Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1931/2013

26

Cdo 1931/2013

ROZSUDEK

Ing. V. K., CSc.

, bytem v P., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované

WTW, měřící a analytická technika, s. r. o.

, se sídlem v Praze 9 – Satalicích, Budovatelská 1/281, IČO: 25623079, zastoupené Mgr. Zdeňkem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Dopraváků 749/3, o zaplacení částky 187.500,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -142, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -142,

se

v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 187.500,- Kč s úroky z prodlení od 28. 1. 2010 do zaplacení,

zrušuje

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -142, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č. j. -116, uložil žalované zaplatit částku 187.500,- Kč s úroky z prodlení v zákonné výši od 28. 1. 2010 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč (odstavec I. výroku, dále též jen „vyhovující výrok“), zamítl žalobu o zaplacení další smluvní pokuty ve výši 58.750,- Kč (odstavec II. výroku), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 76.933,70 Kč s úrokem z prodlení (odstavec III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odstavec IV. výroku).

K nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč za listopad 2009 – leden 2010 a zaplacení smluvní pokuty zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník rodinného domu, postaveném na pozemku p. č. 76/44 v katastrálním území S., P. (dále též jen „předmětný dům“), že užívání nemovitosti – jako řadového rodinného domu – bylo povoleno rozhodnutím ze dne 4. 12. 2007, že dne 2. 6. 2009 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu o nájmu tohoto domu (dále jen „Smlouva“), a to s účinností od 1. 7. 2009, v níž se mj. dohodli o výši nájemného ve výši 62.500,- Kč měsíčně, že žalovaná může dům užívat jako celek v rámci své podnikatelské činnosti, ale jen k účelu, k němuž je dům stavebně určen, a sjednali si pro případ prodlení s jeho placením smluvní pokutu. Dále zjistil, že si žalovaná dům před uzavřením smlouvy prohlédla, že se do domu nastěhovala dne 30. 6. 2009 a užívala ho do 24. 11. 2009, kdy ho vyklidila a klíče od domu předala žalobci, že předmětný dům byl na internetových stránkách v roce 2009 nabízen k nájmu s označením typu nemovitosti jako kanceláře, že v době od 9. – 29. 7. 2009 probíhala mezi účastníky korespondence (e-mailová), jejímž předmětem bylo zjištění účelu, k němuž byl předmětný dům kolaudován a (ne)předání kolaudačního rozhodnutí žalované, že 30. 10. 2009 sdělila žalovaná žalobci, že od Smlouvy odstupuje, neboť z viny pronajímatele nedošlo k předání předmětu nájmu a podpisu předávacího protokolu a nebylo ani doloženo kolaudační rozhodnutí, a že žalovaná zaplatila nájemné v červenci – říjnu 2009.

Uzavřenou Smlouvu posoudil podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že byla uzavřena platně, za nedůvodnou považoval námitku žalované o relativní neplatnosti Smlouvy podle obč. zák. pro její omyl ohledně účelu užívání nemovitosti, neboť ten vyplýval ze Smlouvy, z kolaudačního rozhodnutí i z výpisu z katastru nemovitostí a žalovaná se s tímto účelem mohla (a měla) seznámit. Odstoupení žalované od Smlouvy z 30. 10. 2009 posoudil jako neplatné, neboť bylo učiněno v rozporu s ujednáním účastníků ve Smlouvě. Protože ke skončení nájmu nedošlo v době od listopadu 2009 do ledna 2010 ani jiným způsobem, uložil žalované zaplatit dlužné nájemné za toto období ve výši celkem 187.500,- Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč (jež odpovídala ujednání ve Smlouvě) za prodlení žalované se zaplacením nájemného.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 11. 2012, č. j. -142, k odvolání žalované vyhovující výrok změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 187.500,- Kč s úroky s prodlení a zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč zamítl (měnící výrok), rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vzájemné žaloby a výrok o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Při posuzování nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty na rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil námitce žalované, že Smlouva je relativně neplatná pro omyl žalovaného týkající se podstatné vlastnosti předmětu nájmu podle § 49a obč. zák. Za významné považoval zjištění soudu prvního stupně, že předmětný dům byl kolaudován jako rodinný dům, že ho žalobce nabízel k pronájmu jako kancelář, a že podle Smlouvy byla žalovaná oprávněna užívat dům v rámci své podnikatelské činnosti, s níž byl žalobce seznámen prostřednictvím výpisu z obchodního rejstříku, avšak pouze k účelu, k němuž byl určen. Měl za to, že nevědomost žalované o stavebním určení předmětného domu vyplývá z korespondence jejího zástupce v červenci 2009. Dospěl k závěru, že žalovaná uzavřela Smlouvu v omylu týkajícím se způsobu užívání nemovitosti určeného kolaudačním rozhodnutím, který byl pro ni při uzavření Smlouvy rozhodující, o čemž „žalobce musel nutně vědět“, Smlouva je proto podle § 49a obč. zák. neplatná a žalobce se tak nemůže domáhat úhrady nájemného za prosinec 2009, leden 2010, kdy již žalovaná dům vyklidila, ani za listopad 2009, kdy sice žalovaná dům užívala, ale žalobce měl k dispozici kauci ve výši 62.500,- Kč a nemá tak právo ani zaplacení smluvní pokuty.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „“), a uplatnil v něm dovolací důvod podle , b), odst. 3 Vytýkal odvolacímu soud, že dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by zopakoval dokazování a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by mu umožnil vyjádřit se k novému právnímu hodnocení věci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná jednala při uzavření nájemní smlouvy v omylu, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. ), podle níž se může jednající osoba účinně dovolat podstatného omylu jen, jde-li o tzv. omluvitelný omyl, o ten se však v dané věci jednat nemohlo, neboť žalovaná si mohla (jak správně zjistil soud prvního stupně) ještě před uzavřením Smlouvy zjistit stavební určení předmětného domu, skutečnost, že se jedná o rodinný dům, byla zřejmá i z katastru nemovitostí a u podnikatelského subjektu, který s širokým předmětem podnikání funguje již 15 let, lze i předpokládat, že se před podpisem Smlouvy seznámil se stavebním určením budovy. Není ani zřejmé, z čeho žalovaná dovodila, že prostory v domě bude možné užívat i jako výrobní, tvrdí-li zároveň, že v inzerátu, kterým měla být uvedena v omyl, byly prostory v domě označeny jako kanceláře. Namítal, že soud ani neprovedl dokazování ke zjištění, zda žalobce tvrzený omyl vyvolal nebo o něm věděl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, vyvracela dovolací námitky žalobce a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. zamítnuto.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále též jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ( a 4 ). Měnícím výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení nájemného a o nároku na zaplacení smluvní pokuty), dovolací soud proto posuzoval přípustnost dovolání u každého z těchto nároků samostatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 02. 2011, sp. zn. ).

Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, není dovolání podle přípustné, neboť jde o peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle a pro jeho nepřípustnost odmítl.

Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč s úroky z prodlení, je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná podle § 49a obč. zák. pro omyl žalované týkající se podstatné vlastnosti předmětu nájmu, a to jeho stavebního určení.

Omyl jednající osoby má za následek neplatnost právního úkonu podle § 49a obč. zák. (nešlo-li o omyl vyvolaný úmyslně, takový závěr však odvolací soud neučinil) jen tehdy, jde-li o omyl podstatný (bez něho by k právnímu úkonu nedošlo) a osoba, které byl učiněný právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm věděla (musela vědět), avšak druhou stranu na něj neupozornila. Podle právní teorie i soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však jednající osoba může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Požadavek omluvitelného omylu, coby předpokladu účinného dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle § 49a věty první obč. zák. pro podstatný skutkový omyl vyvolaný druhou smluvní stranou je plně v souladu se zásadou vigilantibus iura (podle níž „jen bdělým svědčí jejich práva”), opakovaně zdůrazňovanou i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Tvrdí-li žalovaná, že ačkoli způsob užívání domu byl pro ni rozhodující při uzavírání Smlouvy, spolehla se jen na údaje obsažené v inzerátu o možnosti pronájmu předmětného domu, a že o stavebním určení domu jako domu určeného k bydlení neměla (nemohla mít) vědomost, byť z údajů (veřejně přístupných) v katastru nemovitostí bylo zřejmé, že jde o rodinný dům, pak nejde o omluvitelný omyl. Zavinila ho totiž svou nedbalostí při (ne)využití možnosti ověřit si skutečnosti, jež považovala při uzavření Smlouvy za podstatné.

Závěr odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná podle obč. zák., tak není správný. Dovolací soud proto rozsudek v napadené části zrušil ( věty za středníkem ), a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení ( věta první ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu