Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 749/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky J. H., Č. u B., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská č. 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 27. 9. 2012, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (žalobců: a) B. S., B., b) T. K., C., c) M. A. E. K., N. J., a d) M. P. K., C. Ch. D. W. G., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 1022, USA, a dalších účastníků řízení: 1. J. H., Č. u B., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská č. 8c, 2. Statutárního města Brna, 600 00 Brno, Dominikánské náměstí č. 1, 3. České republiky – Ministerstva obrany ČR, 160 00 Praha 6, Tychonova 1, 4. Ředitelství silnic a dálnic ČR, 140 00 Praha 4, Na Pankráci č. 56, 5. Karoserie, a. s. 600 00 Brno, Heršpická č. 758/13, 6. Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, 110 00 Praha 1, Prvního pluku č. 367/5, a 7. Pozemkového fondu České republiky, nyní ČR – Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem), t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 2. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 15. 11. 2007, č. j. -112. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci B. S., T. K., F. K. a účastnice řízení B. S. nejsou vlastníky části pozemků p. č. (PK) 1280/2 – role (o výměře 1538 m2) v katastrálním území H. H., dále části pozemku p. č. (PK) 1280/4 – role (o výměře 365 m2) v katastrálním území H. H., části pozemku p. č. (PK) 1291/1 – role (o výměře 1070 m2) v katastrálním území H. H., části pozemku 1287 – role (o výměře 829 m2) v katastrálním území H. H., celého pozemku p. č. (PK) 1314/1 – role (o výměře 336 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), také části pozemku p. č. (PK) 1314 – role (o výměře 1763 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), části pozemku p. č. (PK) 1320/2 – role (o výměře 1931 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), části pozemku p. č. (PK) 1330/4 – role (o výměře 2515 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), jakož i části pozemku p. č. (PK) 1335/2 – role (o výměře 1883 m2) v katastrálním území H. H. (nyní v katastrálním území Š.), „neboť jejich vydání brání překážka ve smyslu a c) ; nárok oprávněných osob byl však prokázán. Náhrada za nevydané části pozemků bude uvedeným oprávněným osobám poskytnuta v souladu se , každé z nich v rozsahu ¼ “. Výrokem (označeným II.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo také vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 15. 12. 2005, č. 3239/92/40-RNP, RN. Bylo rovněž rozhodnuto (výrokem III.), že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání účastnice řízení J. H. (jež bylo podáno ještě její právní předchůdkyní B. S.) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 27. 9. 2012, č. j. -208. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 15. 11. 2007, č. j. -112, změněn (ve výrocích označených I. a II.) jen tak, že „žalobci B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. a účastnice řízení J. H. nejsou vlastníky pozemků uvedených ve výroku I. soudu prvního stupně, mají však právo na náhradu za tyto pozemky, které nelze vydat, a to B. S. z ¼, T. K. z ¼, M. A. E. K. z 1/8, M. P. K. z 1/8 a J. H. z ¼ ; tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3239/92/40-RNP, RN“. Dále odvolacím soudem bylo rozhodnuto, že ve výroku III. se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně. Výrokem (označeným II.) bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že práva účastníků řízení, jak byla určena rozsudkem soudu prvního stupně, nebylo třeba rozhodnutím odvolacího soudu měnit, takže rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen (jen s formulační změnou výroku) podle , včetně výroku o nákladech řízení.

Odvolací soud poukazoval především na to, že po úmrtí odvolatelky B. S. (4. 2. 2008) a po úmrtí žalobce F. K. (15. 7. 2008) bylo usnesením Městského soudu v Brně z 10. 10. 2011, č. j. -175, rozhodnuto, že místo zemřelé B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a místo zemřelého F. K. bude v řízení pokračováno s M. A. E. K. a M. P. K.

Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobci v tomto soudním řízení uváděli, že v řízení před pozemkovým úřadem, které předcházelo řízení soudnímu, zjistil pozemkový úřad skutkový stav věci správně, ale že oni se cítí rozhodnutím správního orgánu dotčeni na svých právech tím, že mají společně s B. S. právo na finanční náhradu za pozemky, jejichž vydání brání překážka podle ustanovení , tedy že, ač splňují zákonné požadavky jako oprávněné osoby podle , nebylo jim společně s B. S. přiznáno právo na věcnou náhradu za pozemky, které nelze vydat, uvedené ve správním rozhodnutí.

Ve vztahu k právní nástupkyni původní účastnice řízení B. S. měl odvolací soud za to, že při projednání této právní věci v soudním řízení „přichází v úvahu pouze odnětí správním rozhodnutím přiznaného práva nebo jeho omezení v rozsahu, v jakém soud shledá dotčení práv žalobců správním rozhodnutím, nikoli však přiznání práva kvalitativně jiného (např. fyzické vydání původních pozemků oproti náhradě za ně)“; nejde tu, dovozoval odvolací soud, o vypořádání vztahu mezi účastníky vztahu, vyplývající z právního předpisu. Přitom také v tomto řízení soudním (podle páté části ) je kvantitativně vymezen rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu, dovozoval dále odvolací soud. To se týkalo námitky účastnice řízení B. S. (právní předchůdkyně odvolatelky J. H.) i žalobců, vyslovené v odvolacím řízení, že ne všechny pozemky, respektive jejich části, o jejichž vydání oprávněným osobám bylo v tomto řízení rozhodováno, jsou zastavěny, a že se touto okolností soud prvního stupně nezabýval a pouze převzal závěry správního orgánu; podle názoru odvolacího soudu „přesahují tyto námitky žalobou uplatněný rozsah znovuprojednání věci soudem a nelze je proto vyřadit ze zákonem uváděných v odvolání nově uplatněných skutečností a důkazů (ve smyslu ustanovení )“. V dané právní věci proto mohl odvolací soud (jak ve svém rozhodnutí uváděl) přezkoumávat odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně „pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců podle zákona o půdě ( ) ve spojení se (ve znění )“.

Odvolací soud ještě dodával, že na zjištěný skutkový stav v této právní věci lze aplikovat ustanovení (ve znění ), „takže žalobci mají stejné restituční nároky po P. K. jako B. S., a tyto nároky uplatnili v zákonem stanovené lhůtě“.

Odvolací soud proto shledal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Při formulování výroku rozhodnutí odvolacího soudu byla ovšem zohledněna skutečnost, že původní účastníci řízení B. S. a F. K. v průběhu řízení zemřeli; dědičkou po zemřelé účastnici řízení B. S. je její neteř J. H. a dědici zemřelého žalobce F. K. byli v řízení o dědictví zjištěni jeho manželka M. A. E. K. a syn M. P. K. Uvedení dědicové jsou, dovozoval odvolací soud, nejen procesními nástupci zemřelých dřívějších účastníků řízení, ale také nositeli samotných restitučních nároků původních oprávněných osob B. S. a F. K. Odvolací soud, jak uváděl, označil své rozhodnutí jako rozhodnutí potvrzující podle ustanovení , neboť práva účastníků řízení tak, jak byla určena odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, se rozhodnutím odvolacího soudu nezměnila; také ve výroku o náhradě nákladů řízení byl shledán rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem správným.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že odvolatelka J. H. nebyla v odvolacím řízení úspěšná a ostatním účastníkům řízení v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 10. 2012 doručen advokátu, který účastnici řízení J. H. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu prvního stupně dne 20. 12. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v . Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud „zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně z 27. 9. 2012, č. j. -208, i rozsudek Městského soudu v Brně z 15. 11. 2007, č. j. -112, a aby řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení“, eventuálně, aby dovolací soud „zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.

Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / / a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci / /.

Dovolatelka především poukazovala na to, že v průběhu řízení před odvolacím soudem změnila odvolání, podané její procesní předchůdkyní, v tom smyslu, že již nebránila nárokům žalobců na vydání podílů na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, ale poukazovala na to, že předmětné nemovitosti měly být fyzicky vydány oprávněným osobám namísto přiznání náhrady za tyto nevydané pozemky, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka.

Dovolatelka má za to, že nesprávné právní posouzení věci soudem v daném případě spočívá v tom, že nebylo využito toho, že v tomto případě přesně stanoví, jakým způsobem se vypořádají restituční nároky oprávněných osob a soudy mohly a měly také přihlédnout ex lege k neexistenci překážky pro vydání původních pozemků. Z ustanovení zřejmě vyplývá, podle názoru dovolatelky, že primárním vypořádáním nároku oprávněných osob je vydání pozemků samotných; ustanovení pak uvádí ty výjimečné situace, kdy nelze nárok oprávněných osob takto uspokojit, a proto musí být přistoupeno k poskytnutí náhrady za ně. Podle názoru dovolatelky tu tedy byl dán prostor pro přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž dovolatelka změnila podané odvolání. Dovolatelka dodávala, že otázka, zda jí bude přiznán nárok na vydání ideální ¼ pozemků anebo poskytnuta náhrada za ně, je podstatnou otázkou, neboť hodnota samotných pozemků je tu značná a nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou reálnou výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí.

Dovolatelka nadále také má za to, že důvodně ve svém dovolání namítá i nedostatek podmínek tohoto řízení, když v daném případě došlo k podání žaloby a k vedení soudního řízení za dovolatelku, zastoupenou opatrovníkem, což není běžnou záležitostí při správě majetku zastoupené osoby a je k nim třeba schválení soudem. Právní předchůdkyně dovolatelky J. H. – B. S. byla totiž zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 8. 1999-34 (rozsudek nabyl právní moci 10. 9. 1999); Městský soud v Brně dne 16. 9. 1999 ustanovil B. S. opatrovníkem jejího manžela J. S. (který byl ustanoven opatrníkem B. S. pak ještě usnesením Městského soudu v Brně z 11. 9. 2002 pod sp. zn. ). Když pak J. S. zemřel, byl opatrovníkem B. S. ustanoven R. U., a to usnesením německého soudu – Okresního soudu v Altöttingen (pod sp. zn. ); opatrovník R. U. potom v předcházejícím průběhu tohoto soudního řízení (sp. zn. Městského soudu v Brně) udělil plnou moc k zastupování B. S. v řízení JUDr. Filipu Horákovi, advokátu se sídlem v Brně, Radnická 11. Dovolatelka J. H. je toho názoru, že opatrovník R. U. nebyl oprávněn udělit plnou moc advokátu k vedení soudního řízení jménem B. S. a tím spíše nebyl oprávněn zmocnit jinou osobu k podání odvolání a k procesnímu zastoupení v odvolacím řízení jinou osobou (byť by touto osobou byl advokát). B. S. nebyla pro nezpůsobilost k právním úkonům schopna před soudem jako účastnice řízení samostatně jednat a nebyl jí soudem pro toto řízení ustanoven opatrovník; soud tedy po celou dobu řízení až do úmrtí B. S. jednal jako s účastníkem řízenou s osobou, která neměla procesní způsobilost, respektive s jejím zástupcem, který k jejímu zastupování nebyl oprávněn; nebyly tedy, podle názoru dovolatelky, splněny podmínky, za nichž může soud rozhodovat ve věci samé. Dovolatelka má za to, že tu ve smyslu ustanovení mělo být řízení zastaveno pro nedostatek podmínek řízení. Dovolatelka má za to, že i závěť B. S. z 1. 5. 1997 je neplatná, neboť je opatřena podpisem, jenž pravděpodobně není pravým podpisem B. S. (podle závěru posudku znalce z oboru písmoznalectví z 22. 11. 2008).

Ve vyjádření žalobců B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. k dovolání J. H. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 9. 2012 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení, a to za účelem hodnověrného a pečlivého posouzení zaměřeného na to, zda oprávněné osoby v této právní věci mají nárok na vydání pozemků do spoluvlastnictví, a to jako věcí vydatelných. Žalobci mají za to, že by v jejich žalobě uvedené pozemky měly být přiznány k vydání žalobkyni B. S. jednou čtvrtinou, žalobci T. K. jednou čtvrtinou, žalobkyni M. A. E. K. jednou osminou, žalobci M. K. jednou osminou a účastnici řízení J. H. jednou čtvrtinou, neboť vydatelnost těchto pozemků měla být těmto oprávněným osobám přiznána. Podle názoru žalobců „je neslučitelné se , aby nezastavěná zemědělská půda či pozemky, které jsou dosud součástí zemědělského půdního fondu, byly přiznány pouze náhradou“. Došlo tu k tomu, že „žádný z 58 pozemků, o něž šlo v tomto řízení, nebyl restituentům vydán a místo toho jim za všechny pozemky byla globálně určena pouze symbolická náhrada,“ což je v rozporu s deklarovaným účelem zákona o půdě.

Ve vyjádření účastnice řízení České republiky – Státního pozemkového úřadu (která podle , o Státním pozemkovém úřadu, vstoupila do práva povinností Pozemkového fondu ČR) k dovolání dovolatelky J. H. bylo uvedeno, že rozhodnutí o tomto dovolání spočívá „na úvaze dovolacího soudu“. Vyjadřující se Česká republika – Státní pozemkový úřad je účastníkem tohoto soudního řízení (podle páté části ) nikoli jako povinná osoba, nýbrž jako účastník řízení podle ustanovení z toho důvodu, že ze zákona poskytuje oprávněným osobám náhrady za nevydané nemovitosti.

Ve vyjádření účastníka řízení Statutárního města Brna k dovolání dovolatelky J. H. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Pokud dovolatelka namítá nesprávný výklad ustanovení a násl. odvolacím soudem v této právní věci, má účastník řízení Statutární město Brno za to, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že v ustanovení je dána úprava jen pro případ, kdy pozemky nelze oprávněným osobám vydat. Ustanovení a násl. však neupravuje způsob vypořádání vztahů mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou. Pokud dovolatelka namítá v tomto řízení nedostatek oprávnění opatrovníka zemřelé B. S., právní předchůdkyně dovolatelky J. H., je vyjadřující se účastník řízení Statutární město Brno toho názoru, s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. Nejvyššího soudu) v obdobné právní věci, že tu nejde o postižení řízení takovou vadou, která by měla za následek odnětí účastníku řízení možnosti jednat před soudem.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu z 27. 9. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení , zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení a odst. 3 , a to i vzhledem ke znění výroku I. rozsudku odvolacího soudu, označeného sice jako měnícího výroku ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale samotným odvolacím soudem chápaného (srov. stranu 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 27. 9. 2012) jako rozhodnutí potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně podle .

Podle ustanovení bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li některou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a 2 a v souvislosti s ustanovením (ve znění ) a také v souvislosti s ustanoveními , , , a .

V ustanovení (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) jsou uvedeny případy, kdy pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat k uspokojení jejich restitučních nároků. Podle ustanovení je pak stanoveno, že v případech nevydání pozemků podle ustanovení pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Podle ustanovení , věta druhá, náleží oprávněné osobě náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.

V ustanovení bylo stanoveno zejména, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo po převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn (stavbou, která byla zahájena před 24. 6. 1991); podle ustanovení je překážkou vydání pozemku nebo jeho části, bylo-li dříve k pozemku zřízeno právo osobního užívání.

Podle ustanovení musí žaloba, podaná u soudu v řízeních o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, obsahovat zejména údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím jiného (správního) orgánu dotčen na svých právech, dále označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a jak má být spor nebo jiná právní věc před soudem rozhodnut.

Podle ustanovení (srov. i ) jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím soudem provedeny jen tehdy, jestliže se týkají okolností, uvedených jmenovitě v až f) .

Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením , nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení soud projedná věc v řízení podle části páté v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci (o níž bylo již rozhodnuto jiným orgánem) v řízení před soudem.

Soudy obou stupňů v této právní věci ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že v rozhodnutí vydaném podle Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno dne 15. 2. 2005, č. j. 3239/92/40-RNP, RN, které předcházelo tomuto soudnímu řízení, dospěl správní orgán k závěru, že tu jsou překážky ve smyslu ustanovení a písm. c) Žalobci ve své žalobě podle a uvedli (jak na to poukázal odvolací soud na str. 8 svého rozsudku z 27. 9. 2012), že „skutkový stav věci zjistil pozemkový úřad správně, oni se však cítí dotčeni na svých právech tím, že jim rozhodnutí nepřiznalo postavení oprávněných osob, a proto navrhli, aby bylo soudem rozhodnuto, že mají společně s B. S. právo na náhradu za pozemky, jejichž vydání brání překážka podle ; stejný návrh učinili i při jednání u soudu dne 15. 11. 2007“. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl pak v soudnímu řízení k závěru, že na zjištěný skutkový případ dopadá ustanovení (ve znění č. ), takže žalobci mají stejné restituční nároky po svém právním předchůdci P. K. jako B. S. a že tyto nároky uplatnili v zákonem stanovené lhůtě. S poukazem na ustanovení a odvolací soud přezkoumával odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců podle (zákona o půdě) ve spojení se (ve znění ) Odvolací soud vycházel z právního názoru, že podle slovního a obsahového znění a v řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby ke konkrétním pozemkům nejde o vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývající z právního předpisu (jako je tomu např. v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle ustanovení ).

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatelky jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 (kterých tu bylo třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení ). Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu.

Nešlo tu také o odchýlení se odvolacího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to nyní pro další období zdůrazňuje novelizované ustanovení ).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení (srov. v novelizovaném ) a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení v tomto dovolacím řízení náklady řízení nevznikly anebo z jejich strany nebyly náklady řízení k úhradě požadovány a dokládány.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 29. srpna 2013

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu