Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 522/2012

22

Cdo 522/2012

ROZSUDEK

F. S.

, zastoupeného JUDr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Nad Zámkem 24, proti žalovanému

R. M.

, zastoupenému JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. -90, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. -90, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 13. října 2010, č. j. -50,

se ruší

a věc

se vrací

Okresnímu soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vyklizení budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 2339 a pozemku parc. č. 2339 v katastrálním území a obci R. p. R. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“).

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. -50, ve výroku I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné nemovitosti. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce předmětné nemovitosti zakoupil kupní smlouvou ze dne 13. prosince 1995. Na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo ve prospěch Agrobanky Praha, a. s., neboť s ní žalobce uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 13 000 000,- Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce se žalovaným uzavřeli kupní smlouvu na předmětné nemovitosti dne 28. července 1999, přičemž žalovaný jako kupující měl zaplatit kupní cenu ve výši 5 339 000,- Kč s tím, že část kupní ceny (4 500 000,- Kč) bude uhrazena formou zápočtu pohledávky kupujícího za prodávajícím, kterou měl kupující (žalovaný) vůči žalobci v celkové výši 6 500 000,- Kč na základě postupní smlouvy uzavřené se společností Kongresové centrum ILF a. s. Společnost Kongresové centrum ILF a. s. pak pohledávku nabyla na základě postupní smlouvy uzavřené s Agrobankou Praha, a. s. V písemné kupní smlouvě nebyla sjednána možnost odstoupit od kupní smlouvy. V katastru je jako vlastník zapsán žalovaný. Žalovaný na kupní ceně za předmětné nemovitosti zaplatil pouze částku 839 000,- Kč. Žalobce jako prodávající vyzval žalovaného k zaplacení zbytku kupní ceny a po té, co kupní cena zaplacena nebyla, od smlouvy odstoupil.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokud žalobce tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, byl povinen toto tvrzení prokázat, ohledně této skutečnosti však neunesl důkazní břemeno. Měl za to, že žalobce se nemůže dovolávat neplatnosti postupních smluv, kterými byla postoupena pohledávka z úvěru na žalovaného, neboť nebyl účastníkem těchto smluv. V této souvislosti uzavřel, že i kdyby se jednalo o smlouvy o postoupení pohledávek, u kterých by bylo možné uvažovat o jejich neplatnosti, pak „vždy by se jednalo o otázku neplatnosti, kterou by bylo možné napadenou pouze mezi účastníky smlouvy o postoupení pohledávek, jejímž účastníkem však žalobce nebyl, a proto se nemůže vůbec domáhat případné neplatnosti této smlouvy“. Podle soudu prvního stupně došlo k řádnému zaplacení kupní ceny, neboť částka ve výši 839 000,- Kč byla zaplacena ještě před podpisem smlouvy a částka ve výši 4 500 000,-Kč byla uhrazena formou započtení pohledávky žalovaného za žalobcem. Žalobci tak nemohlo vzniknout právo odstoupit od smlouvy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2011, č. j. -90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobci nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť je jejich vlastníkem žalovaný na základě platného právního titulu. Žalobce od smlouvy nemohl platně odstoupit, neboť kupní cena za předmětné nemovitosti byla uhrazena a možnost odstoupení z jiných důvodů nebyla ve smlouvě sjednána. Žalobce podle názoru odvolacího soudu není oprávněn namítat neplatnost postupní smlouvy, jíž Agrobanka Praha, a. s. převedla pohledávku z úvěru na společnost Kongresové centrum ILF, a. s. a neplatnost postupní smlouvy uzavřené touto společností s žalovaným, neboť nebyl jejich účastníkem.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání je podle jeho názoru dána na základě ustanovení (dále jen „“). Dovolání má být důvodné dle ustanovení

Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že neaplikoval zákona o bankách, podle kterého jsou smlouvy o postoupení pohledávky neplatné. Nesouhlasil s tím, že se nemůže domáhat jejich absolutní neplatnosti, protože nebyl účastníkem těchto smluv. Poukázal na ustanovení (dále jen ,,obč. zák.“) s tím, že námitky, které mohl proti pohledávce původního věřitele uplatnit, mu zůstávají zachovány i nadále. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu má za to, že se neplatnosti předmětných postupních smluv dovolat může, neboť má na tom právní zájem a soud přihlíží k absolutní neplatnosti z úřední povinnosti. Postupní smlouvy jsou podle jeho názoru neplatné také podle obč. zák., neboť tím, že Agrobanka Praha, a. s. postoupila jen část pohledávky za dovolatelem, došlo ke zhoršení jeho postavení, protože část pohledávky zůstala bez zajištění zástavním právem k předmětným nemovitostem. Dovolatel dále uvedl, že v době podpisu kupní smlouvy se žalovaným se zdržoval v zahraničí a smlouvu za něj podepsal advokát JUDr. Leo Bařinka, kterého požádal o právní pomoc ve věci úhrady svého dluhu vůči Agrobance Praha, a. s. s tím, že zmíněný advokát měl zastavené nemovitosti prodat za kupní cenu, ze které bude možné uhradit dluhy vůči Agrobance Praha, a. s. Advokát JUDr. Leo Bařinka však překročil své oprávnění vyplývající z plné moci, neboť se s žalovaným nedohodl na takové výši, ze které by bylo dluh možné zaplatit. Dovolatel však zdůraznil, že žalovanému sdělil, že překročení plné moci advokáta neschválil, a kupní smlouva tak byla uzavřena neplatně. Důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy dovolatel dále shledává v tom, že JUDr. Bařinka ve smlouvě nevystupoval s označením ,,advokát“. Dovolatel upozornil na judikaturu dovolacího soudu (sp. zn. ), podle které je kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele uspokojena převodem vlastnického práva k zastavené věci zástavního dlužníka neplatným právním úkonem podle obč. zák. Na základě tohoto právního úkonu získal žalovaný zastavené nemovitosti, aniž by za ně na kupní ceně zaplatil. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. února 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle (dále jen „“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

V předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku, zda se může dovolávat absolutní neplatnosti smlouvy (v daném případě smluv o postoupení pohledávky) subjekt, jenž není smluvní stranou této smlouvy, nebo je uvedené oprávnění omezeno toliko na účastníky dohody.

Protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné a nalézací soudy uvedenou otázku posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné ve smyslu , čímž je přípustnost dovolání založena, a dovolání je i důvodné.

Nalézací soudy vyšly při posouzení této otázky shodně ze závěru, že absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy o postoupení pohledávky) se mohou dovolávat jenom účastníci tohoto právního vztahu, nikoliv třetí osoby.

Tento názor není správný.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. , publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 290 dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.“. K uvedenému závěru se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006. Z uvedených rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že soudní praxe neomezuje právo dovolat se neplatnosti právního úkonu toliko na jeho účastníky, byť oprávnění třetích osob dovolat se neplatnosti právního úkonu podmiňuje možným příznivým dopadem na právní postavení této třetí osoby.

Uvedené závěry jsou ve shodě s názory vyslovenými v odborné literatuře, podle které absolutní neplatnosti právního úkonu (zejména smlouvy), se může dovolávat s úspěchem každá osoba, která na tom má právní zájem. Takovou osobou s právním zájmem je nejen povinný ze smlouvy, ale i třetí osoba, která není smluvní stranou, je však právním úkonem ve svých právech dotčena (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 334). S úspěchem může uplatnit neplatnost u soudu ten, kdo je neplatným právním úkonem dotčen, totiž ten, jehož práv a povinností se takový právní úkon nějak dotýká (k tomu srovnej Karel Eliáš a kolektiv autorů : . Velký akademický komentář. 1. svazek. – 487. Linde Praha, a. s., 2008, str. 247).

Připouští-li soudní praxe existenci naléhavého právního zájmu třetí osoby odlišné od smluvních stran příslušného právního úkonu na určení neplatnosti takového právního úkonu, je zřejmé, že tím spíše může třetí osoba uplatnit námitku absolutní neplatnosti právního úkonu v řízení, v němž se řeší platnost uvedeného právního úkonu jako otázka předběžná.

K uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud souhrnně přihlásil v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, a na těchto závěrech setrvává i v souzené věci.

Dovolatel v průběhu řízení opakovaně tvrdil, že na posouzení neplatnosti předmětných smluv o postoupení pohledávky má právní zájem. Zdůrazňoval, že pokud by byly smlouvy o postoupení pohledávek neplatné, žalovaný by neměl za žalobcem žádnou pohledávku, a nemohlo by tak dojít k jejímu započtení na úhradu kupní ceny. Důsledkem takové skutečnosti by pak byl závěr, že k úhradě kupní ceny nedošlo, žalobce se následně v důsledku odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny podle § 517 obč. zák. stal vlastníkem předmětných nemovitostí a byl by aktivně legitimován k žalobě na jejich vyklizení; taková žaloba by pak byla také důvodná. Současně uváděl i konkrétní tvrzení, na základě kterých měl za to, že uvedené smlouvy o postoupení pohledávek jsou neplatné pro rozpor se zákonem.

Jestliže nalézací soudy shodně uzavřely, že žalobce není oprávněn dovolávat se absolutní neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, v důsledku čehož dospěly k závěru, že došlo k úhradě kupní ceny započtením pohledávek, a žalobce se proto nemůže dovolávat odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny postupem podle obč. zák., spočívají jejich závěry na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle byl uplatněn právem.

Jestliže pak dovolatel v dovolání přichází též s rozsáhlou argumentací, na základě které dospívá k závěru o absolutní neplatnosti samotné kupní smlouvy, pak k této argumentaci nemohl dovolací soud přihlédnout.

Podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Argumentaci, založenou na tvrzeních o neplatnosti samotné kupní smlouvy žalobce v dosavadním řízení neuplatnil, neboť jak v rámci žalobních tvrzení, tak i v následném průběhu řízení vycházel z toho, že kupní smlouva byla řádně uzavřena, nicméně od této kupní smlouvy žalobce pro nezaplacení kupní ceny žalovaným odstoupil. Jestliže s tvrzeními, na základě kterých by měla být absolutně neplatná i samotná kupní smlouva, přichází až v průběhu dovolacího řízení, jedná se o nové skutečnosti, ke kterým dovolací soud nemohl přihlédnout.

V této souvislosti ve vztahu k dalšímu řízení dovolací soud dodává, že takto uplatněná nová skutková tvrzení představují změny žaloby podléhající režimu ustanovení , neboť změnou žaloby jsou i případy, kdy žalobce požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 622).

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy z výše uvedených důvodů není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení , 3 zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu věta první

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2013

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.

předseda senátu