Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2537/2012

U S N E S E N Í

L. P.,

Ruské federaci,

o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012, č. j. -143, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. srpna 2011, č. j. -127, zamítl návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, podaný v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti, kterým by žalované bylo zakázáno umožnit vstup prezidentu České republiky, poslancům Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, senátorům Parlamentu České republiky, předsedovi vlády České republiky a ministrům vlády České republiky do nemovitostí v Praze v katastrálním území B., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu: parcela č. 1792, parcela č. 1794/1, parcela č. 1794/2, parcela č. 1794/3, parcela č. 1794/4, parcela č. 1793, parcela č. 1791 s domem. Dále soud uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 27. ledna 2012, č. j. -143, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2011, č. j. -127, a řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 24. srpna 2011 zastavil.

Odvolací soud uvedl, že pravomoc českých soudů nelze opřít o , ani o , o mezinárodním právu soukromém a procesním – dále jen ZMPSP; jde totiž o nemovitosti vlastněné a užívané pro účely diplomatické mise, žalovaná tu jedná jako suveréní nositelka veřejné moci, a požívá funkční imunity. V této souvislosti odvolací soud připomenul usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , jakož i usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. . Pro nedostatek pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout řízení zastavil podle , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „“).

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost se opírá o , a uplatňuje dovolací důvody uvedené v

Dovolatelka opírá pravomoc českých soudů o § 47 odst. 3 písm. a) a b) ZMPSP, které podle ní zakládají pravomoc těchto soudů, je-li předmětem řízení nemovitý majetek států uvedených v § 47 odst. 1 (tj. cizích států požívajících imunity). Připomíná rozsah vynětí diplomatického zástupce z jurisdikce přijímacího státu (čl. 31 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích); žalovaná podle dovolatelky „vystupuje jako diplomatický zástupce“ a vlastnictví nemovitosti má soukromoprávní charakter. Žalované musí být známo, že vlastnictví k nemovitosti nikdy nenabyla. Šlo o nemovitost, kterou 15. 3. 1939 zabavila z rasových důvodů otci žalobkyně tehdejší Německá říše, a později byla československým státem darována žalované pro účely mise.

Dovolatelka též tvrdí, že v této věci již Vrchní soud v Praze rozhodoval o příslušnosti Městského soudu v Praze, a proto jde již o věc rozhodnutou (zřejmě má za to, že rozhodnutím o příslušnosti byla pravomocně rozhodnuta otázka pravomoci soudu). Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud projednal dovolání podle ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Pravomoci československých soudů nejsou podrobeny cizí státy a osoby, jež podle mezinárodních úmluv nebo jiných pravidel mezinárodního práva anebo zvláštních československých právních předpisů požívají v České republice imunity (§ 47 odst. 1 ZMPSP).

Pravomoc českých soudů je však podle § 47 odst. 3 ZMPSP dána, jestliže:

a) předmětem řízení je nemovitý majetek států a osob uvedených v odstavci 1, nacházející se v České republice, nebo jejich práva na takových nemovitých věcech patřících jiným osobám, jakož i práva z poměru nájemního k takovým nemovitým věcem, pokud není předmětem řízení placení nájemného,

b) předmětem řízení je dědictví, v němž osoby uvedené v odstavci 1 vystupují mimo rámec svých úředních funkcí.

Vystupuje-li cizí stát nikoliv jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , publikované pod č. 26/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Platí tedy, že tam, kde cizí stát vystupuje jako suverénní nositel veřejné moci, je z pravomoci českých soudů vyňat.

Stejnou otázkou se zabývá i P. Caban v monografii „Jurisdikční imunity států“ (Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2007, zejména s. 45 a násl.). Po podrobném rozboru dané problematiky včetně uvedení zahraniční judikatury a protichůdných názorů dospívá k závěru, že „zdá se být jako odůvodněné připustit možnost vést vůči cizím státům ve vztahu k nemovitostem používaným pro účely diplomatických misí těchto států veškeré druhy soudních řízení, které nebudou v rozporu se závazky podle VÚDS (tj. Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, publikované vyhláškou č. 157/1964 Sb. – pozn. Nejvyššího soudu) upravujícími zejména nedotknutelnost místností mise a nebudou zasahovat do výkonu funkcí mise“.

Místnosti mise jsou nedotknutelné; přijímající stát všemožně usnadní výkon funkcí mise (čl. 22 odst. 1, věta první, čl. 25 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích).

Předběžné opatření tak, jak jej žádá vydat žalobkyně, přímo zasahuje do výkonu funkcí mise; jde tedy o případ, kdy cizí stát podle mezinárodní úmluvy požívá v České republice imunitu. Budova mise požívá ochranu podle čl. 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, garantujícího nedotknutelnost místností mise; ta by nebyla zaručena, pokud by byl zakázán do budovy vstup osobám v návrhu na vydání předběžného opatření uvedeným. Bez ohledu na to, zda žalobkyně je či není vlastnicí budovy, tak není dána pravomoc českého soudu o této věci rozhodnout.

S názorem, že na posouzení uvedené otázky lze vztáhnout ustanovení čl. 31 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, dovolací soud nesouhlasí. Je mimo pochybnost, že Vídeňská úmluva upravuje (kromě jiného) též postavení diplomatického zástupce a jeho vztah k jurisdikci přijímajícího státu. Článek 31 Úmluvy (jehož se žalobkyně dovolává) se vztahuje na postavení diplomatických zástupců, netýká se však přímo vysílajících států; v této věci je žalovaným stát, nikoliv diplomatický zástupce. Také skutečnost, že soud rozhodl o místní příslušnosti, nezakládá překážku věci rozhodnuté pro posouzení pravomoci soudu; ostatně podle „kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení)“. „Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví“ ( , věta první). Kdykoliv v řízení tedy vyjde najevo, že soud nemá pravomoc ve věci jednat, musí být řízení zastaveno, a to dokonce i v dovolacím řízení (viz ).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.

předseda senátu