Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 229/2013

U S N E S E N Í

Ing. Š. S.

České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu

se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Jankovcova č. 1518/2, IČO 49370227, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Oldřichova č. 299/23, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2012 č. j. -160, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Oldřichova č. 299/23.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012 č. j. -160, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 11. 2011 č. j. -106, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce žalovanou ze dne 8. 11. 2006 a jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.200,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové, a kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové, není přípustné podle ustanovení , [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například právní názory, uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. , uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Dovodil-li odvolací soud, že žalobce jednáním vytčeným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru (tím, že se po právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2005 č. j. -28 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006 č. j. -54 o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která nastala dne 20. 7. 2006, až do dne 7. 11. 2006 přes písemnou výzvu žalované ze dne 1. 9. 2006 nedostavil k výkonu práce kontrolora podle pracovní smlouvy), porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť za situace, kdy po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dané mu žalovanou byl žalobce opakovaně žalovanou písemně vyzýván k nástupu do práce podle pracovní smlouvy, avšak po dobu více než tří měsíců do zaměstnání nenastoupil (to, že se dne 29. 9. 2006 dostavil na pracoviště žalované v Praze 9, které – jak bylo zjištěno dokazováním provedeným u soudu prvního stupně – následně opustil, aniž by kontaktoval některého z vedoucích zaměstnanců žalované, soudy důvodně nepovažovaly za řádný nástup k výkonu práce), nebylo po žalované možné spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr se žalobcem rozvázala výpovědí a zaměstnávala jej ještě po dobu výpovědní doby, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li žalobce ve prospěch svého opačného názoru, že odvolací soud při zvažování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem nepřihlédl k jeho osobě („věku a životním a pracovním zkušenostem“), k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k důsledkům porušení pracovní kázně pro žalovanou a k tomu, zda žalobce svým jednáním způsobil žalované škodu, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a že proto jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, nemohou obstát. Pokládaly-li soudy při své úvaze o intenzitě porušení pracovní kázně žalobcem za zásadní okolnost, že vytčeným jednáním žalobce porušil svou základní povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy, jakož i celkovou dobu neomluvené nepřítomnosti žalobce v práci, vycházely z ustálené soudní praxe, která dovodila, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. ), a že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. ).

Ostatní námitky dovolatele nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení , neboť zpochybňují skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (zejména zjištění, že žalobce se v době od 20. 7. 2006 do 7. 11. 2006 nedostavil k výkonu práce kontrolora u žalované a že žalovaná byla po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalobci připravena přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení však nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované, advokátka JUDr. Věra Bognárová, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (, věta druhá ).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalované zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala ( ), do 3 dnů od právní moci usnesení ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2013

JUDr.Jiří Doležílek

předseda senátu