Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3778/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Podnikatelské Komunální a. s., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 28/235, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860204, zastoupeného Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, proti žalované JUDr. J. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadce SÁZAVANU, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 00013587, zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, PSČ 190 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. -339, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.400,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované.

O d ů v o d n ě n í:

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech státu a nákladech řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu o podaném dovolání, když jeho první (rovněž potvrzující) rozsudek zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. -276.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , odst. 3 , (dále též jen „“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek (dovolacím soudem podle něj dosud neřešených):

1/ Je přípustný souběh dvou civilněprávních sankcí za jednání spočívající v krácení možnosti uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, tedy souběhu subsidiárního a obecného institutu absolutní neplatnosti právního úkonu dle , (dále též jen „obč. zák.“) a speciálního ustanovení obč. zák., ve spojení s ustanovením , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)?

2/ Je v souladu s principem subsidiarity a proporcionality, aby řádně uzavřená kupní smlouva, mající veškeré náležitostí právního úkonu, byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák. i v případě, že důvody neplatnosti jsou spatřovány výlučně ve způsobu úhrady kupní ceny, ke kterému došlo později a na základě samostatných a oddělitelných právních úkonů?

3/ Lze hodnotit plnění ručitelského závazku ručitelem jako plnění bez peněžitého protiplnění a o tento obecný závěr opřít absolutní neplatnost právního úkonu dle § 39 obč. zák.?

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. března 2005) se podává z bodů 2. a 3. článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Jak Nejvyšší soud ozřejmil již ve zrušujícím rozsudku ze dne 29. června 2010, o případ dle nejde, když zrušující usnesení ze dne 5. září 2002, č. j. -44, jímž odvolací soud odklidil předchozí vyhovující rozsudek konkursního soudu, neobsahovalo závazný právní názor, pro který by konkursní soud rozhodl o věci samé ve druhém rozsudku jinak.

Důvod připustit dovolání dle však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá (oproti svému mínění) k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

K dovolatelem položeným právním otázkám uvádí Nejvyšší soud následující:

Ad 1/

Napadené rozhodnutí v řešení této otázky výslovně vychází z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. V R 40/2009 (z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází) Nejvyšší soud zřetelně vytýčil hranice mezi neplatným a odporovatelným právním úkonem. Dotazem na „přípustnost souběhu dvou civilněprávních sankcí“ tak dovolatel vybízí k řešení otázky, na které napadené rozhodnutí nespočívá (z R 40/2009 plyne, že neplatnému právnímu úkonu nelze odporovat a že uplatnění závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu nespočívá /jen/ v naplnění předpokladů odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu § 42a obč. zák.). Nejvyšší soud tak nemá důvod připustit dovolání pro řešení této otázky, což platí tím víc, že dovolání se polemice s R 40/2009 vyhýbá (argumentačně je pomíjí), takže potud ani nenabízí podklady k opětovnému prověření správnosti jeho závěrů. Výhrada, podle které se nemůže prosadit souběh rozporu se zákonem a rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání rovněž neotevírá, neboť vyloučení úsudku odvolacího soudu o současném rozporu s dobrými mravy nevyvrací závěr o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem (vycházející z R 40/2009).

Ad 2/

Závěr obsažený v R 40/2009, podle kterého právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle § 39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu, má obecnou platnost. Úsudek, podle kterého nemůže být následek vyvolaný protiprávním jednáním smluvních stran jiný jen proto, že osoby jednající v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné ze smluvních stran, tento úmysl projevily (navenek konaly) nikoli jedním ale několika (dvěma či více) právními úkony (že jednání, jež svým účelem odporuje zákonu, lépe zastíraly), je triviální a bližšího výkladu nezasluhuje. Ostatně, v tomto ohledu Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 10. září 2008, sp. zn. , označil za nesprávný úsudek soudu, podle něhož, podepsaly-li tři jednotlivé právní úkony různé osoby v různé době, žalovaný „nemůže prokazovat“ nepřímými důkazy, že všechny tyto osoby měly již v době uzavření první smlouvy společnou vědomou neshodu vůle a projevu. Tamtéž se uvádí, že Nejvyššímu soudu není jasné, proč by podpis právních úkonů různými osobami v různé době měl bránit žalovanému v možnosti prokazovat, že šlo o jednání vedená společným úmyslem jednajících osob. Srov. mutatis mutandis (při výkladu odporovatelnosti ve smyslu § 42a obč. zák.) např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10; v tomto rozhodnutí se z okolností, za nichž byl mezi prodávajícím a kupujícím učiněn druhý právní úkon (dohoda o započtení) činil závěr, že první právní úkon (kupní smlouva) byl zkracujícím právním úkonem. Důvod připustit dovolání tak Nejvyšší soud neměl ani ve vztahu ke druhé z položených otázek.

Ad 3/

Ke třetí z položených otázek Nejvyšší soud uvádí, že o tom, že případné plnění ručitelského závazku ručitelem zakládá zákonnou cesi nároku (z věřitele, jemuž bylo plněno, na ručitele, který plnil za dlužníka) ve smyslu obč. zák., případně ve smyslu , obchodního zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), žádné pochybnosti nejsou.

Položená otázka se ovšem míjí se závěrem, na kterém napadené rozhodnutí (podle jeho obsahu) skutečně spočívá. Odvolací soud totiž neoznačil za plnění bez peněžitého protiplnění „plnění ručitelského závazku ručitelem“, pro výsledek řízení podstatný tu byl jeho úsudek, že „výše uvedené smlouvy spolu souvisí, vytvářejí logický řetězec, jehož výsledkem je vyvedení sporných nemovitostí z majetku úpadce bez protiplnění“. Ostatně, v usnesení ze dne 30. června 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud ozřejmil, že pro posouzení „nepřiměřenosti“ dlužníkem sjednaného ručitelského závazku je určující poměr závazku k majetku dlužníka v době nabytí závazku (nikoli to, že po úhradě ručitelského závazku vznikne ručiteli právo požadovat úhradu po dlužníku, za kterého plnil). Úvaha, podle které ten, kdo má závazky po lhůtě splatnosti, nemá na sebe přejímat bez náležité protihodnoty (rozuměj protihodnoty v době sjednání ručitelského závazku) závazky jiných osob (např. ve formě ručení) a činí-li tak, pak poškozuje své věřitele, je opět z ekonomického hlediska natolik triviální, že další výklad nezasluhuje.

Zbývá dodat, že důvod připustit dovolání nespatřuje Nejvyšší soud ani v námitce, že napadené rozhodnutí bylo pro dovolatele „překvapivým“. V situaci, kdy již konkursní soud žalobu zamítl proto, že pokládal kupní smlouvu, z níž dovolatel odvozuje své vlastnictví ke sporným nemovitostem, za absolutně neplatný právní úkon a kdy žalovaná v řízení od počátku zpochybňuje platnost tohoto nabývacího titulu, mohl být potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu „překvapen“ pouze účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nemístnost argumentace zásadou dvouinstančnosti pro civilní řízení pak plyne z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. , uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. /rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalované v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. září 2011). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátce žalované odměna podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „advokátní tarif“); srov. advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Advokátce žalované přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu).

Incidenční spor o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje (pro rozhodnou dobu) za tarifní hodnotu částka 25.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem částku 2.400,- Kč.

K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu advokátky žalované podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. září 2013

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu