Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Tz 8/2013

6 Tz 8/2013-43

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. B . ,

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. ,

byl porušen zákon

v ustanovení , odst. 2, , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného J. B.

Toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. ,

s e

z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 132/91.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP – 47, ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. Vt – 36/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. , v celém rozsahu. Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem bývalého

Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 28. 8. 1952, sp. zn.

, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle , trestní zákon (dále jen tr. zákon), kterého se měl dopustil tím, že dne 1. 10. 1951 nenastoupil vojenskou základní službu u svého útvaru v M. , jak byl podle povolávacího rozkazu povinen a nástupu této služby se vyhýbal až do 22. 6. 1952, kdy byl zatčen hlídkou SNB. Za to mu byl podle tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání osmnáctí měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 9. 1952 poté, co Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 12. 9 1952, sp. zn. , zamítl odvolání obviněného.

II.

J. B. podal dne 9. 9. 1991 Vojenskému obvodovému soudu v Brně žádost

o soudní rehabilitaci podle , o soudní rehabilitaci, ve znění

Bývalý

Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn.

, rozhodl tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. , ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. , podle zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění (dále „ “), částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 21. 11. 1991.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn.

1 Rtv 132/91, trestní stíhání obviněného pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil na základě článku V. z důvodu částí II článku III. amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. K žádosti obviněného však bylo pokračováno v trestním řízení.

Poté bývalý

Vojenský obvodový soud v Brně

provedl ve věci hlavní líčení

a

rozsudkem ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 132/91

, při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v branné povinnosti podle odst. l tr. zákona ( ), jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1952, sp. zn. , podle tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 3. 1992.

III.

Ministr spravedlnosti

podal dne 4. 3. 2013 u Nejvyššího soudu

ve prospěch obviněného

J. B.

stížnost pro porušení zákona

proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 132/91.

Stěžovatel má za to, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně porušil zákon

v neprospěch obviněného, pokud z podnětu jeho návrhu na soudní rehabilitaci zrušil jen výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině. Zdůraznil, že smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Je přesvědčen, že rehabilitační soud (bývalý Vojenský obvodový soud v Brně) náležitě nezvážil, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejším y 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v Všeobecné deklarace lidských práv. Uzavřel, že vzhledem k uvedeným ustanovením vztahujícím se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem (především d), nelze považovat jednání zemřelého obviněného, spočívající v nenastoupení služby branné povinnosti s úmyslem trvale se vyhnout vojenské službě z náboženských důvodů, za trestný čin.

Ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. B. v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a dále v ustanoveních , odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení odst. l písm. b) tr. zákona ( ), aby zrušil napadené usnesení i další na něj obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

IV.

Nejvyšší soud

přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu

a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že

zákon byl porušen

.

Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho bývalý Vojenský soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát, pokud je konfrontován s ustanoveními , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění

Podle , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.

Podle citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

V odůvodnění napadeného usnesení bývalý Vojenský obvodový soud v Brně konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně na základě správných skutkových zjištění učinil správný závěr o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle tr. zákona ( ). Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně tedy neshledal výrok o vině vadným, rovněž tak neshledal ani žádné porušení procesních předpisů.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně současně dovodil, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný, když Nižší vojenský soud nepřihlédl k tomu, že obviněný žil doposud řádným životem a nebyl soudně trestaný. Proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu napadeného rozsudku. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na napadenou část obsahově navazující.

Pokud bývalý Vojenský soud v Brně rozhodl uvedeným způsobem, nenaplnil účel výše citovaných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně měl zrušit rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně v celém rozsahu, a to z důvodu naplnění smyslu soudní rehabilitace, když obviněný byl odsouzen pro jednání, kterým realizoval své náboženské přesvědčení, jehož svobodu deklarovala tehdejší a Všeobecné deklarace lidských práv.

Na tomto místě je totiž nezbytné připomenout závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1951 - 1952 za trestný čin.

Tyto vyslovené závěry bylo podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného J. B. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně měl náležitě uvážit, co je účelem zákona o rehabilitaci. Pokud by správně aplikoval , odst. 2 , musel by dospět k závěru, že je namístě zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu a ne jen ve výroku o trestu.

Je tedy zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v napadeném usnesení nesprávně vymezil rozsah rehabilitace obviněného J. B. , pokud ji vztáhl jen na výrok o trestu a nezahrnul do ní výrok o vině. Uvedený soud měl správně zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně podle , o soudní rehabilitaci ve znění , a to v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních , odst. 2, , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , byl porušen zákon v označených ustanoveních zákona o soudní rehabilitaci, podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (jsou jimi zejména rozhodnutí téhož soudu, tj. usnesení ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. a rozsudek ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. ).

V zájmu urychleného postupu a dokončení rehabilitačního řízení Nejvyšší soud podle tr. ř. sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně a navazující usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, v celém rozsahu.

Namítané porušení ustanovení , odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení tr. Nejvyšší soud nevyslovil. Ustanovení , odst. 6 tr. ř. upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Tato ustanovení bývalý Vojenský obvodový soud v Brně neporušil, neboť provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci a po jejich zhodnocení z nich vyvodil odpovídající skutková zjištění. Pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně spočívalo v nesprávných právních závěrech vztahujících se k rozsahu rehabilitace, a nikoli ve zjištění skutkových okolností podmiňujících rozhodnutí o návrhu obviněného.

V dalším řízení bude Městský soud v Brně jako soud příslušný podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, postupovat podle cit. zákona. Městský soud v Brně rozhodne o obžalobě podané na obviněného J. B. pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle tr.

Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nemohl vyhovět návrhu obhájce, který učinil v průběhu veřejného zasedání, aby tento soud sám rozhodl i v meritu věci, tj. aby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného J. B. obžaloby. Dospěl totiž k závěru, že v rámci rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona je limitován charakterem projednávané věci. Bylo-li uvedeným mimořádným prostředkem ministra spravedlnosti napadeno rozhodnutí vydané na podkladě aplikace zákona o rehabilitaci, nemohl ani Nejvyšší soud překročit rámec, v němž mohl rozhodnout soud rehabilitační. Jinak řečeno, rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo věc obviněného řešit za hranicí vymezenou dosahem příslušných ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění , upravujících přezkumné řízení, tzn. nad rámec rozhodnutí podle citovaného zákona.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2013

Předseda senátu: JUDr. Vladimír VeselýVypracoval:JUDr. Ivo Kouřil