Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3914/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů,se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, PSČ 128 00, proti žalovaným 1) K. V., zastoupenému JUDr. Petrem Kšádou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, PSČ 100 00, a 2) D. K., o zaplacení částky 74.870,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2010, č. j. -163, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „“).

Dovolání prvního žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. ledna 2010, č. j. -140, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 74.870,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení , jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. , ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. , jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Právní otázku splňující kritéria stanovená v dovolatel nezformuloval a otázka zásadního právního významu není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.

Otázka, zda z ustanovení , resp. odst. 3 (tj. zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů) vyplývá povinnost pojistitele opatřit si stanovisko pojistného škůdce k případnému zpochybnění výplaty pojistné částky, není pro rozhodnutí odvolacího soudu určující; i kdyby ji odvolací soud zodpověděl jinak, bylo by to bez významu pro výsledek sporu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. , vysvětlil, že Česká kancelář pojistitelů poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pouze v tom rozsahu a výši, v nichž ji poškozený prokázal a v nichž za ni podle ustanovení a násl. obč. zák. odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Jen takové plnění je proto plněním za toho, kdo odpovídá za škodu, a jen za takovéto plnění vzniká Kanceláři nárok na náhradu podle věty první (ve znění účinném do 31. března 2006). Soud tedy ve sporu o uspokojení postižního nároku Kanceláře není vázán výsledky šetření, které pro své potřeby provedl pojistitel, ani pojistným plněním, které bylo na základě výsledků takového šetření poskytnuto poškozenému, nýbrž musí sám posoudit otázku existence a rozsahu odpovědnosti osoby bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Soudy nižších stupňů v souzené věci postupovaly způsobem, jenž těmto (později přijatým) judikatorním závěrům odpovídá, přičemž pečlivě zkoumaly vše, co v rámci své procesní obrany odvolatel uplatnil.

K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nevede ani druhá z předložených otázek, totiž zda se jedná o zvláštní povahu provozu vozidla, pokud se automobil samovolně „bez zapříčinění“ z klidového stavu vlivem namrzlého povrchu sesune bez protočení kol po ledové ploše a způsobí tak škodu.

Je tomu tak proto, že tato otázka vychází ze skutkového základu, jenž neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy nižších stupňů, a jedná se tudíž o otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá, neboť ji odvolací soud neřešil. Při právním posouzení, zda škodný děj splňoval atributy provozu vozidla či nikoliv, vycházel ze skutkových zjištění, že druhý žalovaný jako řidič vozidla v úmyslu zaparkovat vozidlo v podzemních garážích zastavil s vozidlem u čtečky vjezdového čipu, aby přiložil čip ke čtečce, přičemž vozidlo se v okamžiku zastavení rozjelo po zamrzlém povrchu a narazilo do vjezdových vrat, čímž došlo ke vzniku škody. Z toho pak odvolací soud dovodil skutkové závěry, že zastavením u čtečky nebyla jízda ukončena, nýbrž jednalo se o úkon související s parkováním vozidla (slovy soudu prvního stupně o „krátkodobé přerušení jízdy“). Je zřejmé, že sklouznutí vozidla po zledovatělém povrchu, k němuž došlo „bez zapříčinění z klidového stavu“, je při řešení otázky, zda se jednalo o provoz vozidla (o projev zvláštní povahy tohoto provozu) dějem co do příčin onoho pohybu (co do hybatele) kvalitativně odlišným od sklouznutí vozidla, k němuž došlo v okamžiku jeho zastavení na zledovatělém povrchu.

V řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení , skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů zpochybnit nelze (srov. ), Nejvyšší soud je tedy tímto skutkovým stavem, jenž zahrnuje jak skutková zjištění, tak skutkové závěry z nich dovozené, vázán a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází.

Pro úplnost lze dodat, že posouzení popsaného skutkového stavu věci jako provozu motorového vozidla odpovídá ustálené judikatuře, zejména rozhodnutí uveřejněnému pod číslem 9/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisku bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky Cpj 10/83 uveřejněnému pod číslem 3/1984 tamtéž.

K otázce pasivní věcné legitimace dovolatele jako leasingového nájemce se odvolací soud neměl důvod vyjadřovat, jestliže soud prvního stupně dovodil, že dovolatel byl v době vzniku škody vlastníkem vozidla, a dovolatel v odvolání proti jeho rozhodnutí tento závěr nezpochybnil.

Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemohou založit ani zbývající námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci a vytýká odvolacímu soudu vady řízení (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem).

V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; první žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu