Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3881/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce V. J., bytem P., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem Krásná Lípa, Jugoslávská 112/23, proti žalované městské části Praha 11, se sídlem Praha 4, Ocelíkova 672, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. -124, takto:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, č. j. -109 (poté, co jeho v pořadí první zamítavý rozsudek ze dne 16. 9. 2009, č. j. -11, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze (soudu odvolacího) ze dne 4. 1. 2010, č. j. -24, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 8. patře domu v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. -124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) dala žalobci (nájemci bytu) dne 17. 3. 2009 výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď) z důvodu podle 711 odst. 2 písm. c) ve znění do 31. 10. 2011 (dále „obč. zák.“), že žalobce je vlastníkem bytu v P. o rozměrech 146 m2, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „byt v P.), v němž bydlí od roku 2000 jeho dva zletilí synové s přítelkyněmi a že je rovněž vlastníkem rodinného domu v N. Ž. (dále „dům v Ž.“), který je vzdálen cca 70 km od P. a není celoročně obyvatelný. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce má dva byty ve smyslu ustanovení obč. zák., neboť mu vedle práva nájmu k předmětnému bytu svědčí vlastnické právo k bytu v P., který je vzhledem ke své velikosti způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu. Shledal správným i jeho závěr, že v dané věci nejde o případ, kdy by na žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze jeden byt; ostatně v bytě v P. nebydlí, přenechal jej do užívání svým synům, řešením své bytové situace se začal zabývat až na výzvu pronajímatelky z roku 2008 a v souvislosti s podanou Výpovědí, přičemž se byt ve svém vlastnictví pokusil převést na své syny či na svou matku. Námitky uváděné žalobcem (že nemůže byt v P. užívat, neboť v něm bydlí jeho synové a že jeho matka, s níž vede společnou domácnost, nemůže bezproblémově vyjít schody do třetího patra, v němž se tento byt nachází), neshledal z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu relevantní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod podle Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že řeší právní otázku naplnění výpovědního důvodu podle obč. zák. odchylně od judikatury dovolacího soudu (jde o otázku rozhodovanou soudy odlišně). V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , a sp. zn. , v nichž byl vyjádřen názor, že je třeba zkoumat, zda byt ve vlastnictví je způsobilý uspokojit bytovou potřebu nájemce a jeho rodiny (přičemž poukazuje na to, že nemůže bydlet se svými syny, kteří studují a zakládají si rodiny a na zdravotní stav své matky), dále na rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. , z nichž vyplývá, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, když ani jeden ze dvou bytů nevyhovuje bytové potřebě jeho rodiny. Namítá, že soudy nevzaly v úvahu, že ustanovení /správně zřejmě odst. 2/ písm. c) obč. zák. je třeba vykládat v zájmu dosažení spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce a poukazuje na to, že nezískává na úkor pronajímatele ze svého bytu v Praze 10 žádný příjem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. prosince 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. , dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto stejně jako v jeho v pořadí prvním rozsudkem, zrušeným rozhodnutím odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b) ; dovolání tak může být přípustné podle (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. ) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam.

Výklad ustanovení obč. zák. se v judikatuře dovolacího soudu ustálil, přičemž i za současné právní úpravy jsou aplikovatelné závěry, jež přijal ve vztahu k obsahově stejnému ustanovení ve znění do 30. 3. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. ). Ostatně dovolatel na řadu z těchto rozhodnutí poukazuje, nicméně závěry v nich přijaté jednostranně vykládá ve svůj prospěch (případně některé další judikáty opomíjí), z čehož dovozuje odlišnost rozhodování soudů. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. , je sice vyjádřen názor, jenž dovolatel uvádí, nicméně nezohledňuje, že v něm je řešen případ, kdy nájemce užíváoba byty k bydlení; o takový případ se však v souzené věci nejedná (jak správně uvedl odvolací soud). Pokud pak jde např. o rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. , dovolatel pomíjí, že otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy nájemce (zajištění bydlení jeho synů) nejsou v tomto ohledu právně významné. Nelze je řešit na úkor pronajímatele, tj. užíváním jeho nájemního bytu, byť by žalobce mohl – z objektivního hlediska – uspokojovat svou bytovou potřebu pouze v bytě v P. V uvedených souvislostech nelze přehlédnout ani to, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (městská část), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících. Z pohledu ustálené judikatury jsou proto pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení obč. zák. (dříve obč. zák. před novelou) právně bezvýznamné ryze subjektivní okolnosti zmiňované žalobcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 11. 2003, sp. zn. ; ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. ). Pokud pak jde o námitku týkající se zdravotního stavu jeho matky, jež jí znemožňuje byt v Praze 10 užívat, je s podivem, že se přesto pokusil tento byt převést do jejího vlastnictví.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči dovolateli.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. června 2013

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu