Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tz 21/2013

7 Tz 21/2013 - 41

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. K.

t a k t o :

Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. ,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného L. K.

Citované usnesení se

z r u š u j e

.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze se

p ř i k a z u j e

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. , byl podle § 320 odst. 3 tr. ř. určen společný způsob výkonu trestů odnětí svobody ve věznici s ostrahou, které byly obviněnému L. K. postupně uloženy, a to rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. , rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. , rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. , rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. , a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. .

Ačkoli proti tomuto usnesení není stížnost přípustná, podal obviněný na základě nesprávného poučení stížnost, kterou Městský soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu nepřípustnosti zamítl.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti shora citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ve prospěch obviněného L. K. u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona s tím, že tímto rozhodnutím obvodního soudu byl porušen v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci o určení společného způsobu výkonu trestů, které byly obviněnému postupně uloženy, rozhodoval věcně nepříslušný soud v nesprávném složení. Poukázal na to, že jeden z trestů odnětí svobody byl uložen Městským soudem v Praze v pozici krajského soudu jako soudu I. stupně. O určení společného způsobu výkonu měl proto rozhodnout krajský soud, v tomto případě Městský soud v Praze. Ve věci navíc rozhodovala pouze předsedkyně senátu, ačkoli měl rozhodovat senát v neveřejném zasedání. S ohledem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1981, považuje ministr spravedlnosti za sporné, zda mělo být rozhodováno i o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. , který již byl v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 6 vykonán.

Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. toto porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Obviněný ve svém písemném vyjádření vyslovil souhlas s podanou stížností pro porušení zákona a navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno. Shodně se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil ve veřejném zasedání také obhájce obviněného s tím, aby Nejvyšší soud vyslovil ministrem spravedlnosti namítané porušení zákona v neprospěch obviněného, a po zrušení napadeného usnesení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ve veřejném zasedání uvedla, že stížnost pro porušení zákona považuje za důvodnou, protože napadeným usnesením došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného, když jeden z trestů, o kterých bylo rozhodováno, byl uložen krajským soudem jako soudem I. stupně. Navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl podané stížnosti pro porušení zákona, a ve shodě s ní učinila také konečný návrh s tím, aby bylo přikázáno Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.

Podle § 320 odst. 3 tr. ř., je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu, určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Postupně uloženými tresty odnětí svobody zákon rozumí stav, kdy odsouzený má na základě pravomocného rozhodnutí soudu vykonat trest odnětí svobody a přitom předchozí uložený trest odnětí svobody nebyl zcela vykonán. Je nerozhodné, zda takový trest byl již v odsuzujícím rozhodnutí označen jako nepodmíněný trest odnětí svobody nebo zda jeho výkon byl nařízen později (srov. § 330 odst. 1 tr. ř., § 344 odst. 2 tr. ř.), podstatná není ani skutečnost, zda v době, kdy nabylo právní moci další rozhodnutí, kterým byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, byl odsouzený ve výkonu jiného trestu odnětí svobody nebo se nacházel na svobodě.

Ve smyslu § 320 odst. 3 tr. ř. je přitom nutno za soud, v jehož obvodu se vykonává trest odnětí svobody, považovat ten soud, který má stejnou věcnou příslušnost jako soud, který rozhodl ve věci v prvním stupni, pokud zákon výslovně nestanoví, že je příslušný soud okresní (viz též č. rozh. trest.). K rozhodnutí je tudíž věcně příslušný okresní soud, pokud všechny tresty, o jejichž společném výkonu má být rozhodnuto, uložil v prvním stupni okresní soud. Jestliže byť jediný z těchto trestů byl v prvním stupni uložen krajským soudem, rozhodne o jejich společném výkonu krajský soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává (srov. Bulletin býv. Nejvyššího soudu ČR č. 3/1977 - 134). Podle stejného hlediska se ostatně postupuje i při určení, zda o společném výkonu trestu odnětí svobody má rozhodnout senát nebo samosoudce. Senát rozhoduje podle tr. ř. tam, kde alespoň v jednom případě vydal odsuzující rozsudek senát.

Rozhoduje-li soud o společném výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody podle § 320 odst. 3 tr. ř., činí tak v neveřejném zasedání a proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná. Podle § 2 odst. 9 tr. ř. v trestním řízení před soudem, předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 skutečně nebyl příslušným k rozhodnutí o společném způsobu výkonu postupně uložených (výše uvedených) trestů podle § 320 odst. 3 tr. ř., neboť jeden z trestů byl obviněnému uložen Městským soudem v Praze (rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. ) v pozici krajského soudu jako soudu I. stupně. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že příslušným soudem pro rozhodnutí o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů podle § 320 odst. 3 tr. ř. je Městský soud v Praze. V této souvislosti je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 6 také nerozhodoval ve správném složení ve smyslu § 2 odst. 9 tr. ř., když rozhodoval toliko předsedkyní senátu a nikoli v senátu a rozhodl ve věci také jako soud věcně nepříslušný.

Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že nezbytnou podmínkou pro to, aby soud mohl ve smyslu ustanovení § 320 odst. 3 tr. ř. rozhodnout o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů je, aby obviněný vedle současně vykonávaného trestu odnětí svobody měl vykonat ještě další trest odnětí svobody. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů, přichází v úvahu toliko u těch trestů, které dosud vykonány nebyly, jestliže jsou pro takový postup splněny potřebné podmínky (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 37/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Obvodní soud pro Prahu 6 tak napadeným usnesením porušil v neprospěch obviněného L. K. zákon v ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. a § 320 odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněného ministrem spravedlnosti, toto porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil.

Plné nápravy citovaným rozhodnutím vzniklého protiprávního stavu pak Nejvyšší soud dosáhl procesním postupem podle § 269 odst. 2 tr. ř., když zrušil jak stížností napadené pravomocné usnesení, tak všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud za tohoto stavu věci pozbyla svého podkladu.

Vzhledem k tomu, že ve věci je nutno učinit rozhodnutí nové, Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Závěrem Nejvyšší soud k písemnému vyjádření obviněného uvádí, že se v rámci tohoto řízení nemohl zabývat přezkoumáváním správnosti některých odsuzujících rozsudků, u kterých podle obviněného došlo také k porušení zákona. Takový postup by byl možný pouze na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti proti konkrétnímu odsuzujícímu rozsudku. Nejvyšší soud dodává k návrhu obviněného na rozhodnutí, že má nárok na bezplatnou obhajobu, že podle § 151 odst. 1 tr. ř. náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona, nese stát. V tomto řízení tak obviněný není povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje, které budou uhrazené ustanovenému obhájci státem a jeho obhajoba je tak bezplatná.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 20. srpna 2013

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš