Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1687/2012

U S N E S E N Í

J. R.,

České republice - Ministerstvu spravedlnosti,

IČ 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 428.305,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č. j. -100, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2011, č. j. -63, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 428.305,60 Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.). Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, o níž tvrdila, že jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Chebu v dědickém řízení po O. D., vedeném pod sp. zn. . Požadovala přitom náhradu škody ve formě nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč za nepřiměřenou délku dědického řízení (7 let) a náhradu škody ve výši 228.305,60 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu soudních komisařů ve shora uvedeném dědickém řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dědické řízení po O. D. bylo zahájeno u Okresního soudu v Chebu dne 17. 3. 1991 a pravomocně skončeno dne 18. 5. 1999. Vzal za prokázané, že dědické řízení po D. D. bylo zahájeno dne 8. 2. 2007 a pravomocně skončeno dne 24. 6. 2008. Rovněž zjistil, že žalobkyně požádala žalovanou o odškodnění dne 10. 6. 2009 a řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby u soudu prvního stupně dne 14. 12. 2009. Věc posoudil podle ustanovení , 2 , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem - dále jen „“ a , 3 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen „“

Odvolací soud se ztotožnil se základní úvahou soudu prvního stupně o promlčení s tím, že je třeba rozdělit žalovaný nárok na dvě části, a to jednak nárok na náhradu škody a jednak na náhradu nemajetkové újmy. Vyslovil, že žalobkyně podle skutkového vymezení rozhodujících okolností pro posouzení dané věci v žalobě odvozovala svůj nárok na náhradu škody ve výši 228. 305.60 Kč proti státu z nesprávného úředního postupu Státního notářství v Chebu v dědickém řízení po O. D., vedeném pod sp. zn. , které bylo zahájeno dne 17. 3. 1991, a to konkrétně nekonáním soudního komisaře v průběhu dědického řízení ohledně zjištění existence vkladních knížek, patřících do aktiv předmětného dědictví v období let 1991-1994. Zaujal názor, že pokud žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, soud prvního stupně se správně zabýval její oprávněností a dospěl ke správnému závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody je promlčen.

Podle odvolacího soudu žalobkyně se dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídal, nejpozději dnem nabytí právní moci rozhodnutí v dědickém řízení po O. D., tedy 18. 5. 1999. To znamená, že subjektivní tříletá promlčecí lhůta podle ustanovení uplynula dnem 18. 5. 2002. Objektivní 10-ti letá promlčecí lhůta podle ustanovení tohoto zákona začala běžet ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pokud tedy žalobkyně odvozuje vznik škody z nesprávného úředního postupu Státního notářství v Chebu, které rozhodlo v roce 1999, pak desetiletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody, vyplývající z nesprávného úředního postupu, začala běžet dne 18. 5. 1999 a skončila dne 18. 5. 2009. Za situace, kdy žaloba v této věci byla podána dne 14. 12. 2009, považoval odvolací soud za zřejmé, že nárok na náhradu škody byl promlčen i uplynutím objektivní promlčecí lhůty. Odvolací soud neshledal jako důvodnou námitku žalobkyně o tom, že se o škodě dozvěděla až v průběhu dědického řízení po zemřelé D. D., neboť ze skutkového vylíčení žalovaného nároku je zřejmé, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody odvozuje z nesprávného úředního postupu Státního notářství v Chebu v dědickém řízení po zemřelé O. D., které bylo pravomocně skončeno dne 18. 5. 1999, a tímto dnem začala běžet objektivní desetiletá promlčecí lhůta, která ke dni podání žaloby v této věci rovněž marně uplynula.

Pokud se týká nároku žalobkyně na zaplacení nemajetkové (imateriální) újmy, které se žalobkyně domáhala v důsledku nepřiměřené délky dědického řízení po zemřelé O. D., pak podle přechodných ustanovení obsažených v článku II. , který novelizoval a zavedl v něm nově institut náhrady nemajetkové újmy, je třeba tento nárok posoudit podle tohoto zákona, neboť se vztahuje i na újmy vzniklé před 27. 4. 2006. Z tohoto důvodu soud prvního stupně správně posoudil promlčení nároku žalobkyně na nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč podle zákona, ve znění platném od 27. 4. 2006 a správně také dovodil, že i tento nárok žalobkyně je promlčen, neboť za situace, kdy žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 14. 12. 2009 náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku dědického řízení po O. D., uběhly podle věty první zákona, marně obě lhůty, t.j. jak subjektivní lhůta 6 měsíců, tak objektivní desetiletá lhůta, dne 18. 5. 2009, tedy několik měsíců před podáním žaloby a několik týdnů před uplatněním nároku na náhradu škody u žalované (10. 6. 2009).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že oba nároky žalobkyně jsou promlčeny, bylo již zcela nadbytečné a současně také nesprávné zabývat se splněním dalších zákonných podmínek zakládajících odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání, tedy do obou výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z ustanovení s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to s ohledem na institut právní moci a posouzení běhu promlčecí lhůty. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení , b) Nesouhlasila s názorem soudů obou stupňů, a to zejména s právním posouzením promlčecích lhůt.

Podle dovolatelky samotná existence vědomí žalobkyně, že k určité škodě došlo, nemůže být počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť takové vědomí nepostačuje k takovému uplatnění práva na náhradu škody, které by splňovalo požadavek dostatečné určitosti. Namítala, že se o určité škodě dozvěděla už v průběhu dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , ale o skutečné výši této škody se dozvěděla až v souvislosti s dědickým řízením vedeného u téhož soudu pod sp. zn. . Dovozovala, že běh subjektivní promlčecí lhůty tak začal běžet až dnem právní moci rozhodnutí v dědickém řízení sp. zn. , proti němuž žalobkyně podala odvolání, o kterém následně rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 12. 2008. Podle dovolatelky promlčecí lhůta tak uběhla až dne 8. 12. 2011, zatímco nárok na náhradu škody byl uplatněn u Ministerstva spravedlnosti ČR podáním ze dne 9. 6. 2009, které bylo doručeno dne 10. 6. 2009. Dovolatelka tvrdila, že pokud bylo odvolání odmítnuto z důvodu neodstranění vad odvolání, nabývá původní rozhodnutí právní moci až dnem doručení usnesení o odmítnutí odvolání a suspenzivní účinek odvolání je tak do této míry zachován.

Dále dovolatelka v dovolání uváděla, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 3. 1998, č. j. -116, obdržela až dne 18. 6. 1999, přičemž odesláno bylo dne 28. 5. 1999. Namítala, že řízení u Okresního soudu v Chebu vedené pod sp. zn. nemohlo být pravomocně skončeno dne 18. 5. 1999 (když zásilka byla odeslána dne 28. 5. 1999), nýbrž až dne 18. 6. 1999, tedy dne, kdy bylo usnesení skutečně doručeno. Objektivní promlčecí lhůta tak ve skutečnosti začala běžet až dne 18. 6. 1999 a skončila tedy dne 18. 6. 2009. S ohledem na tuto skutečnost je tedy dovolatelka toho názoru, že svůj nárok uplatnila včas před uplynutím objektivní promlčecí lhůty. Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů, že nesprávně interpretovaly právní moc rozhodnutí v dědických řízeních vedených Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. a sp. zn. a nesprávně její nárok zamítly jako promlčený. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 8. 2. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (, ). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení , odst. 3 , a dovolací důvody byly uplatněny podle , b) , tedy pro tvrzenou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rovněž pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží.

Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

V daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje ve věci samé charakter zásadního právního významu a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu , odst. 3 Posuzovaná problematika byla na půdě Nejvyššího soudu již vyřešena (viz např. usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. ).

Ve shora citovaném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že námitkami, jejichž obsahem jsou nesprávná a neúplná skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, k otázce, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů nižších instancí, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle a b) Jde tudíž o posouzení otázek skutkových, nikoliv právních, tím méně pak může jít o otázky zásadního právního významu, pro které by se otevírala přípustnost dovolání podle , odst. 3

Pokud jde o otázky právního posouzení, na něž míří dovolatelka v té části dovolání, v níž odmítá správnost závěrů odvolacího soudu ve vztahu k počátku běhu promlčení lhůty u uplatnění nároků z titulu skutečné škody a imateriální újmy, ani zde nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu splňovala podmínky ustanovení , odst. 3

Dovolatelka totiž tvrdí, že pro správné právní posouzení jejich nároků je třeba lišit okamžik, kdy se jako poškozená o určité škodě dověděla, od okamžiku, kdy její vědomost nabyla takové určitosti, aby svůj zcela konkrétní, určitý, nárok mohla řádně uplatnit.

V tomto směru poukazuje dovolací soud na výsledky dosavadní rozhodovací praxce Nejvyššího soudu. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. bylo uvedeno: „Pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě. Dovědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu,kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu.“

V rozsudku téhož soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. byl vysloven závěr: „Aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není třeba, aby znal výši škody přesně, postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení.“

K tomu podpůrně se sluší připomenout rovněž na závěry uvedené v rozsudku nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , podle nichž:„ „U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se neuplatní objektivní promlčecí doba; počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv od jeho vědomosti o nesprávném úředním postupu samotném.“

Na základě shora uvedeného nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by otázka předložená dovolacímu přezkumu představovala otázku zásadního právního významu ve smyslu shora citovaných ustanovení.

Pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle věty první a pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobkyně nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 16. října 2013JUDr. Josef R a k o v s k ýpředseda senátu