Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2009/2012

U S N E S E N Í

Mgr. M. Š.

, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí

se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 736/17, o 2.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011 č. j. -136, takto:

Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009 č. j. -111

se zrušují

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 24. 3. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal (kromě dalších nároků), aby mu žalovaná bezplatně poskytla zprávu o všech informacích a osobních údajích, uchovávaných o něm ve všech informačních systémech provozovaných žalovanou, aby zlikvidovala všechny údaje o majetkových poměrech žalobce a údaje označující jej za „podnikatele a osobu, které bylo přiděleno daňové identifikační číslo“, povinnou podávat daňové přiznání k „dani z příjmů z podnikatelské činnosti“ a aby mu zaplatila „přiměřenou peněžní náhradu“ ve výši 2.000.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovníci Finančního úřadu pro Prahu 5 „v šikanózním úmyslu pomstít se“ žalobci „za právní spory“ mezi tímto úřadem a žalobcem neoprávněně a „bez přiměřeného důvodu“ zjišťovali a shromažďovali „běžně nedostupné informace“ o žalobci a o jeho majetkových poměrech, že „podvodem“ žalobce označili za „podnikatele a osobu vyhýbající se plnění daňových povinností“ a zneužili těchto informací k „obvinění žalobce“ z údajného daňového úniku, že žalobci bránili v jeho právu nahlížet do spisů a odmítli mu poskytnout bezplatnou zprávu o všech informacích a osobních údajích týkajících se jeho osoby, že za umožnění nahlédnutí do všech spisů týkajících se žalobce a za „ovlivnění daňového řízení“ bylo po žalobci „požadováno pracovníkem Finančního úřadu pro Prahu 5 poskytnutí úplatku“ a že ani poté nebyly žalobci daňové spisy, které se ho týkaly, „zpřístupněny“.

Městský soud v Praze – poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 4. 2003 č. j. -56 uvedenou věc vyloučil k samostatnému řízení a co usnesením ze dne 17. 5. 2006 č. j. -50 z této věci vyloučil k samostatnému řízení věc „poskytnutí bezplatné zprávy o všech informacích a všech osobních údajích o osobě žalobce uchovávaných ve všech informačních systémech žalované a odstranění údajů o majetkových a osobních poměrech žalobce“, a poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2006 č. j. -59 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, a co byla uvedená věc po právní moci tohoto usnesení postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze - usnesením ze dne 15. 1. 2009 č. j. -111 rozhodl, že řízení se zastavuje, že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že projednávaná věc nespadá do pravomoci soudu, neboť dnem 1. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti , o ochraně osobních údajů a o změně některých dalších zákonů, který zrušil , z něhož vychází nárok na zaplacení 2.000.000,- Kč uplatněný žalobcem, aniž by stanovil, že probíhající řízení ve věcech podle se dokončí podle dosavadních předpisů, pravomoc soudů rozhodovat v těchto věcech „přešla“ na Úřad pro ochranu osobních údajů.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2011 č. j. -136 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nabytím účinnosti pozbyly soudy pravomoc rozhodovat ve věcech upravených do té doby a že tato pravomoc „přešla“ na Úřad pro ochranu osobních údajů. Vyslovil názor, že nárok uplatněný v žalobě „odpovídá“ nároku podle ustanovení ve znění před jeho novelou provedenou s účinností od 26. 7. 2004 a že „posouzení dané věci“ je i po nabytí účinnosti této novely v pravomoci Úřadu pro ochranu osobních údajů, neboť podle ustanovení čl. II. bodu 3 řízení zahájená a neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, tj. v posuzované věci podle ustanovení ve znění účinném do 25. 7. 2004.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalobu v této věci podal za účinnosti , který v ustanovení jednoznačně stanovil, že spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud. pokládá za „nepřípustně retroaktivní“ a protiústavní, protože dopadá i na řízení zahájená před soudem dříve, než nabyl účinnosti, a protože je v rozporu s ustanovením y, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, a za „odporující“ ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, podle něhož všechny členské státy stanoví, že každá osoba má právo v případě porušení práv, jež jí jsou zaručena vnitrostátními předpisy, které se uplatní na dotčené zpracování, předložit věc soudu. Z ustanovení d podle přesvědčení dovolatele vyplývá, že pravomoc soudu je dána všude tam, kde není výslovně stanovena pravomoc jiného orgánu. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke změně vyplývající ze , jímž byly „pravomoci k rozhodování přeneseny zpět na soudy“. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta prvá ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a za podmínek uvedených v části páté spory a jiné právní věci vyplývající z uvedených vztahů, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy; jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. , 2 a 3 ).

V projednávané věci se žalobce po žalované domáhá zaplacení peněžní úhrady ve výši 2.000.000,- Kč za porušení jejích povinností ve vztahu k žalobci při provozování informačního systému obsahujícího osobní údaje. Protože k tomuto porušení mělo dojít přede dnem 1. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „ “), je třeba věc posuzovat podle , o ochraně osobních údajů v informačních systémech (dále jen „ “), který byl účinný do 31. 5. 2000 a který upravoval ochranu osobních údajů, zejména povinnosti související s ochranou informací při provozování informačního systému, který nakládá s osobními údaji, a odpovědnost provozovatele informačního systému a dalších fyzických a právnických osob, které se účastní provádění činností souvisejících s provozováním takového informačního systému (srov. ).

Podle ustanovení v případě porušení povinností provozovatele uvedených v vzniká oprávněné fyzické osobě vůči provozovateli nárok na zaplacení přiměřené peněžní úhrady, jestliže bylo porušeno její právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména, pokud není postižitelná stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty.

Podle ustanovení spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že projednávání a rozhodování sporů mezi fyzickými osobami a provozovateli informačních systémů o nároky fyzických osob na zaplacení přiměřené peněžní úhrady za újmu, která jim vznikla zásahem do jejich práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména v důsledku porušení povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení a kterou nelze postihnout stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty (srov. například ustanovení – 16 ), zákon svěřil soudům. Pravomoc rozhodovat o těchto nárocích založenou soudy nepozbyly tím, že dne 1. 6. 2000 nabyl účinnosti , který nově upravoval ochranu osobních údajů o fyzických osobách a práva a povinnosti při zpracování těchto údajů (srov. ), který stanovil, že subjekt údajů (fyzická osoba, k níž se vztahují osobní údaje) má v případě porušení povinností správcem nebo zpracovatelem právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů zřízený tímto zákonem se žádostí o zajištění opatření k nápravě a že má právo požadovat mimo jiné zaplacení peněžité náhrady, jestliže porušením povinností správcem nebo zpracovatelem bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst či právo na ochranu jména [srov. , , j) a k) a a odst. 2 písm. d) ], a který zrušil. založil pravomoc Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodovat o právu subjektu údajů na opatření k nápravě uvedená v jeho ustanoveních v případě, že správce nebo zpracovatel porušil povinnosti uložené mu tímto zákonem, aniž by ve svých přechodných ustanoveních (srov. Hlavu VIII ) stanovil, že Úřad pro ochranu osobních údajů rozhoduje též o nárocích fyzických osob, které vznikly porušením povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení , k němuž došlo před účinností , a že dokončí řízení o těchto nárocích, která byla před účinností zahájena u soudů.

Pravomoci soudu rozhodovat o nárocích fyzických osob vzniklých porušením povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení se nedotkla ani žádná z novel , včetně novely provedené s účinností od 26. 7. 2004 , který naopak omezil pravomoci Úřadu pro ochranu osobních údajů na zjednávání nápravy v případech, kdy správce nebo zpracovatel provádí zpracování osobních údajů fyzické osoby, které je v rozporu s ochranou jejího soukromého a osobního života nebo v rozporu se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich zpracování, a kdy se fyzická osoba domáhá vysvětlení nebo odstranění takto vzniklého stavu, a který znovu založil pravomoc soudu k rozhodování o náhradě za nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě v důsledku zpracování osobních údajů, s tím, že řízení zahájená a neskončená přede dnem nabytí jeho účinnosti se dokončí podle dosavadních právních předpisů (srov. ve znění a Čl. II. bod 3. ).

Protože pravomoc soudu projednávat a rozhodovat spory mezi fyzickými osobami a provozovateli informačních systémů o nároky fyzických osob vzniklé porušením povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení zůstala – jak vyplývá z výše uvedeného - nedotčena, nemohla dnem jeho účinnosti „přejít“ ze soudů na Úřad pro ochranu osobních údajů ani pravomoc k projednávání a rozhodování sporů mezi fyzickými osobami a provozovateli informačních systémů o nároky fyzických osob na zaplacení přiměřené peněžní úhrady za újmu, která jim vznikla zásahem do jejich práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejich jména v důsledku porušení povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož projednání a rozhodnutí sporu mezi účastníky o peněžní úhradu za újmu, která žalobci podle jeho tvrzení vznikla porušením povinností žalované při provozování informačního systému obsahujícího osobní údaje, k němuž mělo dojít za účinnosti , není v pravomoci soudu. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu, které je na tomto nesprávném právním posouzení založeno, zrušil ( část věty za středníkem ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část první věty za středníkem ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu