Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3064/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce D. J., zast. JUDr. Josefem Machem, advokátem, Pobřežní 4, Praha 8, proti žalovanému P. K., zast. JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem, Americká 15, Praha 2, o zaplacení 250.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. -112, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudku ze dne 16. 10. 2009, č. j. -57 uložil žalovanému zaplatit žalobci 250.000,- Kč s přísl. za prodej movitých věcí, práva k pohledávkám a převzetí závazků dle „smíšené smlouvy“ nazvané jako smlouva o prodeji podniku ze dne 18. 2. 2003 a dále rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. -112 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se nemohl ztotožnit s právním hodnocením předmětné smlouvy, ale přesto neshledal odvolání důvodným.

Odvolací soud konstatoval, že rozhodný je obsah smlouvy, nikoliv její označení. Oba účastníci chtěli uzavřít smlouvu o prodeji podniku, resp. jeho části, přičemž podnik je vymezen v ust. § 5 odst. 1 obch. zák. Vše co tvořilo podnikání žalobce bylo předmětnou smlouvou převedeno na žalovaného jako nabyvatele. Žalobce si tak žádnou složku (ani její část) z podnikání neponechal, nevedl žádné oddělení účetnictví, neměl vytvořenou žádnou organizační složku, což při rozsahu jeho podnikání nebylo ani dost dobře možné.

Tvrzení žalovaného, že žalobce si oddělil pro sebe výhodnější pohledávky bylo nekonkrétní, nedoložené, žalovaný k tomu žádný důkaz nenavrhl.

Taktéž odvolací soud nedospěl k závěru, že byla předmětná smlouva uzavřena v rozporu s dobrými mravy z důvodu tvrzeného žalovaných, a to proto, že „část převáděného podniku není samostatnou organizační složkou“, neboť žalobce žádné organizační složky neměl, popř. ani oddělené části podniku a vše co převáděl mu sloužilo k podnikání (vyjma živnostenského listu, který však není součástí podniku).

Odvolací soud dále uvedl, že nepodložený je též závěr soudu prvního stupně, že účastníci omezili předmět smlouvy pouze na součásti podniku, ovšem žalobce si další „součásti“ podniku neponechal.

Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvy o prodeji podniku, nikoliv smlouvu „smíšenou“.

Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nemohl být uveden v omyl z důvodu odlišností čísel, pod kterými je vedeno ověření podpisů na předmětné smlouvě (smlouvách) jejich přílohách. Podpisy účastníků na různých vyhotoveních smlouvy ověřené notářem tak nemohou mít stejná čísla pod nimiž je ověření vedeno.

Odvolací soud proto, a to i přes odlišné hodnocení předmětné smlouvy, odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 24. 7. 2011 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud posoudil právní otázky v rozporu s judikaturou.

V odůvodnění dovolání žalovaný především rozvedl, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, které je k dispozici na ASPI, kdy má rozhodnutí zásadní právní význam ( ), co je právním posouzením věci ( a odst. 2 písm. b) ) a odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp.zn. , , ).

Žalovaný dále uvedl, že soud prvního stupně předmětnou smlouvu o prodeji podniku kvalifikoval jako smlouvu smíšenou, odvolací soud ji posoudil jako smlouvu o prodeji podniku a neshledal odvolání žalovaného důvodným a odmítl jeho argumentaci o „neplatnosti obsahu pouhé části závazků a pohledávek souvisejících s podnikem.“

Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětná smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dalšími mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku. K tomu dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanou v časopise Právo a podnikání č. 4 ročník 1993, str. 29, v němž byla řešena otázka smluvního typu smlouvy o prodeji podniku (§ 476 odst.1 obch. zák.) a její podstatné části, zejména, že není připuštěna možnost dohody o jiném rozsahu převáděných práv a přebíraných závazků. Vzhledem k tomu je dovolatel toho názoru, že odvolací soud mylně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako platnou smlouvu o prodeji podniku, neboť v ní není možné uvést „jen částečný účet závazků souvisejících s podnikem“, smluvní strany tak „vyloučily ze smluvního vztahu závazky ostatní.“ Odvolací soud tak bez konkrétních důkazů v rozhodnutí uvedl, že „žalobce vše, co tvořilo jeho podnikání předmětnou smlouvou převáděl na žalovaného“ a žádnou složku si neponechal. Měla-li být uvedená smlouva posuzována jako smlouva o převodu podniku ve své celistvosti, pak žalobce neunesl důkazní břemeno, že „po jejím podpisu nepodnikal v kontextu převáděného celistvého podniku.“ Za chybný považuje dovolatel i názor, že si žalobce neponechal žádnou složku z podnikání, neboť „podnikání týkající se předmětné smlouvy...umožňuje ......obchodovat mimo původní provozovnu žalobce.“ Žalobce si ponechal ve své „sféře ovládací část závazků a klientely, a to zejména ve velkoobchodní sféře podnikání....“

Dovolatel proto shrnul, že předmětná smlouva nemůže být platnou smlouvou o prodeji podniku, protože nebylo prokázáno, že se jednalo o převod celistvého podniku a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vše mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 26. 8. 2011 dovolatel dále navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava ( , ) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “) jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů

Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem ( , a 4, ) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné, a to za situace, kdy odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Z toho je zřejmé, že v úvahu přichází přípustnost dovolání podle ust. , na něž dovolatel též odkázal.

Podle je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu přípustné pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nemůže při posuzování přípustnosti dovolání podle ust. přihlížet k tzv. jiným vadám řízení, nejde-li v nich o řešení zásadních procesních otázek, a k nedostatkům při zjištění skutkového stavu věci.

Pokud tedy dovolatel namítal tyto nedostatky, o žádnou zásadní procesní otázku se však nejednalo, nemůže dovolací soud vzít v potaz zejména námitku směřující vůči zjištění odvolacího soudu, že předmětnou smlouvou o prodeji podniku převedl žalobce na žalovaného „vše, co tvořilo jeho podnikání.“ Z tohoto skutkového stavu, z něhož je dovolací soud nucen vycházet ( ), poté vyplývá právní posouzení věci, a to že stranami byla uzavřena smlouva o koupi podniku.

Z dovolání žalovaného tak především vyplývá, že nabízí svůj skutkový stav věci (nebyly převedeny všechny závazky týkající se podniku) a z toho pak následně dovozuje jiný právní závěr, tj. neuzavření smlouvy o prodeji podniku (části) a neplatnost této smlouvy.

Pokud dovolatel namítal, že předmětná smlouva o koupi podniku byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, popř. zásadami poctivého obchodního styku, je z dovolání zřejmé, že tuto námitku dovolatel odůvodňuje pouze tím, že v daném případě nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku, neboť neměla náležitosti dle obch. zák. (nepřevedení všech závazků), a proto je neplatná. Ani v tomto případě nelze dospět k závěru, že tato námitka mohla založit přípustnost dovolání dle ust. , protože její odůvodnění směřuje v prvé řadě proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a poté proti právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu.

Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že námitky dovolatele nejsou schopny založit přípustnost dovolání podle ust. , neboť nebylo shledáno, že by byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny a v odvolání namítány otázky zásadního právního významu a proto nezbývá než dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud proto podle v návaznosti na ust. rozhodl tak, že dovolání zamítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti podle ust. nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. v návaznosti na ust. , a s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu