Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2035/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. D., a b) J. D., obou bytem v R. u J., zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřáb, 1. máje 535/50, proti žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 30. srpna 2011, č. j. -116, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Liberci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. -96, určil, že manželé J. D. a J. D. jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. 333 – zahrady o výměře 908 m2 v k. ú. H. pod S., obec N. M. p. S., zapsaných na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště F. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č. j. -116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o („“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v Polemizují s jeho názorem, že nebyly splněny podmínky oprávněné držby pozemku, konkrétně objektivní dobrá víra držitelů.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. - dále též jen „“).

Dovolání je přípustné podle , je však zjevně bezdůvodné.

V dané věci šlo o spor o vydržení pozemku, jehož držby se žalobci chopili spolu se sousedním pozemkem, který koupili. Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. , konstatoval: „Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). V této věci však žalobci koupili pozemky o výměře 438 m2, k tomu se chopili držby dalšího pozemku o výměře 908 m2, jehož vydržení se nyní dovolávají. K tomu Nejvyšší soud konstatoval: „Pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. ). Ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. ), ovšem o tak výjimečné okolnosti, jaké byly zjištěny v uvedené věci, v nyní projednávaném sporu rozhodně nešlo.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci je zjevně bezdůvodné, dovolací soud je podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolatelů, přičemž žalovanému náklady nevznikly (, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 10. září 2013 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu