Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3166/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce L. S. D., zastoupený Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, proti žalovanému KRAK – CHEM, Sp. z o.o. – organizační složka zahraniční právnické osoby, se sídlem Otvovice, K Panelárně 140, IČ 26 36 31 51, zastoupený JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Vítězné 10, o zaplacení 880.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. července 2011, č. j. -225, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 14.665,- Kč vč. DPH do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. -225 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. ve věci samé, dále změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 205.300,- Kč a dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo č. 1/06/017, jejímž předmětem plnění bylo provedení rekonstrukce bytové jednotky v objektu č. p. v B. u. v K. V.. Dílo mělo být dokončeno do 30. dubna 2006, o předání díla měl být vyhotoven zápis. Zhotovitel (žalovaný) dílo nedokončil ve sjednaném termínu, a proto se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za období od 1. května 2006 do 23. října 2006, tj. za 176 dní prodlení po 5.000,- Kč denně, tedy celkem 880.000,- Kč.

Odvolací soud dále uvedl, že dům, v němž byly práce prováděny, byl v podílovém spoluvlastnictví a že žalobce nebyl většinovým spoluvlastníkem domu. Na rozdíl od soudu prvního stupně nesdílí názor, že předmětná smlouva o dílo je neplatná s odkazem na ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. pro chybějící souhlas většiny spoluvlastníků s uzavřením předmětné smlouvy o dílo, ale je toho názoru, že je třeba aplikovat ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., které upravuje hospodaření se společnou věcí. V posuzovaném případě mělo dojít k propojení přízemního bytu se sklepním prostorem, k těmto stavebním úpravám žalobce neopatřil stavební povolení, provedl pouze ohlášení. Příslušný stavební úřad rozhodnutím z 6. března 2006 nařídil s okamžitou platností zastavení veškerých stavebních prací.

Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. dále konstatoval, že menšinovému spoluvlastníku musí být dána možnost vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí. Žalobce však i přes poučení odvolacím soudem neprokázal, že by dal ostatním spoluvlastníkům možnost se před uzavřením předmětné smlouvy o dílo vyjádřit se k ní. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva o dílo je z tohoto důvodu neplatná.

Odvolací soud dále odkázal i na rozhodnutí příslušného stavebního úřadu ze dne 6. března 2006. Pokud bylo nařízeno okamžité zastavení stavebních prací, pak žalovaný (byla−li by smlouva o dílo platná) nemohl být v prodlení s dokončením stavebních prací k 30. dubnu 2006 (práce měly být prováděny v období od 1. března 2006 do 30. dubna 2006). Ze strany žalobce, neopatřil-li stavební povolení, jde o neposkytnutí součinnosti ve smyslu ustanovení § 370 obch. zák. a pak dlužník není v prodlení (§ 365 obch. zák.). Nárok na zaplacení smluvní pokuty by žalobci proto nevznikl ani za této situace.

Odvolací soud proto potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný, změnil však výrok o nákladech řízení, neboť dospěl k závěru, že jejich výpočet nebyl správný.

Dovoláním ze dne 25. července 2011 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání je dána podle ustanovení a dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel, stručně uvedeno, za nesprávný pokládá závěr odvolacího soudu, který s ohledem na ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. uzavřel, že žalobce neprokázal, že se ostatní spoluvlastníci vyjádřili k tomuto úkonu (smlouvě o dílo), jimž měla být provedena změna charakteru budovy, a proto je uvedená smlouva o dílo neplatná. Dovolatel je toho názoru, že neexistence souhlasu ostatních spoluvlastníků nemovitosti, popř. nedání možnosti spoluvlastníků se k uzavření smlouvy o dílo vyjádřit, nemůže zapříčinit neplatnost smlouvy o dílo a odkazuje na ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák.

Za nesprávný pokládá dovolatel též závěr odvolacího soudu, že pokud žalobce (stavebník) neopatřil stavební povolení, resp. bylo příslušným stavebním úřadem vydáno rozhodnutí o zákazu provádění stavebních prací, jde ze strany žalobce o neposkytnutí součinnosti s důsledky podle ustanovení § 370 a 365 obch. zák., tj. že žalovaný jako zhotovitel se nemohl být v prodlení s plněním. Dovolatel je toho názoru, že neexistence veřejnoprávního povolení nepředstavuje ve vztahu k soukromoprávnímu vztahu založenému smlouvou o dílo důvod vzniku prodlení věřitele dle ustanovení § 370 obch. zák. a není též důvodem pro aplikaci ustanovení § 365 obch. zák.

Dovolatel je přesvědčen, že uvedené právní otázky jsou zásadního právního významu a zakládají přípustnost dovolání dle ustanovení Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, event. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V podání ze dne 2. srpna 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam, protože v něm nejsou řešeny otázky dosud dovolacím soudem určené.

Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že dovolání není též důvodné. Odvolací soud v souladu s judikaturou dovodil, že žalobce nemohl podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. jako jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu a vědomí dalších spoluvlastníků uzavřít se žalovaným smlouvu o dílo, která se týkala úpravy společné věci, přičemž též odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. . Nepostupoval-li žalobce podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., pak úkon učiněný v rozporu s tímto ustanovením je neplatný (§ 39 obč. zák.) a odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. .

Žalovaný dále pokládá za správný závěr odvolacího soudu, že se nemohl dostat do prodlení vzhledem k tomu, že mu žalobce neposkytl součinnost (stavební povolení) a použití ustanovení § 365 a 370 obch. zák. pokládá za přiléhavé. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení vč. DPH.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) nejprve konstatoval, že daný případ je nutné posuzovat podle právní úpravy (, ) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „“), jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 , kterým se mění

Nejvyšší soud dále konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (, a 4, ).

Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání, které směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, přípustné podle ustanovení , na něž dovolatel též odkázal.

V daném případě není přípustnost dovolání dána podle ustanovení , neboť odvolací soud potvrdil prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která u rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a se nepřihlíží.

Z toho vyplývá, že jediným dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle ustanovení je nesprávné právní posouzení věci, nikoliv již tzv. vady v řízení, popř. nedostatky ve skutkových zjištěních.

V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, stručně vyjádřeno, že smlouva o dílo č. 1/06/017, jejímž předmětem plnění byla rekonstrukce bytové jednotky v objektu č. p., v B. u. v K. V., vč. propojení přízemního bytu se sklepním prostorem, je neplatná, neboť podílový spoluvlastník uzavřel uvedenou smlouvu bez toho, aniž by menšinovému spoluvlastníku objektu byla dána možnost se k zamýšlené investici (změně hospodaření se společnou věcí) vyjádřit. Tento závěr pak dovolatel napadá.

Podle § 139 odst. 1 a 2 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud.

Hospodaření se společnou věcí je mj. rozhodování o investici do společné věci, popř. změna společné věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Pro platné rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí je nutné, aby všichni podíloví spoluvlastníci byli seznámeni se zamýšlenou investicí, popř. změnou věci, aby mohli k tomuto záměru vyslovit svůj souhlas či nesouhlas. Nebyla-li menšinovému spoluvlastníku dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici, pak i v případě, že by s ní souhlasila většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., ale jednalo by se z hlediska hospodaření se společnou věcí o neplatný právní úkon (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Nejvyšší soud dále v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. dovodil, že právní úkon týkající se hospodaření se společnou věcí, který učinil jeden z „rovnodílných podílových spoluvlastníků“, aniž dal druhému spoluvlastníku možnost se k zamýšlenému úkonu vyjádřit, nebo přes výslovný nesouhlas druhého spoluvlastníka, je úkonem absolutně neplatným pro rozpor se zákonem.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posuzování platnosti právního úkonu týkajícího se hospodaření se společnou věcí vycházel z uvedené judikatury, v níž byla právní otázka výkladu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. vyřešena.

Nejvyšší soud vzhledem k tomu byl nucen konstatovat, že dovolatelem nastolená právní otázka nemá zásadní právní význam, neboť byla dovolacím soudem již vyřešena, a proto nebylo možné dospět k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení

Vzhledem k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o dílo není potřebné, aby se dovolací soud zabýval další námitkou dovolatele týkající se aplikace ustanovení § 365 a § 370 obch. zák.

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené rozhodl podle ustanovení v návaznosti na ustanovení tak, že dovolaní pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo podle ustanovení , , , a a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. rozhodnuto tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 14.665,- Kč vč. DPH (, , , vyhl. č. 177/1996 Sb, ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. září 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu