Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3072/2010

23

Cdo 3072/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně AUTOIMPEX spol. s r. o., se sídlem ve Velké Bíteši, Kpt. Jaroše 79, PSČ 595 01, identifikační číslo osoby 44015500, zastoupené JUDr. Janem Dědičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalovaným 1. MAXTRANS spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem ve Vodňanech, Stožická 840, PSČ 389 01, identifikační číslo osoby 41914597, 2. České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 246/12, 3. DOPRAVA ZÁRUBA M & K s.r.o., se sídlem ve Vodňanech, Stožická 840, okres Strakonice, identifikační číslo osoby 62909649, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, o zaplacení částky 2 264 461,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. -393, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení tvrzených pohledávek z leasingových smluv uzavřených s prvou žalovanou, na jejichž základě prvá žalovaná užívala dopravní prostředky žalobkyně. Pohledávky sestávají z nájemného vyúčtované žalobkyní fakturami splatnými v roce 1993 a 1994 a dále o cenu oprav, které pro prvou žalovanou provedla na pronajatých dopravních prostředcích, a které účtovala fakturami splatnými v témže období.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. -301, uložil prvé žalované zaplatit žalobkyni částku 1 744 910,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši uvedené v rozsudku (výrok pod bodem I), zamítl žalobu vůči druhé žalované a třetí žalované (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě privatizačního projektu č. 3883 schváleného vládou České republiky dne 13. května 1992 byl majetek státního podniku ČSAD Vodňany převeden kupní smlouvou č. 307/92 ze dne 25. září 1992 prostřednictvím Fondu národního majetku (dále jen „Fond“) na prvou žalovanou. První žalovaná poté v roce 1993 uzavřela s žalobkyní celkem čtyři leasingové smlouvy, na jejichž základě prvá žalovaná převzala od žalobkyně do nájmu dopravní prostředky specifikované v leasingových smlouvách. První žalovaná neuhradila žalobkyni leasingové splátky v celkové výši 1 744 910,42 Kč. Poté, co prvá žalovaná nezaplatila sjednanou kupní cenu, odstoupil Fond dne 9. června 1994 od kupní smlouvy a další kupní smlouvou ze dne 9. června 1994 uzavřenou se společností INTERNATIONAL TRANSPORT AGENCY s.r.o., (dále jen „ITA s.r.o.“), převedl privatizovaný majetek na tuto společnost. Řízení ve vztahu k této společnosti bylo po jejím zániku a výmazu z obchodního rejstříku zastaveno. Také společnost ITA s.r.o. nezaplatila sjednanou kupní cenu, a proto Fond odstoupil i od této kupní smlouvy a založil společnost (třetí žalovanou), jejíž nepeněžitý vklad byl tvořen vkladem bývalého státního podniku ČSAD Vodňany privatizovaného uvedeným privatizačním projektem č. 3883.

Za rozhodující pro posouzení pasivní legitimace žalovaných považoval soud prvního stupně zjištění, že ze smlouvy, jíž se převádí privatizovaný majetek na společnost ITA s.r.o., nebylo zjištěno, že by byly převáděny i závazky z leasingových smluv uzavřených prvou žalovanou a objednávek oprav, a nebylo také prokázáno, že leasingová smlouva souvisela s provozem privatizovaného podniku, v důsledku čehož by mohly přejít závazky z této leasingové smlouvy a oprav vozidel zpět na Fond a posléze na společnost ITA s.r.o. a později na společnost Doprava Vodňany – F, s.r.o., dnešní třetí žalovanou. Oba uplatněné nároky tak představují čistě závazky prvé žalované, která je povinna jim dostát. Soud prvního stupně neshledal solidaritu prvé, druhé a třetí žalované ve vztahu k celé žalované částce, a proto zavázal prvou žalovanou k zaplacení částky 1 744 910, 42 Kč.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. -393, odmítl odvolání prvé žalované učiněné podáním ze dne 25. června 2008 (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a IV ve vztahu k druhé žalované (výrok pod bodem II), týž rozsudek ve výroku pod bodem II ve vztahu ke třetí žalované změnil tak, že třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 519 551 Kč s 0,1% úrokem z prodlení od 31. 7. 1994 do zaplacení, a ve zbývající části tento výrok vůči třetí žalované potvrdil (výrok pod bodem III), výrok o náhradě nákladů ve vztahu k třetí žalované změnil a vůči druhé žalované potvrdil (výroky pod body IV a V) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body VI a VII).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně o způsobu privatizace majetku státního podniku ČSAD Vodňany podle privatizačního projektu č. 3883 schváleného vládou České republiky usnesením č. 362 ze dne 13. 5. 1992 ve smyslu zákona č. 90/1991 Sb.; tyto závěry nebyly v odvolacím řízení zpochybněny. Odvolací soud zopakoval důkazy leasingovými smlouvami, z nichž zjistil, že předmětem leasingových smluv uzavřených žalobkyní s prvou žalovanou byly soupravy tahačů STEYER, valníkový návěs VAN HOOL EURO 83 a mrazírenský návěs NORFRIG. Z dohod o převodu práv a povinností z leasingových smluv ze dne 24. 6. 1994 zjistil, že byly uzavřeny mezi žalobkyní jako pronajímatelem a prvou žalovanou a společností ITA s.r.o., jako předávajícím nájemcem a V. M., Rádl s.r.o., Editoria s.r.o. a R. F. jako přejímajícími nájemci. Předmětem převodu byla práva a povinnosti vzniklé po dni podpisu uvedených dohod z předmětných leasingových smluv, přičemž smlouvy se nevztahovaly na dříve vzniklé závazky z leasingových smluv.

Odvolací soud se nezabýval vzhledem k opožděnosti odvolání prvého žalovaného jeho pasivní legitimací. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že odstoupením Fondu od kupní smlouvy ze dne 25. září 1992 a uzavřením kupní smlouvy dne 9. června 1994 se společností ITA s.r.o., přešly pohledávky z leasingových smluv a provedených oprav jako závazky související s privatizovaným majetkem bývalého státního podniku nejprve na společnost ITA s.r.o., a poté se vznikem třetí žalované na ni. Je přitom nerozhodné, zda byly jmenovitě uvedeny při předávání majetku bývalého státního podniku v průběhu privatizačního procesu. Souvislost přecházejících závazků s privatizovaným majetkem dovodil odvolací soud z předmětu kupních smluv o prodeji podniku, kterým byl provoz autodopravy, a z předmětu leasingových smluv, kterým byla nákladní vozidla sloužící k provozování autodopravy. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, nedovodil ručení druhé žalované podle za tvrzené závazky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně a třetí žalovaná.

Žalobkyně směřuje své dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu vyjma usnesení o odmítnutí odvolání prvé žalované s tím, že přípustnost dovolání proti výroku pod bodem II je podle dovolatelky založena ustanovením a přípustnost dovolání proti výroku III ustanovením Ve vztahu k třetí žalované pochybil odvolací soud podle jejího názoru v tom, že nerozhodl o celém nároku, přestože dospěl k závěru o věcné pasivní legitimaci třetí žalované a rozhodl tak, že zavázal třetí žalovanou k úhradě pouze části uplatněného nároku, a ve zbytku potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ve vztahu ke druhé žalované je podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud nevypořádal s celou argumentací žalobkyně. Nesprávné právní posouzení shledává žalobkyně v pochybení odvolacího soudu při aplikaci obchodního zákoníku, a Podle žalobkyně se jednalo o nakládání s majetkem státu podle rozhodnutí o privatizaci pouze v případě, kdy předmětný majetek kupovala od Fondu prvá žalovaná. Následný prodej podniku společnosti ITA s.r.o., již nelze považovat za privatizaci majetku státu podle rozhodnutí o privatizaci podle , nýbrž, ve smyslu za prodej majetku Fondu, který nebylo možno z důvodů nezapříčiněných Fondem privatizovat podle rozhodnutí o privatizaci.

Majetek, který byl převáděn na společnost ITA s.r.o., a posléze na třetí žalovanou, nemohl po předchozích odstoupeních odpovídat tomu, co bylo uvedeno v privatizačním projektu číslo 3993, neboť pouze prvá žalovaná předmětný podnik provozovala téměř dva roky. V takovém případě přešel na Fond majetek ke dni účinnosti odstoupení od smlouvy v takovém stavu, v jakém k tomuto dni existoval, neboť nebylo ani fakticky možné, aby objektivně existoval ve stavu ke dni účinnosti privatizace. Tomu odpovídá i právní úprava následků odstoupení od smlouvy, když obchodní zákoník, ani výslovně neupravují pravidla postupu při vracení podniku v důsledku odstoupení od smlouvy; je proto třeba vycházet z ustanovení a obch. zák., podle kterých má odstoupení od smlouvy účinky ex nunc, a strany si vracejí poskytnuté plnění ve stavu v době účinků odstoupení.

Žalobkyně zpochybňuje také právní závěry odvolacího soudu ohledně ručení za převáděné závazky. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud“) ze dne 5. února 2008, sp. zn. , v němž dospěl soud k závěru, že v případech, kdy Fond disponoval s majetkem, který na něj přešel v důsledku porušení smluvních povinností nabyvatele privatizovaného majetku (tzv. doprivatizace), bylo možno aplikovat jen v rozsahu, v jakém to výslovně stanovil a tento výčet není možno rozšiřovat. Pro danou věc to znamená, že vklad předmětného podniku do obchodní společnosti třetí žalované v rámci tzv. doprivatizace se řídil výlučně příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, a to včetně ručení Fondu jako zakladatele – za závazky související s vkládaným podnikem. V se totiž neuvádělo, že na tzv. doprivatizaci se mají použít ustanovení o ručení Fondu obsažená v zákoně č. Z toho podle názoru žalobkyně vyplývá, že Fond, resp. následně jeho právní nástupce (druhá žalovaná) ručí za splnění předmětných závazků, které v rámci tzv. doprivatizace postupně přešly až na třetí žalovanou, podle obch. zák. Výklad zastávaný odvolacím soudem je v rozporu s ústavním principem rovnosti v právech podle y základních práva a svobod a právem vlastnit majetek, ale také v rozporu s principem ochrany věřitelů při prodeji podniku, kdy věřitelé musí být v případě, kdy dochází k přechodu závazků bez jejich souhlasu, chráněni jinak.

Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že třetí žalovaná je zavázána z předmětných závazků v celkové výši 2 264 461,42 Kč jako dlužník, neboť na ni jako konečného nabyvatele podniku přešly předmětné závazky ex lege v rámci vkladu do jejího základního kapitálu, druhá žalovaná je zavázána do výše 2 264 461,42 Kč jako ručitel, kterým se stala ex lege v důsledku vkladu podniku do základního kapitálu třetí žalované, a prvá žalovaná je zavázána z předmětných závazků ve výši 1 744 910,42 Kč jako ručitel, kterým se stala jako původní obligační dlužník v důsledku odstoupení Fondu od smlouvy o prodeji podniku, kterou s ní Fond uzavřel. K zaplacení těchto částek měli být podle žalobkyně žalovaní zavázáni společně a nerozdílně. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III, IV až VII a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Třetí žalovaná v dovolání napadla výrok odvolacího rozsudku pod bodem III, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 519 551 Kč s příslušenstvím. Dovolává se přípustnosti dovolání podle a uplatňuje dovolací důvod podle Podstatou jejích dovolacích námitek je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že s přechodem práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem státního podniku ČSAD Vodňany podle privatizačního projektu č. 3883 přešly na třetí žalovanou také závazky vyplývající z leasingových smluv a k tomu směřuje svoji argumentaci. K vlastnímu uplatněnému nároku na zaplacení oprav vozidel namítá, že žalobkyně nepředložila faktury a zakázkové listy v originále, a ve fakturách neuvedla, na jakých vozidlech byly konkrétní opravy prováděny; nelze proto nikterak dovodit, že předmětné opravy se týkají třetí žalované – stran těchto tvrzení tudíž žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Smlouvy předložené v řízení neobsahují žádné ustanovení, které by prokazovalo, že leasingové smlouvy souvisely s provozem privatizovaného podniku, jde proto čistě o závazky prvé žalované, která tyto smlouvy uzavírala.

Naproti tomu dodatek č. l ke smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 10. července 1996 obsahuje výslovné ujednání, že součástí vkladu zakladatele nejsou pohledávky a závazky třetích osob, a to zejména závazky předchozích nabyvatelů privatizovaného majetku zaniklého státního podniku ČSAD Vodňany, a to společnosti MAXTRANS spol. s r.o., v likvidaci, a ITA s.r.o., nejsou tak ani součástí obchodního podílu. Podle třetí žalované bylo také prokázáno, že veškerá práva a povinnosti z předmětných leasingových smluv přešly na nové nájemce, kterými byli V. M., Autodoprava, Rádl s.r.o., Editoria s.r.o., R. F., FORTRANS, ČSAD Žďár nad Sázavou. S tím koresponduje i potvrzení Městského úřadu Vodňany, odbor dopravy a SH potvrdil, že třetí žalovaná nebyla vlastníkem ani provozovatelem předmětných vozidel.

Třetí žalovaná se domnívá, že součástí privatizovaného majetku nemohly být závazky, které vznikly z podnikatelské činnosti prvé žalované, neboť její majetek nebyl a nemohl být privatizován. Podle jejího názoru by bylo proti smyslu privatizace, kdyby neúspěšný kandidát, který se ucházel o privatizovaný majetek, mohl zatížit tento majetek vlastními závazky. Třetí žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem III, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela provedená České republiky (dále jen „ “) jako soud dovolací ( ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „ “).

po zjištění, že obě dovolání byla podána včas oprávněnými osobami a obsahují stanovené náležitosti, přistoupil k posouzení dovolání žalobkyně a nejprve se zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle odst. l může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).

Dovolání žalobkyně je tedy v rozsahu, ve kterém bylo žalobkyni odvolacím soudem vyhověno v její prospěch změnou rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke třetí žalované tak, že třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 519 551 Kč s příslušenstvím, subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).

Ve zbývající části dovolání napadla žalobkyně potvrzující výroky soudu prvního stupně. Dovolání v tomto rozsahu by bylo přípustné za podmínek uvedených v , tj. za situace, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (ve znění účinném do 30. června 2009).

Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí nároku uplatněného proti třetí žalované do výše 1 744 910,42 Kč s příslušenstvím (část výroku pod bodem III), není dovolání přípustné.

Odstoupením Fondu od kupní smlouvy ze dne 25. září 1992 a uzavřením kupní smlouvy ze dne 9. června 1994 se společností ITA s.r.o. závazky z leasingových smluv a provedených oprav související s převáděným podnikem přešly na ITA s.r.o. a vznikem třetí žalované přešly na ni. Je nerozhodné, že tyto závazky nebyly jmenovitě uvedeny při předávání majetku bývalého státního podniku v průběhu privatizačního procesu. Třetí žalovaná, na kterou státní podnik postupem podle přešel jako na finálního vlastníka privatizovaného státního podniku, je proto jako dlužník zavázána z předmětných leasingových smluv. Odvolací soud uložil třetí žalované povinnost hradit žalobkyni částku 519 551 Kč s příslušenstvím. K tomuto závěru dospěl s odůvodněním, že povinnost k zaplacení zbývající části nároku ve výši 1 744 910,42 Kč s příslušenstvím byla uložena rozsudkem soudu prvního stupně první žalované a rozhodnutí o této povinnosti nebylo předmětem odvolacího řízení. Žalobkyně uplatnila proti žalovaným žalobní nárok s tím, že dovozovala pasivní solidaritu žalovaných. Na straně první žalované a třetí žalované však pasivní solidarita dána není. Není založena ani právním předpisem ani rozhodnutím soudu nebo dohodou účastníků, ani nevyplývá z povahy plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. ). Soud prvního stupně dospěl k závěru o důvodnosti nároku žalobkyně proti první žalované jako výlučnému dlužníkovi z uplatněného nároku co do částky 1 744 910,42 Kč s příslušenstvím. V tomto rozsahu nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Odvolací soud potom v souladu s ustanovení nepřekročil uplatněný nárok žalobkyně a přiznal žalobkyni proti výlučnému dlužníkovi (třetí žalované) zbývající dosud nevypořádanou část nároku. Dovolatelka proto polemikou s tímto závěrem odvolacího soudu nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního významu napadeného rozhodnutí.

Dovolání žalobkyně je však podle v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí nároku uplatněného ve vztahu ke druhé žalované (výrok pod bodem II) přípustné, neboť odvolací soud v tomto rozsahu řešil právní otázku ručení druhé žalované za závazky třetí žalované v rozporu s hmotným právem ( ve znění účinném do 30. června 2009).

Nakládání s majetkem Fondu v situaci, kdy došlo k odstoupení od kupní smlouvy, upravuje v , o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky (ve znění od 13. srpna 1994). Podle tohoto ustanovení naloží Fond s majetkem Fondu a jeho majetkovými účastmi na podnikání jiných právnických osob, které nebylo možno z důvodů nezapříčiněných Fondem privatizovat podle rozhodnutí o privatizaci, způsobem, s kterým ministerstvo vyjádří předchozí písemný souhlas. Obdobně to platí u majetku Fondu a jeho majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, které na Fond přešly odstoupením od smlouvy v důsledku porušení smluvních povinností nabyvatele privatizovaného majetku.

Podle důvodové zprávy k , kterým se měnil zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, reaguje ustanovení na případy, kdy majetek či majetkové účasti jsou již převedeny na Fond, a schválený privatizační projekt (v navrhovaném znění rozhodnutí o privatizaci) se stal nerealizovatelným z důvodů nestojících na straně Fondu (v praxi se jedná o případy např. odstoupení nabyvatele či jeho zániku atd.). Fondu se zde dává možnost tento majetek na základě tržních principů zpeněžit či vložit do akciové společnosti za předpokladu odsouhlasení tohoto postupu ministerstvem. Hlavním důvodem tohoto nestandardního postupu bylo zabránit značným majetkovým ztrátám, které by měl za následek zdlouhavý proces vydávání nového rozhodnutí o privatizaci.

Dojde-li k odstoupení od kupní smlouvy z důvodu, které nebyly na straně Fondu (tj. např. nezaplacení kupní ceny), pak na další nakládání s privatizovaným majetkem nelze nahlížet jako na privatizaci, ale jedná se o zvláštní postup. V takovém případě nelze na ručení aplikovat zvláštní ustanovení , ale obecnou úpravu obsaženou v obchodním zákoníku. Podle obch. zák. (ve znění účinném v době vkladu podniku, tj. 12. prosince 1994), jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se, pokud se týče přechodu práv a povinností, přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku.Podle obch. zák. (v cit. znění) smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Podle ustanovení obch. zák.k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím.

Závěr odvolacího soudu, že druhá žalovaná není pasivně legitimovaná, jelikož nebylo zjištěno její ručení podle , je tudíž nesprávný. Ručení druhé žalované za závazky třetí žalované je nutné posoudit podle obch. zák. Opačný závěr by vedl k odepření ochrany věřitele, pokud dochází k přechodu závazků bez souhlasu věřitele, jako je tomu i při postupu Fondu po odstoupení od kupní smlouvy.

Žalobkyně uplatnila svůj nárok proti všem žalovaným s odůvodněním jejich pasivní solidarity. Jak uvedeno výše, první žalovaná a třetí žalovaná nejsou v postavení solidárních dlužníků, ale dlužníků výlučných. V případě třetí žalované z důvodů popsaných v tomto rozhodnutí, v případě první žalované nebyl v odvolacím řízení právní závěr soudu prvního stupně zpochybněn. Odlišná situace je však v postavení druhé žalované jako ručitelky a první a třetí žalované jako dlužníků. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že podle ustálené judikatury (srov. R 2/1975) ve výroku rozsudku, který ukládá povinnost dlužníkovi a ručiteli zaplatit pohledávku témuž věřiteli, u každého z nich však ze samostatného právního důvodu, je třeba vyjádřit kromě jiného i povahu závazku, zejména z toho hlediska, zda jsou dlužník a ručitel povinni plnit každý celou pohledávku a zda splněním pohledávky jedním zanikne povinnost druhého. Ve výroku rozsudku musí proto být povinnost splnit dluh vyjádřena takovým způsobem, aby to plně odpovídalo vztahu dlužníka a ručitele, jakož i vztahu těchto dvou zavázaných vůči věřiteli. Nemůže být např. stanovená povinnost ručitele podmíněna tím, že dlužník ve lhůtě stanovené soudem nesplnil svou povinnost. Rozhodnutí soudu nelze totiž vázat na podmínky, kromě případu, kdy zákon to výslovně dovoluje. Úpravě ručení neodpovídá ani takový výrok rozsudku, který vyslovuje závazek dlužníka a ručitele jako společný a nerozdílný. Se zřetelem k těmto důvodům a zejména se zřetelem k tomu, aby věřitel nemohl být uspokojen dvakrát stejným plněním, ač jedním na základě plnění dluhu a druhým na základě plnění z ručitelského závazku, musí soud v zájmu určitosti rozsudečného výroku vyjádřit povinnost obou žalovaných (dlužníka i ručitele) zaplatit věřiteli tutéž sumu s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká do výše plnění povinnost druhého žalovaného. Vzhledem na zvláštní úpravu ručení a na povahu právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem je třeba pokládat za věcně správný výrok rozsudku o žalobě věřitele proti dlužníku a ručiteli v tom znění, že „žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci“ jistinu s příslušenstvím ve stanovené lhůtě, s tím, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného“. Odvolací soud se proto v limitech výše popsaných bude zabývat žalobkyní uplatněným celým nárokem na zaplacení částky 2 264 461,42 Kč s příslušenstvím proti druhé žalované z titulu jejího ručení za závazky dlužníka.

Dovolání žalobkyně je proto ve vztahu k druhé žalované důvodné.

Naopak dovolání třetí žalované je sice přípustné podle , důvodné však není.

Namítá-li třetí žalovaná, že veškerá práva a povinnosti z předmětných leasingových smluv přešly na nové nájemce dohodami o převodu práv a povinností z leasingových smluv ze dne 24. června 1994, jsou tyto námitky nedůvodné. V řízení bylo prokázáno, že dohody o převodu práv a povinností z leasingových smluv ze dne 24. června 1994 byly uzavřeny mezi žalobkyní jako pronajímatelem a prvou žalovanou a společností ITA s.r.o., jako předávajícím nájemcem a V. M., Rádl s.r.o., Editoria s.r.o. a R. F. jako přejímajícími nájemci. Předmětem převodu byla práva a povinnosti vzniklé po dni podpisu uvedených dohod z předmětných leasingových smluv, přičemž smlouvy se nevztahovaly na dříve vzniklé závazky z leasingových smluv, které spolu s podnikem přešly na třetí žalovanou.

Stejně tak nelze přisvědčit námitce třetí žalované, že se jednalo o závazky výlučně prvé žalované. V řízení bylo zjištěno, že se jednalo o leasingové smlouvy na nákladní vozidla soužící k provozování autodopravy, přičemž předmětem kupních smluv o prodeji podniku byl provoz autodopravy. Závěr odvolacího soudu, že leasingové smlouvy souvisely s provozem privatizovaného podniku, je tudíž správný. Nedůvodnou je konečně i námitka třetí žalované, že podle dodatku č. l ke smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 10. července 1996 nejsou součástí obchodního podílu závazky ke třetím osobám. Uvedená námitka není pro postavení třetí žalované jako dlužníka odpovídající za závazky této společnosti právně významná.

proto dovolání třetí žalované podle zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu vzhledem k výše uvedenému však není ve výroku pod bodem II ve vztahu k druhé žalované správný. jej proto v tomto rozsahu podle ustanovení věty za středníkem k dovolání žalobkyně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle a jako nepřípustné odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud znovu i o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu ke druhé a třetí žalované, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2013

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu