Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1066/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci vyšetřované Ing. V. B., zastoupené JUDr. Lilkou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 24, jako ustanovenou opatrovnicí, k návrhu L. K., zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, za účasti Státního zastupitelství, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012, č.j. -144, takto: I. Dovolání navrhovatele se odmítá. II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č.j. -144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) s výjimkou o náhradě nákladů řízení, který změnil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok III), včetně náhrady nákladů odvolacího řízení České republiky (výrok IV.).

Odvolací soud při svém rozhodování vyšel z úpravy obsažené v ustanovení § 10 odst. 2 obč. zák. přičemž současně přihlédl i k judikatorní praxi Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu (konkrétně odkázal na rozsudek NS ČR sp.zn. a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. a ). Zejména pak připomněl, že samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, není ještě důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům – tedy k omezení jejího základního práva, ale musí zde existovat konkrétní skutečnost pro závěr koho, resp. co ohrožuje zachování (plné) zachování právní způsobilosti konkrétní fyzické osoby. V projednávané věci existence trvalé duševní poruchy vyšetřované byla seznána, avšak provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by vyšetřovaná činila takové právní úkony, v jejichž souvislosti by bylo třeba chránit zájmy její, případně zájmy třetích osob. Nebyl proto shledán důvod k tomu, aby byla vyšetřovaná omezena ve způsobilosti k právním úkonům.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni navrhovatele dne 17. srpna 2012 a právní moci nabylo téhož dne.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal navrhovatel dne 2. října 2012 včasné dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení a výslovně je podává z důvodu uvedeného v ustanovení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť věc byla rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu označuje, zda může být o způsobilosti vyšetřované osoby k právním úkonům rozhodnuto bez jejího osobního vyšetření.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha – západ, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření vyšetřovaná navrhla jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.

Dovolání navrhovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze není přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé ( ), že dovolatel fakticky nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a ve své podstatě i podle cit. zákona (tj., že rozhodnutí má vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle , věty za středníkem , se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a nepřihlíží.

Polemizuje-li pak dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení ), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ ] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. , přístupné na www.nsoud.cz.]. V souzené věci je napadené rozhodnutí založeno na standardní aplikaci ustanovení obč. zák., přičemž odvolací soud odůvodněně přihlížel (jak již bylo zmíněno) k judikatuře jak Nejvyššího soudu ČR, tak i Ústavního soudu. Nelze proto v daném řízení, resp. rozhodnutí odvodit právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. by podle tohoto ustanovení měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní, neboť i dovolatelem vymezená právní otázka (procesního charakteru) neměla z hlediska úvah odvolacího soudu pro jeho rozhodnutí určující význam. Dané rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže být z hlediska ustanovení považováno za rozhodnutí zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn věty první ve spojení s a , když neseznal výjimečné okolnosti případu, které by přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňovaly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2013

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu