Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tdo 958/2013

-21

U S N E S E N Í

M. K. ,

t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného M. K.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ,

byl M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. K. a rovněž o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil spolu s D. K. tím, že dne 5. 11. 2012 v době kolem 16.30 hodin v P. , okres K. , na ulici V Z. d. poblíž domu č. p. ........ se záměrem i silou ihned vymoci domnělý dluh nejprve M. K. nasedl do osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz 190D, ve kterém na místě řidiče seděl L. B. , po kterém požadoval vydání domnělého dluhu ve výši 500 Kč, což tento po předchozí slovní rozepři s odůvodněním, že nic nedluží, odmítl, následně oba z vozidla vystoupili a k vozidlu přistoupil D. K. , který držel v ruce sekeru a hrozil L. B. , že pokud nesplatí dluh, že mu rozbije okno vozidla, přičemž jeho výhružku zopakoval i M. K. , který následně po slovní rozepři s požadavkem úhrady dluhu fyzicky napadl L. B. tak, že jej nejméně třikrát udeřil pěstí do obličeje, a proto L. B. ze strachu o svůj život a zdraví šel zpět do vozidla a předal M. K. finanční částku ve výši 500 Kč, a poté M. K. a D. K. odjeli, a tímto jednáním způsobili L. B. škodu ve výši 500 Kč a pohmoždění obličeje, jež si vyžádalo prvotní lékařské ošetření s následnou léčbou v délce minimálně jednoho týdne.

Proti citovanému rozsudku podali obviněný M. K. a státní zástupce odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. , napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu ohledně obviněného M. K. a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného M. K. zamítl.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Neuwirthové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále že „tresty uložené rozsudkem odvolacího soudu neodpovídají požadavkům fair procesu“.

Podle obviněného odvolací soud a před ním soud prvního stupně věc nesprávně posoudil podle hmotného práva, neboť naprosto vadně zjistil skutkový stav, a jeho právní závěry jsou tak v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně podle něj z provedených důkazů výběrově přebírá pouze ta zjištění, která zapadají do jeho konstrukce o vině obviněného, naopak obsah jiných důkazů odvolací soud zcela pomíjí a nevypořádává se s nimi. O svědeckých výpovědích J. L. a N. K. se odvolací soud vyjádřil tak, že byli evidentně vedeni snahou svou výpovědí obviněnému pomoci, k tomuto tvrzení však nemá soud žádné objektivně zjistitelné důkazy. J. K. mladší vypovídal podle obviněného u hlavního líčení rozporuplně oproti tomu, co vypověděl na policii v přípravném řízení. Rozpory lze nalézt i ve výpovědi J. K. staršího. Soudy se v žádném ohledu nezabývaly věrohodností poškozeného, který je ve svém okolí znám jako člověk, který prodává marihuanu a jiné lehké drogy, jejichž abusem je ovlivněn. Podle obviněného zde jsou proto pochybnosti o jeho schopnosti řádně vnímat a reprodukovat stejně jako o jeho objektivnosti a nezaujatosti. Dále obviněný napadenému rozhodnutí vytýká, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Poukazuje na výši způsobené škody a charakter zranění poškozeného, čemuž podle jeho názoru odpovídá trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. , zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. , v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. ).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. , v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.

Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. ). Z hlediska základních práv garantovanýchd a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. ).

Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, nalézací soud také logicky vysvětlil, jak dospěl k daným skutkovým zjištěním a toto odůvodnění nebudí pochybnosti. Jeho argumentace byla odvolacím soudem ještě doplněna. Dostatečná pozornost byla věnována i obhajobě obviněného. Z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že nešlo o žádnou situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak předestírá obviněný. Pokud jde o soulad soudy učiněných skutkových zjištění a přijatého právního posouzení, neshledává zde Nejvyšší soud žádný, natož extrémní rozpor.

K námitce zaměřené proti výroku o trestu je pak třeba ještě uvést, že k nápravě vad tohoto výroku je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v tr. ř. (srov. č. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tr. ř. (srov. rovněž č. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že obviněný v rámci své argumentace zcela pomíjí svou trestní minulost, kterou však Krajský soud v Ostravě pochopitelně při ukládání trestu hodnotil.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch