osoby než dlužníka (povinného). Žalovaná (věřitelka pohledávky) nemá a neměla vůči žalobkyni žádný exekuční titul, existuje pouze a jedině exekuční titul vůči dlužníkovi (povinnému). Byla-li žalovaná názoru, že provedením opravy vozidla jí vznikla nebo mohla vzniknout pohledávka z titulu zhodnocení movité věci, nic jí podle dovolatelčina názoru nebránilo domáhat se takového nároku u žalobkyně „přímo nebo soudním řízením“. Jestliže by dovolací soud dovolání oprávněným neshledal, pak by podle žalobkyně z povahy věci plynulo, že obecně mohou věřitelé k zajištění svých pohledávek vůči dlužníkům uplatnit zadržovací právo k movité věci ve vlastnictví třetí osoby, a současně na tyto věci vést exekuci; takovýto právní stav „by zcela rozhodně poškodil všechny vlastníky movitých věcí, které jsou předmětem leasingových smluv, výpůjček atd.“ Podle žalobkyně takový stav není v souladu s právními předpisy a „má dosah v ústavněprávní rovině.“

Žalovaná s poukazem na dosavadní judikaturu navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, ).

Dovolání (přípustné podle ustanovení ) není důvodné.

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( , věta druhá, ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( , věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že uplatnila-li žalovaná k zajištění své pohledávky za povinným z titulu nezaplacené ceny za provedenou opravu vozidla (jehož vlastníkem je žalobkyně, která s povinným uzavřela leasingovou smlouvu) zadržovací právo, nemůže být vylučovací žaloba vlastníka důvodná, jelikož zadržovací právo jako jedno z věcných práv k věcem cizím působí vůči každému, tedy i proti žalované.

Právní posouzení je ve smyslu nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V rozsudku z 27. září 2006, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2007 pod poř. č. 96 (v němž vysvětlil podstatu a funkce institutu zadržovacího práva a to i z hlediska jeho dopadu do exekučních poměrů), Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel může zadržet podle ustanovení cizí movitou věc, má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak mu věc na základě platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu předala nebo jí má věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat.

V odůvodnění citovaného rozhodnutí pak vysvětlil, že exekucí prodejem movitých věcí ( až ) mohou být postiženy také věci, které byly ve smyslu ustanovení zadrženy za účelem zajištění pohledávky věřitele, a to tehdy, byl-li věřitel ochoten je vydat ke dražbě a byly-li tedy pojaty do soupisu ( ve znění pozdějších předpisů). Výtěžek prodeje zadržené věci (samozřejmě jen do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím) soud vyplatí věřiteli pohledávky zajištěné zadržovacím právem. Skutečnost, že vlastníkem (zadržené a nyní v exekuci) prodávané věci je

jiná osoba než povinný (dlužník), není důvodem, pro který by mohla být movitá věc, na níž vázne zadržovací právo, z exekuce vyloučena

nebo pro který by exekuce mohla být zastavena. Na jiném místě odůvodnění Nejvyšší soud zdůraznil, že zadržovací právo není závazkovým právním vztahem, ale věcným právem k věci cizí, které působí ve prospěch oprávněné osoby (věřitele) vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci.

Protože o takový případ jde v souzené věci, kdy žalobkyně právo nepřipouštějící exekuci ve smyslu ustanovení nemá, neboť to bylo eliminováno právě zadržovacím právem žalované (mýlí se tedy žalobkyně, dovozuje-li nutnost existence exekučního titulu žalované vůči ní jako vlastníku věci), lze s ohledem na výše uvedené uzavřít, že napadené rozhodnutí je správné, Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nedůvodné podle části věty před středníkem, odst. 6 zamítl.

Jelikož dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšné žalované podle ustanovení , § a ve znění účinném od 1. 1. 2013 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem ( věty první, , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. ), jakož i DPH ve výši 21%, tj. částce 273,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu