Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4193/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EUROPARTNER.CZ, a.s., se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26424291, zastoupené JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovaným 1) JUDr. V. K., zastoupenému  JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Kroftova 329/1, 2) JUDr. K. J., zastoupenému Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 15, o 37.500,- EUR, o 6.250,- USD a o 212.829,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání prvého a druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. -201, takto:

III.  Žalovaní

jsou povinni

 zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.746,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. -150, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.500,- EUR, 6.250,- USD a 212.829,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), proti druhému žalovanému žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný č. 1 a žalovaný č. 2 byli v období od 16. listopadu 2000 do 23. července 2003 společníky společnosti Advokátní kancelář Kopáček, Jareš & partneři, veřejná obchodní společnost (dále též jen „AK“ nebo „v. o. s.“). Na základě Smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. června 2002 bylo převedeno vlastnické právo k podniku společnosti na kupujícího – žalovaného 1) jako fyzickou osobu nezapsanou v obchodním rejstříku. Tato skutečnost byla zapsána dne 7. prosince 2002. Ke dni zápisu převodu jmění na jediného společníka – žalovaného 1) do obchodního rejstříku - ke dni 23. července 2003 - byla z obchodního rejstříku vymazána citovaná obchodní společnost. Podnikatel JUDr. V. K. byl zapsán do obchodního rejstříku ke dni 3. února 2003 s předmětem podnikání výkon advokacie ve smyslu ustanovení , v platném znění. Žalovaný č. 1 jako společník AK převzal dne 13. prosince 2002 v hotovosti částky 37.500,- EUR, 6.250,- USD a 312.500,- Kč od právního předchůdce žalobkyně MUDr. Z. M., CSc., za účelem jejich složení do depozita této AK a na její účet. Tyto částky se zavázal vyplatit do 30. června 2003 dle Pokynů k výplatě depozita otci složitele depozita nebo v případě nesplnění podmínek v Pokynech dne 1. července 2003 složiteli depozita na jeho účet. Podmínky v Pokynech nebyly splněny, AK však předmětné depozitum v plné výši zpět složiteli nepřevedla. Složitel depozita a žalobkyně uzavřeli dne 7. prosince 2004 Smlouvu o postoupení pohledávky s vymezeným obsahem – složeným depozitem a subjektem – dlužníkem JUDr. V. K.

Soud prvního stupně, s přihlédnutím k , o advokacii, dospěl k závěru, že žalovaný č. 1 přijal hotovost jménem AK a na její účet. S upozorněním na skutečnost, že Smlouvou o prodeji podniku byly převedeny pouze závazky, které již v době převodu existovaly, konstatoval, že nemohly být předmětem Smlouvy o prodeji podniku závazky z titulu složení depozita ze dne 13. prosince 2002, tj. zhruba půl roku po nabytí účinnosti Smlouvy o prodeji podniku (účinnost této smlouvy nastala dne 1. června 2002).

Vzhledem k faktu, že s účinností ke dni 23. července 2003 došlo k převodu jmění citované v. o. s. na jediného společníka – žalovaného č. 1 a zároveň k zániku citované společnosti, se soud prvního stupně zabýval možným ručením žalovaných. Dovodil u nich zákonné ručení z titulu ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák., u žalovaného č. 2 poukázal navíc na ustanovení § 87 odst. 2 obch. zák.

Vycházeje z toho, že ode dne 3. července 2003 zanikl hlavní závazek citované společnosti a vznikly dva subsidiární a solidární (ručitelské) závazky žalovaného č. 1 a žalovaného č. 2., a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. , dospěl k závěru, že Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. prosince 2004 došlo k postoupení pohledávky složitele depozita na žalobkyni pouze ve vztahu k žalovanému č. 1. Žalobu tedy vůči žalovanému č. 2 zamítl. Naopak, vůči žalovanému č. 1 žalobě v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalobkyně (proti zamítavému výroku II. a proti výroku IV. o nákladech řízení) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ve vztahu k druhému žalovanému změnil tak, že uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.500,- EUR, 6.250,- USD a  212.829,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním prvního žalovaného, jemuž byla stejná povinnost uložena výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. března, č. j. -150, zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a plněním druhého žalovaného zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost prvního žalovaného (první výrok). Současně rozhodl o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 122.916,- Kč, a to společně a nerozdílně s prvním žalovaným, jemuž byla stejná povinnost uložena výrokem III. výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok). Konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný č. 1 přijal předmětnou hotovost jako společník v. o. s., nikoli jako samostatný advokát či jako fyzická osoba. Dále souhlasil s jeho závěrem, že složené finanční prostředky na účet v. o. s. a závazek, který v souvislosti s převzetím těchto finančních prostředků na sebe v. o. s. vzala, nemohly být předmětem Smlouvy o prodeji podniku, neboť ke vzniku tohoto závazku na straně v. o. s. došlo až po uzavření této smlouvy. Za správný považuje i jeho závěr, že žalovaný č. 2 se stal v případě předmětného závazku AK vůči složiteli depozita ručitelem. Nesouhlasil však s jeho názorem, že i žalovaný č. 1 se stal podle ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák. ručitelem za předmětný závazek, a to  vedle žalovaného č. 2. V daném případě totiž žalovaný č. 1 Smlouvou o převzetí jmění ze dne 7. března 2003 mezi žalovaným č. 1 a AK převzal na sebe všechna práva a závazky AK, takže se stal výlučným dlužníkem ve vztahu k věřitelům, tudíž i k tehdejšímu složiteli peněž do depozita. Žalovaný č. 1 se tedy stal osobou přímo odpovědnou za splnění závazků bývalé společnosti. Dále se neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ze složitele na žalobkyni byla převedena předmětná pohledávka pouze ve vztahu k žalovanému č. 1. Odkaz na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu považoval za v dané věci nepřípadný, jelikož žalovaní nejsou v projednávané věci v postavení solidárně zavázaných ručitelů, když žalovaný č. 1 je ve vztahu k třetím osobám v postavení dlužníka a žalovaný č. 2 v postavení ručitele. Po zopakování důkazu Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. prosince 2004 konstatoval, že postupitel převedl na postupníka pohledávku za zaniklou AK, nikoli jen za samostatným advokátem JUDr. K., či za žalovaným č. 1 jako fyzickou osobou. Dále připomněl, že spolu s pohledávkou přechází ze zákona mimo jiné i ručitelský závazek, s tím, že postoupení pohledávky bylo žalovanému č. 2 jako ručiteli oznámeno.

Na základě uvedeného uzavřel, že žalovaný č. 2 ručí za závazky zaniklé AK ve stejném rozsahu jako dlužník, tedy žalovaný č. 1. Jelikož dlužník neuhradil žalobkyni dlužnou pohledávku ani přes písemnou výzvu k jejímu zaplacení, mohl se věřitel (žalobkyně) domáhat splnění svého nároku po ručiteli (žalovaném č. 2).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podali oba žalovaní samostatné dovolání, které mají za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).  

Žalovaný č. 1 má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení ). Namítá, že odvolací soud pochybil, když v odvolacím řízení nejednal s žalovaným č. 1 jako účastníkem řízení a jen jeho právnímu zástupci zaslal prostřednictvím soudu prvního stupně svůj rozsudek. I když žalobkyně podala odvolání pouze do výroku II. a IV., měl se žalovaný č. 1 odvolacího řízení účastnit.

Žalovaný č. 2 uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení a b) Namítá, že odvolací soud chybně právně posoudily – Potvrzení o uložení depozita a Pokyny k výplatě. Uvádí, že žalovaný č. 1 převzal depozitum jako fyzická osoba na základě „schovací smlouvy“. Dále namítá, že již před uložením depozita byl proveden prodej podniku (předmětné AK) na žalovaného č. 1. Jedinou osobou povinnou ze všech závazků této společnosti je tak v souladu s ustanovením obch. zák. žalovaný č. 1. Upozorňuje, že Smlouvou o převzetí jmění ze dne 7. března 2003 žalovaný č. 1 převzal veškeré jmění v. o. s., včetně existujících závazků. Žalovaný č. 1 se tedy stal jedinou zavázanou osobou k plnění veškerých závazků vzniklých před uvedeným datem. Zanikla-li AK k datu 23. července 2003, zanikly i závazky této společnosti včetně závazku uplatněného žalobou, tudíž došlo i k zániku akcesorického ručitelského závazku. Navíc dodává, že věřitel nikdy nevyzval AK (jako dlužníka) k plnění závazku.

K dovolání žalovaných se vyjádřila žalobkyně tak, že žalovaného č. 1 považuje za osobu neoprávněnou podat dovolání a dovolání žalovaného č. 2 má za nedůvodné a účelové, přičemž se vypořádává s jeho jednotlivými argumenty.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání žalovaného č. 1.

Dovolání žalovaného č. 1 přípustné není.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází - ve smyslu ustanovení , a - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek);tento předpoklad však v daném případě splněn nebyl.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného č. 1 odmítl podle , a jako subjektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud se dále zabýval dovolání žalovaného č. 2.

Dovolání žalovaného č. 2 je přípustné dle ustanovení , není však důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné - jako v projednávaném případě - přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Přestože žalovaný č. 2 v dovolání namítá, že řízení je takovouto vadou postiženo [uplatňuje dovolací důvod dle ], po obsahové stránce tuto svou námitku nikterak blíže nekonkretizuje. Dovolací soud takové vady řízení z obsahu spisu neshledal.

Nesprávné právní posouzení věci [ ] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto případě nestalo.

Žalovaný č. 2 předně namítá, že předmětné depozitum přijal žalovaný č. 1 jako fyzická osoba, nikoliv jako společník AK (veřejné obchodní společnosti).

Dle ustanovení , o advokacii, ve znění účinném ke dni 13. prosince 2002, advokát, který vykonává advokacii ve společnosti, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, ve sdružení ani jako společník jiné společnosti.

Podle ustanovení věta první , o advokacii, ve znění účinném ke dni 13. prosince 2002, advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet; pokud výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí v jednotlivých případech zvláštní předpisy, vykonávají advokacii vlastním jménem a na účet společnosti.

Při výkonu advokacie veřejnou obchodní společností nevstupuje klient do právních vztahů s advokátem (tj. fyzickou osobou, která konkrétní právní službu poskytuje), ale s veřejnou obchodní společností. Přijal-li tedy žalovaný č. 1 jako advokát AK peněžní částku do depozita, přijal ji jménem a na účet společnosti. Smluvní stranou smlouvy o advokátní úschově tak byla na straně schovatele AK - veřejná obchodní společnost, nikoli žalovaný č. 1 jako samostatný advokát či fyzická osoba.

Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaný č. 1 přijal finanční prostředky do depozita  ve smyslu ustanovení , ve znění účinném ke dni 13. prosince 2002, jako společník AK, nikoli jako samostatný advokát či fyzická osoba, není možno v tomto směru právnímu posouzení odvolacím soudem vytknout žádné pochybení.

Dále žalovaný č. 2 namítá, že celý podnik v. o. s. byl prodán žalovanému č. 1, který se tak stal jedinou osobou povinnou ze všech závazků této společnosti v souladu s ustanovením § 476 odst. 1 obch. zák., tedy i ze závazku vzniklého přijetím finančních částek do depozita.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Dle ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.

Na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, i když tyto závazky nejsou ve smlouvě identifikovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).  

V projednávané věci ke vzniku závazku, který souvisí s převzetím finančních prostředků do depozita, došlo na straně v. o. s. až po účinnosti předmětné Smlouvy o prodeji podniku (dne 13. prosince 2002). Tento závazek tak nemohl přejít ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. na základě této smlouvy na kupujícího (žalovaného č. 1). Závěr odvolacího soudu učiněný ohledně této otázky je tedy opět správný.  

Dovolatel v této souvislosti argumentuje dále tím, že prodejem celého podniku došlo i k převodu podnikatelského oprávnění k výkonu advokacie. I v tomto ohledu se však dovolatel mýlí. Smlouvou o prodeji podniku nedochází k převodu podnikatelského oprávnění.  

Konečně dovolatel namítá, že zánikem v. o. s. k datu 23. července 2003 zanikly i závazky této společnosti včetně závazku uplatněného předmětnou žalobou, tudíž zaniklo i ručení za splnění tohoto závazku.  

Dle ustanovení § 87 odst. 2 obch. zák. jestliže zanikne účast společníka za trvání společnosti, ručí jen za závazky, které vznikly před zánikem jeho účasti.

Podle ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák. platí, že po zániku společnosti ručí společníci za závazky společnosti stejně jako za jejího trvání. Pokud se společnost zrušuje s likvidací, ručí společníci za její závazky do výše svého podílu na likvidačním zůstatku (§ 61 odst. 4), nejméně však v rozsahu, v němž za ně ručili za trvání společnosti. Mezi sebou se společníci vyrovnají týmž způsobem jako při ručení za trvání společnosti.

Dochází-li ke zrušení společnosti bez likvidace převodem jmění na společníka, jak tomu bylo v daném případě, není možno omezit práva třetích osob, vzniklá před zánikem společnosti. Společníci zaniklé společnosti zásadně ručí za závazky společnosti, které přešly na právního nástupce (zde žalovaného č. 1), stejně jako v době, kdy byli společníky zaniklé společnosti (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 211). Zákonné ručení společníků zaniklé veřejné obchodní společnosti zajišťuje závazek této společnosti i v případě jeho přechodu na právního nástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2003, sp. zn. ).

Vznikl-li předmětný závazek dříve, než zanikla účast žalovaného č. 2 ve v. o. s. (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), pak žalovaný č. 2 za předmětný závazek ručí v souladu s citovanými ustanoveními.

K námitce, že nebyl dlužník věřitelem vyzván k zaplacení pohledávky, dovolací soud pouze odkazuje na skutková zjištění soudů nižšího stupně, dle kterých byl dlužník písemně vyzván k zaplacení předmětné pohledávky, a to výzvou ze dne 21. dubna 2005.  

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného č. 2 podle ustanovení , věta před středníkem, zamítl.

Podle ustanovení věty první by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle a nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle věty první části věty za středníkem

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, , a Žalovaní, jejich dovolání bylo zamítnuto (dovolání žalovaného č. 2), případně odmítnuto (dovolání žalovaného č. 1), nemají na náhradu svých nákladů právo a jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 13.540,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle , a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (2.906,40 Kč), celkem tedy částku 16.746,40 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. července 2013

JUDr. Pavel  H o r á k , Ph.D.

předseda senátu