Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3048/2012

28

Cdo 3048/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Vladimíra Szabo, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, insolvenčního správce dlužníkaZAPROS, spol. s r.o., IČ: 25620673, se sídlem v Berouně 2, Na Ptáku, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované V. A. S. – P., bytem C., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č. j. -269, takto:Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č. j. -269, se ruší a věc sevrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 2. 2011, č. j. -181, tak, že žalobu o určení, že dlužník, jehož insolvenčním správcem je žalobce, je vlastníkem budovy bez čp/če na parcele a pozemků a původní parcely, nyní pozemkových parcel, vše v katastrálním území B., zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pravomocnými rozhodnutími Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Beroun ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. OPÚ 2415/92 Fe, 292/2003/7102-Ba, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. OPÚ 2415/92 Fe, 791/2004/7102-Ba, bylo určeno, že žalovaná, jakožto osoba oprávněná ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. o půdě“), je vlastnicí předmětných nemovitostí. Řízení podle části páté , v němž se žalobce následně domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Beroun ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. OPÚ 2415/92 Fe, 292/2003/7102-Ba, určením, že žalovaná vlastnicí nemovitostí není, bylo přitom usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 4. 2008, č. j. -56, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, č. j. -70, pravomocně zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, jež byla spatřována v okolnosti, že žaloba, kterou se Státní statek Smiřice, s. p., domáhal nahrazení téhož rozhodnutí pozemkového úřadu určením, že žalovaná vlastnicí dotčených nemovitostí není, byla již pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 7. 2007, č. j. -65. Ačkoliv žalobce i jeho právní předchůdci od 8. 10. 1992, kdy nemovitosti na základě kupní smlouvy (neplatné pro rozpor s ustanovením zákona o půdě) měly být převedeny na manžele L. a D. S., do února 2004 byli v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří, opírajíce své přesvědčení o právní úkony, na jejichž základě docházelo k převodu nemovitostí mezi jednotlivými subjekty, dospěl odvolací soud k závěru, že i přes vydržení vlastnického práva k nemovitostem stranou žalující ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), nabyla nemovitosti do vlastnictví posléze na základě pravomocných konstitutivních rozhodnutí pozemkového úřadu originárním způsobem žalovaná, což mělo za následek zánik vlastnického práva žalobce. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. , , a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. , a uvedl, že se žalobce proti rozhodnutím pozemkového úřadu mohl bránit pouze v řízení podle části páté . Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu o určení vlastnického práva žalobce zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. , ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. , ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. , že rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněné osobě nemohou mít vliv na existenci jeho vlastnického práva, neboť nebyl účastníkem restitučního řízení. Uváděl rovněž, že za situace, kdy v době před rozhodnutím pozemkového úřadu nabyla k nemovitosti, o jejíž vydání jde, vlastnické právo fyzická osoba, nelze nemovitost v restitučním řízení vydat, s výjimkou postupu podle ustanovení zák. o půdě. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , dovolací soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že originární nabytí vlastnického práva na základě pravomocného konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu, jež není zákonným způsobem zrušeno (odklizeno), vylučujevlastnictví předchozího pravého vlastníka.

Nejvyšší soud se otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle zákona o půdě. Přesto, že , o správním řízení //, účinný do 31. 12. 2005, neměl ustanovení, podle kterého by výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu byl závazný pro účastníky, je zřejmé, žez hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. ). Je přitom nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 4464, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod označením C 1837, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. , či ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. ).

V posuzovaném případě se žalobce ani jeho právní předchůdci (fyzické osoby, na něž mělo být vlastnické právo k nemovitostem převedeno neplatnou kupní smlouvou) restitučního řízení, v němž pozemkový úřad vydal žalované předmětné nemovitosti podle zákona o půdě, neúčastnil. Účasti na dotčeném restitučním řízení přitom žalující strana nedocílila ani prostřednictvím žaloby podané podle části páté Ve světle uvedené judikatury Nejvyššího soudu tak závěr odvolacího soudu, podle kterého nabytí vlastnického práva na základě pravomocného konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti, jež není zákonným způsobem zrušeno (odklizeno), bez dalšího (bez ohledu na to, zda se restitučního řízení účastnil či nikoliv) vylučujevlastnictví předchozího pravého vlastníka, neobstojí. Odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. , , a nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. , dlužno dodat následující. Citované usnesení Nejvyššího soudu na posuzovaný případ zcela nedopadá, neboť neřeší otázku nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydané v restitučním řízení, nýbrž otázku závaznosti rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách. Zmiňovaný nález Ústavního soudu pak představuje ojedinělé rozhodnutí vztahující se na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu, jež ustálenou judikatorní praxi Nejvyššího soudu neovlivnilo. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi závěry vyplývající z výše citované judikatury Nejvyššího soudu naopak shledal ústavně konformními, když usnesením ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , odmítl ústavní stížnost směřující proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. .

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( in fine ) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (, ). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 23. května 2013JUDr. Ludvík David, CSc.předseda senátu