Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 441/2013

26

Cdo 441/2013

ROZSUDEK

I. M.

, bytem v O. 3, A. K. 1200/10, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 2887/101, proti žalovanému

Bytovému družstvu Alberta Kučery 10,

se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Alberta Kučery 1200/10,

zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, o zpřístupnění společných prostor, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2012, č. j. -308, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. -258, ve znění usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. -282, (poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 27. 1. 2011, č.j. -194, jímž žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2011, č. j. -236) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zpřístupnění společných prostor, a to místností č. 2, 4, 15 a 14 v suterénu domu č. p. 1200, ulice A. K. 10 v O.-H. (dále jen „předmětný dům“), včetně vydání klíčů k těmto společným prostorám, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a výši odměny ustanoveného advokáta. Zjistil, že matka žalobce B. M., s níž žalobce sdílí společnou domácnost, je nájemkyní bytu č. 27 v předmětném domě. V suterénu domu se nacházejí společné prostory, které tvoří mimo jiné i místnosti č. 2 – kolárna, č. 4 – sušárna, č. 15 – dočasný sklad a č. 14 zasedací místnost a archiv žalobce. Podle domovního řádu žalovaného se společné prostory užívají jen k účelům odpovídajícím jejich povaze a určení tak, aby nedocházelo k omezování ostatních nájemců v domě, s tím, že způsob jejich užívání stanoví členská schůze družstva. Způsob využití jednotlivých suteréních místností a dispozici s klíči od nich schválila členská schůze v roce 2003 tak, že klíče od všech společných prostor budou uloženy u pověřených osob, kde si je mohou jednotliví nájemci vyzvednout. Uzavřel, že je-li režim zapůjčování klíčů k přístupu do společných prostor schválený členskou schůzí funkční, není důvod, aby žalobce na rozdíl od ostatních nájemců disponoval klíči výlučně sám.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. -308, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na ustanovení , , ve znění účinném od 1. 11. 2011 (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že povinnost žalovaného zpřístupnit společné prostory a umožnit jejich užívání nájemcům a osobám, které s nimi žijí ve společné domácnosti, je splněna tím, že jsou stanovena jasná pravidla, jak budou jednotlivé prostory užívány. Jestliže si v daném případě členové žalovaného odhlasovali, že si klíče od místností vyzvednou u určené osoby, je tímto způsobem přístup do společných prostor zajištěn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle a b) Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že má zajištěn přístup do společných prostor, neboť tuto povinnost může žalovaný dle jeho názoru splnit pouze vydáním klíčů či zajištěním časově neomezeného přístupu. Uvádí, že má ve smyslu obč. zák. právo společné prostory užívat jako osoba žijící ve společné domácnosti s nájemcem bytu a žalovaný mu ve výkonu tohoto práva brání, ať již formou přímého odmítnutí vstupu, nevydáním klíčů či regulací vstupu. Poukazuje i na to, že společné prostory jsou užívány k jinému účelu, než k jakému byly zkolaudovány, např. v sušárně je kancelář s počítačem, v prádelně je umístěn sklad, kočárkárna byla zrušena. Odvolacímu soudu dále vytýká, že opomenul jeho návrh na zpřístupnění místnosti č. 14, že ohledně jeho možnosti společné prostory užívat nemají skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, že písemné odůvodnění rozsudku je nepřesné a odlišuje se od odůvodnění ústního a že se nezabýval skutečnostmi významnými pro posouzení věci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení o.s.ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2011, č.j. -258, ve znění usnesení ze dne usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. -282, stejně jako v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, č.j. -194, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. -236, zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, jejichž řešení dovolatel zpochybnil.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o posouzení, komu svědčí právo domáhat se přístupu do společných prostor, tedy jinak řečeno, kdo je k podání takové žaloby aktivně legitimován. Vzhledem k tomu, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, shledává dovolací soud pro řešení této otázky dovolání přípustným podle

Předně je třeba uvést, že žalobce se domáhá přístupu do společných prostor na dobu budoucí, jehož úprava by měla být napadeným rozsudkem konstituována. Proto se ve smyslu pro posouzení věci použije právní úprava platná ke dni rozhodnutí (odvolacího) soudu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný pod č. R 14/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tedy rozhodl správně, aplikoval-li na danou věc , , ve znění účinném od 1. 11. 2011, to je ve znění (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 688 odst. 1 obč. zák. má nájemce vedle práva užívat byt i právo užívat společné prostory a zařízení domu, jakož i požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno.

Podle § 688 odst. 2 obč. zák. je nájemce povinen řádně užívat byt, společné prostory a zařízení domu a řádně požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno.

Z citovaných ustanovení jednoznačně plyne, že nájemní vztah je vztahem mezi pronajímatelem a nájemcem a že ostatní osoby včetně osob žijících s nájemcem ve společné domácnosti odvozují svá práva užívat byt, společné prostory či zařízení domu od nájemce, neboť v právním vztahu s pronajímatelem nejsou. Lze tedy uzavřít, že podle ustanovení § 688 obč. zák. není žalobce jako osoba žijící s nájemcem ve společné domácnosti aktivně legitimován k podání žaloby o zpřístupnění společných prostor.

I když při řešení otázky aktivní legitimace žalobce odvolací soud pochybil, je jeho rozhodnutí, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, věcně správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a a protože za stavu, kdy žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby na zpřístupnění společných prostor, nejsou žalobcem vytýkané vady spočívající v tom, že „byl opomenut žalobcův návrh na zpřístupnění místnosti č. 14“, že ohledně možnosti žalobce společné prostory užívat nemají skutková zjištění oporu v provedeném dokazování a že ústní odůvodnění rozsudku bylo odlišné od jeho písemného odůvodnění, vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2013

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.

předsedkyně senátu