Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2064/2013

U S N E S E N Í

A. D.,

B. D.,

zastoupenému JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. -751, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. -723, vypořádal společné jmění účastníků tak, že žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví osobní automobil Volkswagen Golf v hodnotě 54.000,- Kč (výrok I.), žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví osobní automobil Ford Transit a další movité věci v celkové hodnotě 541.134,- Kč (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 101.424,85 Kč (výrok III.). Ve výroku IV. uložil účastníkům povinnost zaplatit soudní poplatek a ve výrocích V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 21. února 2013, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé I., II., III. a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem VII. (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že jeho výše činí 20.325,- Kč (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu V. a VI. tak, že výše náhrady každého z účastníků činí 17.163,- Kč, jinak rozsudek v těchto výrocích potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje jeho přípustnost odkazem na a (dále jen „ “) a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky otázka investic ze společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů „je rozhodována soudy rozdílně“, „dovolacím soudem (má být) vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a zároveň má jít o otázku, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil nalézacím soudům k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 21. února 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu, který se týká jeho výroku pod bodem III.“, z dalšího obsahu jejího dovolání však vyplývá, že napadá závěry soudů o zápočtu vnosů ze společného jmění do výlučného majetku žalovaného, tedy že napadá potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu.

Přestože dovolatelka přehlédla, že s účinností od 1. ledna 2013 není otázka přípustnosti dovolání upravena v ani v , ale v citovaném , lze z obsahu jejího dovolání seznat, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky zápočtu vnosů (investic) ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů a že tato právní otázka „je rozhodována soudy rozdílně“, že „dovolacím soudem (má být) vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a zároveň má jít o otázku, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“.

Skutečnost, že právní otázka je rozhodována rozdílně nalézacími soudy (nikoliv však soudem dovolacím), nepředstavuje ve smyslu zákonný předpoklad přípustnosti dovolání. Takovým předpokladem by byla pouze ta skutečnost, kdyby o právní otázce rozhodoval rozdílně soud dovolací. To však dovolatelka netvrdí a neoznačuje ani žádná rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu o otázce vnosů a jejich zápočtů.

Jestliže se dovolatelka dále domáhá přípustnosti dovolání s tím, aby „dovolacím soudem byla vyřešená právní otázka posouzena jinak“, lze z obsahu jejího dovolání dovodit, že nesouhlasí s řešením otázky vnosů a jejich zápočtů soudem prvního stupně a soudem odvolacím a domáhá se, aby tuto otázku „jinak“ (tedy odlišně od soudů nalézacích) posoudil dovolací soud. Dovolatelka tedy opět neuvádí zákonný předpoklad přípustnosti dovolání, kterým je ve smyslu potřeba jiného posouzení dovolacím soudem v minulosti vyřešené právní otázky.

Konečně dovolatelka uvádí, že jí označená otázka vnosů nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Judikatura Nejvyššího soudu se přitom otázkou vypořádání vnosů ze společného jmění na oddělený majetek a naopak podrobně zabývá. Správně tak nalézací soudy vyšly ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. , podle kterých je při vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) každý z manželů povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Jde o náklad, který byl vynaložen v době minulé a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) není nijak modifikována. Tak v případě investic do domu jednoho z manželů ze společného majetku jsou tímto nákladem finanční prostředky na tyto investice skutečně vynaložené. Jde-li o pořízení věcí, které byly zabudovány do domu jednoho z manželů, případně o náklady na práci s tím spojené, jsou určující ceny těchto věcí a prací v době, kdy byly vynaloženy. Správný je i odkaz na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, podle kterých investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela.

Naopak nesprávná je argumentace dovolatelky, podle které by soudy měly při vypořádání vnosů rozlišovat mezi investicemi ze společného jmění, kterými došlo k zhodnocení výlučného majetku, a „investicemi“ do „nově vybudované věci“. Jak vyplývá z , (dále jen obč. zák.), má každý manžel právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a povinnost nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. V případě, že ze společných prostředků manželé za trvání manželství nabudou nový majetek (např. vybudují novou stavbu jako samostatnou věc), tvoří takový nově nabytý majetek součást společného jmění manželů ( obč. zák). Není proto možné „investice“ ze společného majetku vynaložené na věc nabytou do společného jmění vypořádat jako vnos na oddělený majetek jednoho z manželů. Soud by mohl vypořádat věc nabytou do společného jmění (nikoli náklady na její pořízení) jako součást zákonného majetkového společenství manželů, jestliže by účastníci učinili takovou věc předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5055 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolatelka přitom nenamítala, že by se v zákonné lhůtě domáhala vypořádání „nově vybudovaných věcí“ označených jako „studna, kanalizační a vodovodní přípojka“.

Z uvedených závěrů dovolacího soudu vyplývá, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2013

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu