Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 264/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Základní odborové organizace Vojenského opravárenského podniku 081, s. p. Přelouč, IČ 75093871, se sídlem Přelouč, Jaselská 304 zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Žitná 1633/47, proti žalovanému J. B., bytem Ch., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. ledna 2012, č. j. -87, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. -87, potvrdil rozsudek ze dne 25. 7. 2011, č. j. -64, kterým Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat žalobci rekreační objekt, budovu na st. p. č. 30 v obci Míčov – Sušice, část obce a obec Zbyslavec, včetně všech součástí a příslušenství a dále letní dětský tábor na pozemcích p. č. 163/3, 163/4, 154, 155, 156, 152/1, 133/2 a 284 v obci Míčov – Sušice, část obce a k. ú. Z., tj. 14 srubových chat BA-22 Rýchorka a 14 rekreačních chat Multi spolu se sociálním zařízením a vodním zdrojem (dále též jen „rekreační středisko“) a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný užívá rekreační středisko na základě platné nájemní smlouvy ze dne 22. 6. 2006 (dále též jen „ Nájemní smlouva“), jejíž právní režim se řídí ustanovením a násl. obč. zák. (nedodržení ustanovení , např. ohledně účelu nájmu, jež nebylo možno aplikovat, nemohlo mít za následek její neplatnost). Nájemní smlouvu podepsal předseda žalobce, který byl oprávněn jménem výboru základní odborové organizace jednat a podepisovat, a projev vůle jím navenek učiněný je projevem vůle základní odborové organizace a žádná vnitřní omezení či pokyny dané předsedovi (její text měl být schválen závodním výborem) nemohou způsobit neplatnost právního úkonu (ostatně předmět nájmu, osoba nájemce a výše nájmu byly závodním výborem předem schváleny). Dále uvedl, že předmět nájmu byl sjednán určitě, stejně jako výše nájmu a doba jeho trvaní (jež ostatně nejsou podstatnými náležitosti nájemní smlouvy) a poukázal na to, že žalobce začal namítat neurčitost různých ustanovení (a neplatnost smlouvy) až po několika letech od jejího uzavření, aniž by byl mezi účastníky spor o jejich výkladu. Její neplatnost nezpůsobuje ani absence příloh (jednalo se totiž jednak oy osvědčující přechod vlastnického práva, výpisy z katastru nemovitostí a dále o inventurní seznamy vybavení a zásob, jež měly být zjevně vyhotoveny až dodatečně – po inventuře). Pokud jde o ujednání o možných zápočtech na nájemné, dovodil, že i kdyby bylo neplatné, nemůže přivodit s ohledem na ustanovení obč. zák. neplatnost celé smlouvy. Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že smluvní ujednání ohledně nájemného či doby trvání nájmu nejsou samy o sobě v rozporu s dobrými mravy (ani vzhledem k tomu, že nyní se žalobci jeví sjednané nájemné jako nízké či doba nájmu jako dlouhá), ani následné chování žalovaného; i kdyby tomu tak bylo, nemůže to mít za následek neplatnost smlouvy. Ostatně pokud má žalobce za to, že žalovaný neplatí nájemné a účelově využívá ustanovení o zápočtu na nájemné k vyhýbání se této povinnosti, nic mu nebrání domáhat se zaplacení nájemného soudní cestou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle , b) Vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily otázku platnosti Nájemní smlouvy. Je toho názoru, že je neplatná pro neurčitost, neboť nebyl řádně vymezen předmět nájmu (nebytové prostory, pozemky, vybavení) a jeho účel (rekreační středisko slouží k provozování dětského letního tábora, což v Nájemní smlouvě není uvedeno), neobsahuje přílohy, které měly být její součástí, a neurčité je rovněž i smluvní ujednání ohledně možných zápočtů na nájemné (nelze přesně stanovit, v jaké výši, do jaké doby a co je oprávněn nájemce započíst na nájemné). Uvedl, že již učiněný projev vůle nelze výkladem doplňovat či měnit; u právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná vůle účastníků vyjádřená v písemném textu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. ). Neplatnost Nájemní smlouvy spatřuje dále v tom, že předseda žalobce při sjednávání této smlouvy překročil svá oprávnění, neboť měl (dle zápisu ze schůze žalobce ze dne 19. 6. 2006) pouze připravit a zajistit smluvní pronájem s tím, že smlouva bude před podpisem projednána členskou schůzí, což se však nestalo, přičemž žalovaný o těchto podmínkách uzavření smlouvy věděl. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil důkazy (čestná prohlášení většiny členů žalobce), které podporovaly pravost zápisů z členské schůze, které žalovaný zpochybňoval. Nájemní smlouva je dle jeho názoru neplatná i pro rozpor s dobrými mravy („a to jak z hlediska doby trvání, výše nájmu a započítávání blíže neurčitých částek na nájemné“) a dále proto, že „nelze vyloučit, že svým neurčitým zněním ohledně účelu nájmu a ostatních skutečností výše popsaných, obchází zákon“. Dále se domnívá, že neplatné je i ujednání o době nájmu, neboť „dle platné judikatury na uvedený rozsah nájemní doby nelze uzavřít smlouvu na dobu určitou“ a v takovém případě se jedná o smlouvu na dobu neurčitou. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. ledna 2012, Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl v souladu čl. II bodem 7. , podle , , ve znění před novelou provedenou tímto zákonem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, který byl jeho prvním rozsudkem ve věci, nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b/ ; dovolání tak může být přípustné podle (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. ) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Jak vyplývá z obsahu dovolání ( ) dovolatel (byť výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu) brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že Nájemní smlouva je platná. Pokud její neplatnost dovozoval z neurčitosti vymezení předmětu nájmu, účelu nájmů a možností provádění zápočtů na nájemné, je třeba uvést, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ( obč. zák.), jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněného pod R 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. ). Dovolatel tak v tomto směru uplatňuje dovolací důvod podle o.s.ř, ke kterému (jak už ostatně uvedeno výše) při posuzování přípustnosti dovolání podle přihlížet nelze. Nelze přisvědčit jeho názoru, že by odvolací soud při výkladu smlouvy doplňoval, měnil či dokonce nahrazoval projev účastníků učiněný v písemné formě a postupoval tak v rozporu s judikaturou citovanou v dovolání. Na platnost Nájemní smlouvy nemůže mít vliv ani skutečnost, že žalovaný nemá živnostenské oprávnění k provozování dětského letního tábora.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí rovněž nezakládá námitka, že Nájemní smlouva je neplatná proto, že předseda žalobce překročil svá oprávnění při sjednávání Nájemní smlouvy. Dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předseda žalobce byl oprávněn jednat (a podepisovat) jménem závodního výboru (jak vyplynulo ze stanov žalobce) a při podpisu Nájemní smlouvy tak jednal v rámci oprávnění svěřeného mu stanovami; ostatně dovolatel nezpochybňoval, že by se závodní výbor neusnesl, že rekreační středisko má být pronajato žalovanému, který učinil nejvyšší nabídku. S ohledem na výše uvedené tak není důvodná ani námitka (představující dovolací důvod podle , k němuž ostatně při posuzování přípustnosti dovolání podle přihlížet nelze), že odvolací soud odmítl připustit důkazy (čestná prohlášení).

Oprávněná není ani dovolací námitka, že Nájemní smlouva je s ohledem na výši nájmu a dobu trvání nájmu a ujednání o možnosti zápočtu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že uvedené skutečnosti nemohou samy o sobě odůvodnit závěr, že by byla Nájemní smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Z dovolání není zřejmé, jaká konkrétní zákonná ustanovení by měla být Nájemní smlouvou obcházena; ostatně z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, jež by takový závěr odůvodňovaly. Ani ujednání o době trvání nájmu na dobu určitou 20 let nelze shledat neplatným a nejedná se tudíž o nájem na dobu neurčitou, jak se domnívá dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ); ostatně na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá podle větu první, , a a o skutečnost, že žalovanému v dovolacím řízení nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. září 2013 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu