Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3703/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně PRESSFIL CART s. r. o., IČ: 63504723, se sídlem v Plzni, Těšínská 8, zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 69/9, proti žalované I. K., bytem v P., zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské nám. 11, o zaplacení 304.581,41 Kčs příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2012, č. j. -393, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám Mgr. Martina Janči, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 9.840,- Kč.

O d ů v o d n ě n í:

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyni bylo dne 11. 9. 2008 doručeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2008, č. j. -5, jímž byl odmítnut návrh žalované, coby věřitele, na zahájení insolvenčního řízení směřujícího vůči žalobkyni, jakožto dlužníku. Poněvadž žalobkyně domáhající se náhrady škody způsobené zahájením insolvenčního řízení ve výši 144.581,41 Kč uplatnila svůj nárok u soudu až 23. 12. 2008, tj. po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty, jež počala běžet dnem, kdy jí bylo doručeno usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody zanikl ( , o úpadku a způsobech jeho řešení //, ve znění pozdějších předpisů, dále jen - „IZ“). Domáhala-li se žalobkyně dále vydání bezdůvodného obohacení ve výši 160.000,- Kč, jakožto plnění poskytnutého žalované bez právního důvodu ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), dovodil odvolací soud, že tvrzení žalobkyně o tom, že žalované uvedenou částku vyplatila, nebylo v řízení prokázáno. Žalobě proto v uvedeném rozsahu nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení (dále jen „“). Konkrétně odvolacímu soudu vytýkala, že při hodnocení provedených důkazů nepřihlédl k okolnosti, že žalovaná byla trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. , odsouzena pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „tr. zák.“), k podmíněnému trestu odnětí svobody. Skutečnost, že se žalovaná ve zkušební době osvědčila, totiž dle názoru dovolatelky nebrání tomu, aby její odsouzení pro trestný čin bylo zohledněno při hodnocení její věrohodnosti. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že i přes prekluzi nároku na náhradu škody způsobené zahájením insolvenčního řízení, neprovedl důkazy, které označila k prokázání vzniku, existence a výše této škody. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po stránce právní ( ), lze přitom usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení (srov. znění věty za středníkem ). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení tak při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , nemůže být přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. ).

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje způsob, jímž soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy, tvrdíc, že při hodnocení důkazů mělo být zohledněno, že žalovaná byla v minulosti pravomocně odsouzena pro trestný čin podvodu, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil, ostatně vyplývá, že se soudy nižšího stupně při hodnocení důkazů otázkou předcházejícího pravomocného odsouzení žalované pro trestný čin podvodu zabývaly. Logicky a přesvědčivě přitom vysvětlily, že nejen proto, že se žalovaná ve zkušební době svého podmíněného odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody osvědčila, ale též pro delší časový odstup od spáchání inkriminovaného jednání a skutečnost, že dotčené odsouzení nemá k projednávané věci žádný vztah, samotné odsouzení žalované pro trestný čin podvodu hodnocení provedených důkazů žádným způsobem neovlivňuje. Rozsudek odvolacího soudu navíc není založen na hodnocení věrohodnosti tvrzení žalované, nýbrž na závěru, že žalobkyně stran svého tvrzení, že žalované zaplatila částku 160.000,- Kč, neunesla důkazní břemeno. Výše uvedená dovolací námitka tudíž zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že i přes prekluzi nároku na náhradu škody způsobené zahájením insolvenčního řízení, neprovedl důkazy, které navrhla k prokázání vzniku, existence a výše této škody, je předně třeba uvést, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle usuzovat také nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde. V řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno žalobě vyhovět, totiž dokazování není třeba provádět (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. , , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, č. seš. 9, pod R 62/2000). Jestliže je tedy v projednávané věci nárok dovolatelky na náhradu škody způsobené zahájením insolvenčního řízení prekludován v důsledku uplynutí tříměsíční lhůty, jež počala běžet dnem, kdy jí bylo doručeno usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení insolvenčního řízení (uvedený právní závěr odvolacího soudu dovolatelka nezpochybňuje), nebylo by lze jejímu žalobnímu návrhu vyhovět ani byla-li by její žalobní tvrzení o vzniku a výši škody prokázána. V takovém případě soudy nižšího stupně navržené důkazy sloužící k prokázání uvedených tvrzení jako nadbytečné správně neprovedly.

Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (, písm. c/, odst. 3 ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Podle věty první, , části věty před středníkem, má žalovaná vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - vyhl. č. , ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. ), z tarifní hodnoty 304.581,41 Kč ( advokátního tarifu), tj. ve výši 9.540,- Kč ( advokátního tarifu) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč ( advokátního tarifu). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 9.840,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 5. června 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu