Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2525/2013

U S N E S E N Í

E.R.O.C., s. r. o.

V. B.

, zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 15, pro částku 146.038,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. března 2013, č. j. -40, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 13. prosince 2012, č. j. -13, jímž obvodní soud nařídil na majetek povinného exekuci podle tam specifikovaného vykonatelného notářského zápisu. S odvolací námitkou povinného, že k exekuci navržený notářský zápis – neobsahuje-li v úvodní pasáži o údajích, jakým způsobem byla ověřena totožnost účastníků, dikci „totožnost přítomných byla zjištěna

platnými

občanskými průkazy“, nýbrž pouze formulaci, že „totožnost přítomných byla zjištěna občanskými průkazy“ – je „formálně vadný“, nemající povahu veřejnéy, s nímž tudíž nelze spojovat vlastnost přímé vykonatelnosti, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „uvedený údaj je v souladu s ustanoveními § 63 a 64 notářského řádu, jelikož jde o úřední průkazy, jež jsou veřejnými listinami prokazujícími jméno, příjmení, podobu osoby a státní občanství ČR, případně i jiné údaje, pokud tak stanoví zákon č. 328/1990 Sb. o občanských průkazech. Z toho, že notář totožnost účastníků ověřil podle uvedených průkazů, plyne, že neměl žádné pochybnosti o platnosti uvedených dokladů.“ Odvolací soud dále vysvětlil, že nejde o shodnou situaci, jakou posuzoval Nejvyšší soud v usnesení z 21. dubna 2009, sp. zn. , podle nějž byla jako nevyhovující shledána formulace „soud totožnost účastníků ověřil podle předložených platných průkazů a výpisu rejstříku právnických osob ...“; z takovéto formulace totiž skutečně není patrno, zda vůbec šlo o průkazy úřední. V případě občanského průkazu lze však bez dalšího uzavřít, že jde o průkaz typově podřaditelný pod obecnější pojem „úřední průkaz“, prokázání totožnosti účastníků notářského zápisu nelze proto považovat za vadné a jako takové nemohlo založit jeho formální nevykonatelnost. Odkaz povinného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a považoval odvolací soud za nepřípadný, jelikož ani jedno z uvedených rozhodnutí neřešilo situaci obdobnou projednávané věci, kdy v notářském zápisu bylo výslovně uvedeno, že totožnost účastníků byla ověřena

občanskými

průkazy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení ; za dovolacím soudem dosud nevyřešenou považuje otázku, zda k formální vykonatelnosti notářského zápisu je třeba, aby v něm notář výslovně uvedl, že totožnost účastníků (jež nezná osobně) ověřil z

platného

úředního průkazu či občanského průkazu, či zda postačí, aby v textu notářského zápisu, konkrétně jeho části týkající se údajů o způsobu ověření totožnosti účastníků, byla formulace onen pojem „

platného

“ neobsahující. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje právě v závěru odvolacího soudu, že absence pojmu „

platného

“ (úředního průkazu či občanského průkazu) formální nevykonatelnost notářského zápisu nezpůsobuje. Sám zastává názor opačný, a to s odůvodněním, že v takovém případě vznikají neodstranitelné pochybnosti o tom, zda notář totožnost jednajících osob ověřil způsobem odpovídajícím zákonu, resp., zda mu zákon ověřit totožnost osob umožňoval. Podle něj nejen v každodenní praxi, ale především v právním řádu České republiky se hojně vyskytuje rozlišování úředních či občanských průkazů na platné a neplatné, takže nelze bez dalšího tvrdit, že by mělo jít o atribut nadbytečný, nedůležitý a nepodstatný, bez něhož se lze mj. při ověřování totožnosti účastníků notářského zápisu obejít. O povinnosti předkládat úřední či občanský průkaz

platný

hovoří např. zákon o správě daní a poplatků, o řidičských průkazech, o pobytu cizinců, o evidenci obyvatel, o obecní policii, matriční zákon, notářský a exekuční řád aj. V § 11 zákona o občanských průkazech je definice platnosti občanského průkazu, jde tedy současně o negativní vymezení definice jeho neplatnosti. Kromě toho právní řád výslovně upravuje také situaci, kdy např. držení neplatného občanského průkazu v rozporu s povinností jej odevzdat je přestupkem trestaným peněžitou sankcí.

Ministerstvo vnitra vede informační systém evidence občanských průkazů, v němž jsou uváděny údaje o číslech ztracených, odcizených, zničených a

neplatných

občanských průkazů. Právě tato evidence a povinnosti k ní vztažené jsou pak důležité i v projednávané věci. Podle § 109d notářského řádu má notář do tohoto informačního systému přístup, a to právě za účelem kontroly, zda jemu předkládané občanské průkazy plní roli „

platného

úředního průkazu“. Notář je dokonce k této kontrole povinen, neboť by bylo v rozporu se zákonem, a tedy chybným úředním postupem ve smyslu , jestliže by kontrolu předkládaného občanského průkazu neprovedl a totožnost jednající osoby ověřil z předloženého „prostého“ občanského průkazu bez dalšího, aniž by tedy v informačním systému ověřil, zda je tento občanský průkaz platný či neplatný (tj. zda byl např. nahlášen jako ztracený či odcizený, nebo je neplatný z jiného důvodu). Zjistí-li notář v informačním systému, že občanský průkaz je neplatný, ověření totožnosti neprovede a sepis notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti odmítne. Zjistí-li naopak, že občanský průkaz je platný, totožnost ověří, zápis sepíše, avšak současně do něj uvede, že totožnost ověřil „

platným

“ úředním dokladem, neboť takový způsob po něm požaduje zákon.

Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 15. března 2013, o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předně nutno poznamenat, že ustanovení , na něž poukazuje dovolatel, bylo do notářského řádu vloženo teprve novelou, (viz. jeho článek VI, část šestá) účinnou od 1. července 2012 (viz. článek XXX), takže v době sepisu notářského zápisu, tedy ke dni 3. listopadu 2011, ještě neplatilo. Kromě toho je ovšem dovolatelův kategorický závěr, že „zjistí-li notář, že občanský průkaz je platný, totožnost ověří, zápis sepíše, avšak současně do něj uvede, že totožnost ověřil „

platným

“ úředním dokladem,

neboť takový způsob po něm požaduje zákon

“ (viz poslední věta druhého odstavce druhé strany tohoto rozhodnutí), nesprávný, protože nerozlišuje požadavek skutečně notáři předepsaný ustanovením § 64 notářského řádu, dle nějž musí být totožnost účastníků prokázána (resp., jak říká ustanovení § 63 písm. e/ notářského řádu, „ověřena“)

platným

úředním průkazem, od notářským řádem již nevyžadované povinnosti, aby údaj, že úřední průkaz je

platný

, byl výslovně vtělen do textu notářského zápisu.

Jinak ovšem plyne ze samotné povahy věci, že notář, uvede-li do notářského zápisu výslovně, že totožnost účastníků „byla zjištěna občanskými průkazy“, a zároveň notářský zápis sepíše, považuje tyto občanské průkazy za platné a totožnost účastníků za jimi prokázánu, resp. ověřenu, protože v opačném případě, jestliže by tedy občanské průkazy za platné nepovažoval a totožnost účastníků tak za ověřenu neměl, musel by sepsání notářského zápisu podle odmítnout.

Napadené rozhodnutí je také v souladu s již existující judikaturou. V rozsudku z 30. listopadu 2012 (vyhlášeném tedy po vydání všech citovaných judikátů, jimiž argumentují oba účastníci i odvolací soud), sp. zn. , se Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že ač právní teorie dříve zastávala názor, že nesplnění i jen některé z předepsaných náležitostí má za následek, žeu sepsanou notářem nelze považovat zau veřejnou, postupně se prosazuje méně rigorózní výklad. Ten vychází ze závěru, že chybí-li v notářskéě náležitost, která je jen málo významná, může přesto – s přihlédnutím k okolnostem konkrétního příkladu – jít ou veřejnou (viz. též právní názor vyjádřený v publikaci Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví, komentář, 4. vydání 2010, CH. Beck, str. 50). Podobně judikatura soudů, pokračuje Nejvyšší soud v odůvodnění uvedeného rozsudku s poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1979 a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 18. prosince 2008, sp. zn. , dospěla k závěru, že náležitosti notářských listin jsou z hlediska kvality různě závažné. Pouze v případě, že by chyběly takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno individualizovat notářský zápis, účastníky či další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou součástí notářského zápisu, bylo by nutno dojít k závěru, že písemnost nelze považovat za notářský zápis a tedy za veřejnouu.

Takovouto náležitostí – aniž Nejvyšší soud míní relativizovat výše uvedené závěry obsažené v odůvodnění tohoto rozhodnutí – zcela nepochybně není výslovné vtělení údaje, že notář totožnost účastníků ověřil

platnými

občanskými průkazy, do textu notářského zápisu.

Protože, jak plyne z uvedeného, nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení

dosud nevyřešené

otázky hmotného či procesního práva, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu