Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1673/2013

33 Cdo 1673/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PROLUX Consulting Int. s.r.o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, identifikační číslo 26731908, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 119/3, proti žalovanému H. W., zastoupenému JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 3117/17, o zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 28. června 2012, č. j. -30, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 144.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žaloba neobsahovala jasné, určité, srozumitelné a přezkoumatelné údaje. Je přesvědčen, že žalobkyni ke dni podání žaloby nevznikl nárok na zaplacení sjednané odměny, neboť nedoložila prodej členského podílu. Má rovněž za to, že řádně doložil vážný důvod, pro který zmeškal lhůtu k vyjádření ve věci samé. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného není přípustné podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona /dále jen „ “/), a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť rozsudek odvolacího soudu nemá podle ve věci samé zásadní právní význam.

K dovolacímu přezkumu předestřená právní otázka splnění podmínek pro postup soudu podle nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a její řešení odvolacím soudem je konformní s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , zabýval výkladem ustanovení , konkrétně revidoval postup, kdy soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle za situace, kdy se žalovaný po výzvě podle bez vážného důvodu ve věci nevyjádřil včas (ve stanovené lhůtě), ale učinil tak ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle , nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal ( ). Tyto závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy se žalovaný ve věci samé k výzvě soudu ve stanovené lhůtě k žalobě prokazatelně nevyjádřil a ani soudu nesdělil důvod, který mu ve vyjádření brání. Za situace, kdy si žalovaný výzvu k vyjádření převzal osobně a následně nahlížel do spisu, nelze než dovozovat, že důvod, jímž argumentoval následně (tj. pracovní pobyt v zahraničí), mohl soudu sdělit již v jím určené třicetidenní lhůtě k vyjádření, resp. mohl soudu byť jen sdělit, že u něj tento vážný důvod nastal. To však neučinil.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalovaný soudů vytýká, že dovodily předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle , aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpěla vadami, neboť z ní jednoznačně nevyplývá opodstatněnost žalobou uplatněných nároků. Zejména zdůrazňuje, že žalobkyně nedoložila, že došlo k převodu členského podílu a vzniku souvisejícího nároku na zaplacení odměny.

Ze zákonné úpravy ( a 3, a 2 , a ) vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v - jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání ( ), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká ( ). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v a zda nejde o řízení, které je podle koncentrováno ze zákona.

Uznání nároku podle zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal.

Z obsahu žaloby ze dne 27. 6. 20011 je seznatelné, že žalobkyně uplatňuje nárok na zaplacení odměny ve výši 144.000,-Kč za služby, které žalovanému poskytla v souvislosti se „Smlouvou o podpoře prodeje členského podílu“ ze dne 20. 1. 2009. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že své povinnosti ze smlouvy splnila a převod členských práv, na který byl vázán vznik jejího nároku na sjednanou odměnu, se uskutečnil dne 5. 10. 2010. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. (ohledně otázky vad žaloby a možnosti vydat rozsudek pro uznání), výhrada nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání tedy neobstojí, neboť odvolací soud rozhodl v intencích závěrů Nejvyššího soudu.

Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl ( věta první a ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. července 2013

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu