Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 803/2013

29

Cdo 803/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Š. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 152/15, PSČ 120 00, proti žalované J. S., zastoupené Mgr. Martinem Reisingerem, advokátem, se sídlem v Praze – Michli, Pod Sychrovem 866/40, PSČ 101 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -119, ve znění usnesení ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -124 a ze dne 12.února 2013, č. j. -189, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. -27, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. ledna 2011, č. j. -10, kterým uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 600.000,- Kč s 6% úrokem z částky 200.000,- Kč od 14. října 2009 do zaplacení, z částky 200.000,- Kč od 14. listopadu 2009 do zaplacení a z částky 200.000,- Kč od 14. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.000,- Kč a náklady řízení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo, když dílem šlo o námitky nedůvodné, dílem žalovaná své námitky neprokázala.

Odkazuje na ustanovení čl. I. a (dále jen „ “), soud prvního stupně především neměl směnky, jejichž zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (šlo celkem o tři směnky vystavené dne 28. září 2009 ve prospěch žalobkyně J. J., znějící na částku 200.000,- Kč, splatné dne 13. října 2009, resp. 13. listopadu 2009 a 13. prosince 2009, za jejichž zaplacení převzala žalovaná směnečné rukojemství), za neplatné pro namítaný nepřípustný způsob stanovení data jejich splatnosti. Přitom zdůraznil, že z obsahu sporných směnek nelze dovodit, že by měly být splatné v určitou hodinu, když sporný časový údaj („12,00 hod“) není umístěn u údaje data splatnosti, ale u doložky vymezující platební místo.

Nedůvodnými dále soud prvního stupně shledal výhrady žalované k výši směnečné sumy, uzavíraje, že mezi slovním a číselným vyjádřením směnečné sumy na směnkách žádný rozpor není. Za dostatečnou považoval rovněž na směnkách provedenou identifikaci žalované coby směnečné rukojmí.

K námitce, podle níž nebylo pravou vůlí žalované se jako aval směnečně zavázat, uvedl, že žalovaná „nemá omezenu způsobilost k právním úkonům, její projev při účastnickém výslechu nesvědčil o nějaké zmatenosti či nedostatku schopnosti posuzovat okolnosti, na dotazy odpovídala zcela logicky s akcentem na dobrou paměť“. Za tohoto stavu není možné přenášet „rodinnou situaci“ (rozuměj to, že směnky měly být předloženy k podpisu žalované jejím vnukem s tvrzením, že jde o jiné y) na žalobkyni, „resp. jí nepřiznat právo na zákonný postup“.

Konečně tvrzení žalované o tom, že „žalobkyně nemohla být v dobré víře, když výstavci směnek půjčila dne 28. září 2009 celkem 600.000,- Kč“, označil soud prvního stupně za „spekulace, které soud nebude akceptovat“.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -119, ve znění usnesení ze dne 22. listopadu 2012, č. j. -124 a ze dne 12. února 2013, č. j. -189, změnil k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.

Odvolací soud měl – na rozdíl od soudu prvního stupně – námitku neplatnosti směnek pro rozpor s ustanovením čl. I. za důvodnou.

V obecné rovině odvolací soud předeslal, že z ustanovení čl. I. plyne, že údaj splatnosti je jednou ze zákonných náležitostí vlastní směnky. Ustanovení čl. I. přitom taxativně určuje způsoby, jakými může být na směnce její splatnost stanovena (směnka může být vystavena na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení nebo na určitý den) s tím, že směnky s jinou (než zde uvedenou) splatností (nebo se splatností postupnou) současně prohlašuje za neplatné.

V posuzovaném případě výstavce vyznačil na každé směnce její splatnost uvedením konkrétního dne (13. října 2009, 13. listopadu 2009 a 13. prosince 2009), „současně však vymezil tento den bližším časovým údajem konkrétní hodiny“ („12,00 hod“). Přestože je tento doplňující údaj uveden jen u označení platebního místa směnky, je podle odvolacího soudu nutné „údaj hodin při čtení směnečné y a výkladu splatnosti směnky přiřadit k údaji konkrétního dne splatnosti a nelze jej vykládat odděleně“. Na rozdíl od uvedení určitého časového intervalu (např. „12,00 – 16,00 hod“) rovněž není možné považovat zápis konkrétní hodiny na směnce jen jako vymezení doby, po kterou je s ohledem na provozní podmínky možné směnku předložit v platebním místě k placení (potud také odvolací soud považoval pro danou věc za nepoužitelné závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. , který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že „splatnost směnek v sobě zahrnuje kromě konkrétního dne také údaj přesně vymezené hodiny v tomto dni a jedná se tak o nepřípustný údaj splatnosti s přesností vyšší než dny“. Tato skutečnost přitom sama o sobě podle odvolacího soudu zakládá (jakkoli jinak v hodnocení zbývajících námitek sdílí závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně) důvod ke zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále jen „ “), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti uplatněných směnek, setrvávajíc na názoru (zastávaném rovněž soudem prvního stupně), že splatnost jednotlivých směnek byla v posuzovaném případě stanovena způsobem, který ustanovení čl. I. připouští. Časový údaj uvedený na směnkách u místa placení podle přesvědčení dovolatelky zjevně nebyl na směnky napsán proto, aby jakkoli omezil jejich splatnost na konkrétní část dne (jako by tomu mohlo být v případě údaje uvedeného přímo u data splatnosti), ale jde o údaj nadbytečný, který na platnost směnky nemůže mít žádný vliv. Potud jde podle dovolatelky o obdobnou situaci, jíž se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku sp. zn. , přičemž závěry tam uvedené lze bez dalšího v nyní projednávané věci použít.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I. směnka vlastní obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu y a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.

Podle ustanovení čl. I. , pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o (…) splatnosti ( až 37).

Podle ustanovení čl. I. směnka může být vystavena: na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý den (odstavec 1). Směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou jsou neplatné (odstavec 2).

Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje její splatnosti se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 147/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v obecné rovině na dané téma uzavřel, že shora citované ustanovení čl. I. , jež platí i pro vlastní směnku (viz čl. I. ), taxativně určuje způsoby, jakými může být na směnce stanovena splatnost, přičemž směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou výslovně prohlašuje za neplatné. Je-li doba splatnosti na směnce vyznačena způsobem, který požadavkům ustanovení čl. I. neodpovídá, neznamená to, že by se k takovému údaji nepřihlíželo (a uplatnila se zásada obsažená v ustanovení čl. I. , podle něhož o vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou), ale existence takového údaje na směnce by byla důvodem její neplatnosti.

V rozsudku sp. zn. pak Nejvyšší soud uzavřel, že směnka se splatností stanovenou s přesností vyšší než na dny (tj. směnka splatná v určitou hodinu, popř. v jinak vymezené části konkrétního dne), je bez dalšího směnkou neplatnou podle ustanovení čl. I. , neboť takto určený údaj splatnosti směnky požadavkům ustanovení čl. I. neodpovídá (nejde o žádný z taxativně vymezených způsobů stanovení splatnosti směnky). V této souvislosti též poznamenal, že shodný názor zastává rovněž odborná literatura (viz např. ze starších prací R., F., Jednotný směnečný řád, Praha, 1941, str. 199, Š., G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 52, jakož i K., K. a S., J., Zmenkové právo, Bratislava 1944, str. 219, v literatuře soudobé např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 132, popř. Ch., R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. část. 2. vydání. Linde Praha, a. s., 2006, str. 281).

Směnku, o jejíž zaplacení v označené věci šlo (na posuzované směnce byl den splatnosti určen uvedením konkrétního data, přičemž v dalším textu směnečného prohlášení v části, v níž bylo určeno platební místo směnky – byl navíc umístěn časový údaj „9,00 – 16,00 hod.“), pak ovšem za směnku s nepřípustně stanovenou dobou splatnosti nepovažoval. Přitom zdůraznil, že se zřetelem k obsahu směnky (zejména s přihlédnutím k umístění sporného časového údaje na směnce, když ten netvoří ani součást doložky o splatnosti směnky, ale bezprostředně navazuje až na údaj platebního místa) nelze mít pochybnosti o tom, že výše uvedeným způsobem byla splatnost směnky stanovena na určitý den, nikoli jen na jeho část, příp. na konkrétní hodinu. Účelem uvedeného časového údaje pak zjevně bylo pouze vymezení doby, po kterou lze proplacení směnky v určeném platebním místě s ohledem na „provozní“ podmínky reálně očekávat.

Skutkový stav této věci (jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) se pak od věci rozebrané v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu liší pouze v tom, že na směnkách, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá, je (vedle konkrétního dne splatnosti jednotlivých směnek) uvedena (u doložky vymezující platební místo směnky) namísto časového intervalu („9,00 – 16,00 hod.“) konkrétní hodina („12,00 hod“).

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu i pro posuzovaný případ tudíž v intencích výše uvedeného platí, že splatnost jednotlivých směnek byla jejich výstavcem určena způsobem, který ustanovení čl. I. výslovně připouští (tj. uvedením konkrétního dne) a ani umístění dalšího časového údaje na směnkách (uvedení konkrétní hodiny), je-li takový údaj jen součástí doložky vymezující platební místo směnky, není na tomto závěru způsobilé ničeho změnit. Jeho účelem totiž zjevně nebylo omezit splatnost vystavených směnek jen na část konkrétního dne (stanovit, že směnky budou splatné výlučně v uvedenou hodinu), nýbrž „pouze“ blíže vymezit okamžik (dobu), kdy lze směnku v určeném platebním místě prezentovat k placení (jinak řečeno, kdy lze reálně očekávat, že směnka předložená v platebním místě k placení, bude také směnečným dlužníkem skutečně uhrazena).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o neplatnosti směnky podle ustanovení čl. I. ) není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu (včetně závislých výroků) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( část věty za středníkem a odst. 3 věta první ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2013

Mgr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu