Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1187/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Advantage Consulting, s.r.o., se sídlem v Brně, Orlí 708/36, PSČ 602 00, IČO 262 89 822, zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 389/21, proti žalovanému V. K., zastoupenému Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Heinrichova 16, o zaplacení částky 163 030 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2010, č. j. -183, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. -125, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 163 030 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci mezi sebou uzavřeli Rámcovou smlouvu o poskytování personálních služeb, a to na dobu určitou, s datem sepisu 20. 5. 2003 (dále jako „Rámcová smlouva“). Ve smlouvě bylo ujednáno, že v případě, že žalobkyně splní povinnost obstarat pro žalovaného příležitost uzavřít smlouvu s určitým obsahem s třetí osobou, je jí žalovaný povinen zaplatit částku odpovídající nevratné záloze ve výši 25 % smluvené ceny. Zbývajících 75 % jí doplatí po uplynutí garanční doby v délce 3 měsíců, pokud zprostředkovaný pracovník i po této lhůtě zůstane v zaměstnaneckém nebo jiném smluvním poměru s žalovaným. V takovém případě dohodnutá cena za službu činí dvojnásobek nástupního měsíčního platu daného pracovníka. Splatnost faktur je sjednána vždy do 14 dnů ode dne vystavení. Účastníci sjednali k této smlouvě dva dodatky. V dodatku č. 4 podepsaném dne 22. 7. 2003 si sjednali podmínky pro sjednání pozice obchodníka, v druhém dodatku č. 10 si sjednali podmínky pro zajištění kandidátů na pozici řezač (s datem sepisu dne 21. 5. 2004).

Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že u žalovaného byl zaměstnán pan J. M., pan H. a M. K., a to v důsledku činnosti žalobkyně.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud dodatky ke smlouvě pokrývaly způsob odměňování za sjednání funkce obchodníka a řezače, což byli pánové M., H. a K., pak nárok na úhradu sjednané odměny žalobkyně je v případě těchto tří osob zcela důvodný. Žalobkyně poskytla žalovanému plnění, které bylo sjednáno ve smlouvě o zprostředkování mezi nimi uzavřené.

Pokud se týkalo paní L. K., je nepochybné, že nastoupila do pracovního poměru dne 9. 12. 2004, tedy po účinnosti písemné rámcové smlouvy, jejíž platnost končila dnem 20. 5. 2004. Dodatek k této smlouvě vztahující se k funkci textař – překladatel, na níž byla zaměstnána, žalobkyně nepředložila. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný tuto osobu zaměstnal, žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu potvrdil, že její zaměstnání bylo zprostředkováno žalobkyní a na základě této skutečnosti uhradil žalobkyni 25 % zálohy ve výši 7 735 Kč. Žalovaný se tedy choval způsobem upraveným v čl. IV odst. 2 rámcové smlouvy. Soud proto dospěl k závěru, že v případě paní Kalivodové došlo k uzavření konkludentní smlouvy o zprostředkování ve smyslu § 642 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně zprostředkovala uzavření pracovněprávního poměru všech čtyř osob, vznikl jí za těchto podmínek nárok na úhradu dlužné částky v žalované výši.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. prosince 2010, č. j. -183, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 163 030 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a před soudem odvolacím (výrok pod bodem III).

Odvolací soud zopakoval dokazování čtením listin, z nichž dospěl k následujícím zjištěním. V Rámcové smlouvě o poskytování personálně-zprostředkovatelských služeb ze dne 20. 5. 2003 bylo sjednáno, že smlouva se uzavírá na dobu jednoho roku a vstupuje v platnost dnem podpisu oběma stranami. Oboustrannou písemnou dohodou je možné dobu trvání smlouvy omezit či prodloužit. Změny a doplnění smlouvy lze provádět jen písemnými, chronologicky číslovanými dodatky podepsanými oprávněnými zástupci obou stran. Z dodatku č. 4 soud zjistil, že kromě stanovení ceny a způsobu platnosti za zajištění nejvhodnějších kandidátů na pozici obchodník žádné jiné smluvní ujednání tento dodatek neobsahuje. Z dodatku č. 10 soud zjistil, že se tímto dodatkem stanoví cena a způsob splatnosti za zajištění nejvhodnějších kandidátů na pozici řezač, žádné jiné smluvní ujednání tento dodatek neobsahuje.

Na základě provedeného skutkového zjištění dospěl odvolací soud k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Rámcová smlouva o poskytování personálně – zprostředkovatelských služeb ze dne 20. 5. 2003 a to včetně dodatku č. 4 a č. 10 skončila 20. 5. 2004, zatímco pracovní poměr všech čtyř zaměstnanců žalovaného, za jejichž zprostředkování je požadována provize, započal až po datu 20. 5. 2004. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani dodatek č. 4 ani dodatek č. 10 neobstojí jako samostatná smlouva. Dodatek č. 10 byl uzavřen až po skončení Rámcové smlouvy. Soud proto vyzval žalobkyni, aby doplnila tvrzení, ke které rámcové smlouvě byl dodatek č. 10 uzavřen a jaký byl obsah této rámcové smlouvy. Žalobkyni bylo poskytnuto poučení podle , že je třeba, aby žalobkyně poskytla potřebná skutková tvrzení k případné aplikaci článku VI Rámcové smlouvy, případně aby tvrdila rozhodné skutečnosti o prodloužení této Rámcové smlouvy ve smyslu článku II, případně skutečnosti o uzavření další zprostředkovatelské smlouvy, jejím obsahu, formě a k těmto tvrzením navrhla důkazy.

Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že smlouvy ohledně všech čtyř zaměstnanců byly uzavřeny se žalovaným ústně s tím, že odměna za zprostředkování na pozici řezač a obchodník byla sjednána v dodatku č. 4 a 10. Tyto smlouvy jsou titulem namísto Rámcové smlouvy o zprostředkování. Žalobkyně současně navrhla, aby soud ve vztahu ke změně skutkových tvrzení připustil změnu žaloby dle Odvolací soud tuto změnu nepřipustil, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu ( ).

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedoplnila potřebná skutková tvrzení v souladu s poučením odvolacího soudu. Žaloba i rozhodnutí soudu prvního stupně (s výjimkou provize za zprostředkování L. K.) byla založena na tvrzení, že žalobkyně pro žalovaného plnila na základě Rámcové smlouvy. Za situace, že všichni čtyři kandidáti byli přijati do pracovního poměru u žalovaného až po skončení účinnosti Rámcové smlouvy, bylo na žalobkyni, aby svůj nárok opírala o Rámcovou smlouvu, aby současně tvrdila, že oboustrannou písemnou dohodou bylo trvání této smlouvy prodlouženo, případně označena nová rámcová smlouva, k níž se váže dodatek č. 10, což žalobkyně neučinila. Existence ústně uzavřených smluv o zprostředkování nebyla v řízení před soudem prvního stupně tvrzena, natož prokazována. Za situace, že účastníci byli před soudem prvního stupně poučení podle , dospěl k závěru, že nová tvrzení žalobkyně týkající se ústně uzavřených smluv o zprostředkování jsou nepřípustnou novotou, k níž nelze v odvolacím řízení za principu neúplné apelace přihlédnout.

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že uzavřením dodatku č. 4 a dodatku č. 10 nedošlo fakticky k uzavření dalších smluv o zprostředkování, jejichž doba trvání nebyla žádným způsobem omezena, jak tvrdila žalobkyně. Protože všechny osoby, za jejichž zprostředkování žádá žalobkyně zaplatit provizi, byly u žalovaného zaměstnány až po skončení účinnosti Rámcové smlouvy, přičemž žalobkyně neopírala svůj nárok o článek VI Rámcové smlouvy, odvolací soud žalobě nevyhověl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na Jako důvody dovolání uplatňuje dovolatelka a b)

Dovolatelka namítá, že zprostředkování pracovníka na pozici obchodníka si žalovaný objednal na základě písemné objednávky ze dne 22. 7. 2003 (dodatek č. 4). Na základě této objednávky představila žalobkyně v období září a října 2004 žalovanému kandidáta na pozici obchodníka, pana Mazače, kterého žalovaný od 18. 10. 2004 na pracovní pozici obchodníka zaměstnal a zaměstnával ho až do 30. 6. 2005. Zprostředkování pracovníka na pozici řezače si žalovaný objednal na základě písemné objednávky ze dne 21. 5. 2004 (dodatek č. 10). Na základě této objednávky představila žalobkyně žalovanému pana Hrachovinu a pana Kolouška, které žalovaný díky přičinění žalobkyně zaměstnal.

Žalobkyně je toho názoru, že obě písemné objednávky obstojí jako samostatné smlouvy, neboť samo o sobě není významné, jak jsou objednávky formálně navázány, důležitý je totiž jejich obsah. Objednávky dle názoru žalobkyně zakládají právní vztah zajištění vhodných kandidátů na pracovní pozice, jehož subjekty, předmět i obsah jednoznačným způsobem vymezují. Objednávky jsou tedy smlouvami o zprostředkování podle § 642 obch. zák., jejichž doba trvání nebyla žádným způsobem omezena, nebo jsou přinejmenším písemným potvrzením toho, na čem se smluvní strany dohodly. Pokud by objednávky neobstály jako samostatné smlouvy, pak dovolatelka tvrdí, že jsou alespoň písemným potvrzením toho, na čem se smluvní strany dohodly.

Co se týče paní K., žalobkyně namítá, že se nezabývaly existencí dohody, která byla uzavřena ústní formou, a jejíž obsah byl ujednán v intencích čl. IV odst. 2 rámcové smlouvy, přestože uzavření dohody o zprostředkování paní Kalivodové na pracovní pozici textaře byla v předchozím řízení dovolatelkou prokázána. Dovolatelka proto namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a věc posoudil po právní stránce nesprávně.

Dovolatelka je toho názoru, že za situace, kdy skutková zjištění umožňují uplatněný nárok podřadit pod určitou právní normu, byť by žalobkyně opřela svůj nárok na peněžité plnění o nesprávný právní důvod, má odvolací soud povinnost věc posoudit a o nároku rozhodnout v souladu se zásadou iura novit curia (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. ).

Dále dovolatelka namítá, že mezi účastníky se i po skončení účinnosti smlouvy zavedla obchodní praxe spočívající v tom, že žalobkyně na základě objednávky žalovaného (mnohdy i ústní) zprostředkovala pro žalovaného požadovaného kandidáta na poptávanou pozici a k okamžiku uzavření pracovní nebo jiné obdobné smlouvy s tímto kandidátem obdržela od žalovaného 25 % ujednané provize, kdy tato provize činila dvojnásobek předpokládané nástupní měsíční mzdy pracovníka. Doplatek provize byl žalobkyni žalovaným uhrazen v případě, pokud pracovník neukončil pracovní poměr s žalovaným v tříměsíční zkušební době. Tato obchodní praxe mezi účastníky řízení trvala a pokračovala i po skončení trvání rámcové smlouvy, tj. po 20. 5. 2004, kdy žalobkyně a žalovaný uzavřeli v intencích čl. IV odst. 2 rámcové smlouvy krom dohod týkajících se předmětných pracovníků i několik dalších dohod o zprostředkování, na základě nichž žalobkyně žalovanému zprostředkovala pracovníky a dostala za jejich umístění od žalovaného shora uvedeným způsobem zaplaceno.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou uvedenou v dále specifikovaném ustanovení) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v Podle však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud České republiky názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení (po novele provedené podle ustanovení ) proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se jako podnikatelka žalobou domáhala po žalovaném, rovněž podnikateli, zaplacení celkové částky 163.030,- Kč s příslušenstvím, vycházejícím ze tří samostatných nároků na zaplacení provize, které vznikly na základě tří jednotlivě uzavřených smluv o poskytování personálně-zprostředkovatelských služeb. Jedná se o nároky ze samostatné smlouvy označené jako tzv. Dodatek č. 4 (z níž uplatnil nárok ve výši 80.325,- Kč), ze samostatné smlouvy označené jako Dodatek č. 10 (z níž uplatnil nárok ve výši 59.500,- Kč) a konkludentně uzavřené smlouvy o zprostředkování (z níž uplatnil nárok ve výši 23.205,- Kč). Jednotlivé nároky jsou nároky se samostatným skutkovým základem. Na samostatnosti jednotlivých nároků nic nemění, že vychází z téže Rámcové smlouvy. Tzv. rámcová smlouva totiž nezakládá závazkový vztah a pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají [k povaze tzv. rámcové smlouvy srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. , uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen "Soubor"), pod číslem C 6477, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. , ze dne 29. října 2009, sp. zn. , a ze dne 28. června 2011, sp. zn. ]. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má ohledně každého z žalobou uplatněných nároků charakter samotného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

Všechny žalované nároky pocházejí ze vztahů mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti, tedy z obchodních závazkových vztahů podle ustanovení obch. zák., takže spor, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z těchto vztahů, je z hlediska procesního, též ve smyslu ustanovení , věcí obchodní [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Obchodní právo č. 4, ročník 2000, str. 28, či usnesení Nejvyššího soudu (uveřejněný) ze dne 14. září 2009, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod číslem C 7796]. Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nárocích na úhradu provize ze tří jednotlivě uzavřených smluv o zprostředkování, z nichž žádný nepřesáhl limit 100.000,- Kč stanovený pro obchodní vztahy (nárok ze smlouvy uzavřené Dodatkem č. 4 činí 80.325,- Kč, nárok ze smlouvy uzavřené Dodatkem č. 10 činí 59.500,- Kč a nárok ze smlouvy o zprostředkování konkludentně uzavřené činí 23.205,- Kč), přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí je ustanovením vyloučena a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Pokud žalobkyně v dovolání zpochybňovala rovněž správnost výroků rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, ani v této části není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně pro nepřípustnost podle ustanovení věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věta první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalovanému žádné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2013

JUDr. Pavel H o r á k

předseda senátu