Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3699/2011

U S N E S E N Í

K. H.

J. D.

, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. března 2011, č. j. -67, takto:

Dovolání

se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek z 11. května 2010, č. j. -42, jímž obvodní soud zamítl její žalobu (odůvodněnou výslovně poukazem na ustanovení § 267

odst. 1

) o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené proti jejímu manželovi. Odvolací soud připustil, že společné jmění manželů (dále též jen „SJM“), tedy žalobkyně a povinného nebylo zúženo jejich dohodou podle věty druhé , nýbrž rozhodnutím soudu, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 27. června 2007, č. j. -10, pravomocným 3. srpna téhož roku. Jak je patrno z jeho odůvodnění, povinný s žalobou souhlasil, oba účastníci se výslovně vzdali práva na projednání věci a shodně navrhli, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání; soud proto věc projednal a rozhodl postupem podle , žalobě vyhověl a SJM podle obč. zák. zúžil. Nesporné mezi účastníky je, že pohledávka, k jejímuž vymožení je vedena exekuce, vznikla povinnému v roce 2006, tedy za trvání manželství, a že žalobkyně po právní moci rozsudku o zúžení SJM dne 19. března 2008 uzavřela kupní smlouvu s právními účinky vkladu práva ke dni 25. března 2008, na základě níž předmětné nemovitosti nabyla do svého výlučného vlastnictví.

Z odůvodnění rozsudku o zúžení SJM odvolací soud dovodil, že ten byl vydán na základě shodných projevů vůle žalobkyně a jejího manžela (povinného), v důsledku čehož se podle názoru odvolacího soudu rozsudek „svou povahou blíží rozhodnutí v nesporném řízení a je tak v podstatě postaven naroveň smlouvě o zúžení SJM.“ Proto je podle odvolacího soudu namístě aplikace ustanovení ve spojení s ustanovením , neboť „opačný výklad by byl v rozporu se smyslem těchto zákonných ustanovení a vyzněl by v neprospěch žalovaného (v exekučním řízení oprávněného) a byl by tedy na úkor věřitele ve prospěch manžela žalobkyně“. Podle názoru odvolacího soudu „je nepochybné, že motivem jednání žalobkyně a jejího manžela, pokud jde o rozhodnutí soudu o zúžení SJM a následné nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, byla jejich snaha vyvést majetek povinného ze SJM a obejít tak zákon. Žaloba je proto v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení , a proto nemůže požívat právní ochrany, pročež je namístě přistoupit k extenzivnímu výkladu obou citovaných zákonných ustanovení.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka důležitá pro soudní praxi obecně, totiž, zda je možné – byl-li zákonem stanovený rozsah SJM zúžen nikoli smlouvou, ale rozhodnutím soudu – aplikovat ustanovení větu druhou Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení žalobkyně spatřuje v použití nesprávného právního předpisu, a to ustanovení , a dále v tom, že právní předpis použitý správně, totiž ustanovení věta druhá , byl na daný skutkový stav nesprávně aplikován. Podle jejího názoru ustanovení věty druhé nelze použít pro případy zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM na základě soudního rozhodnutí, jelikož by šlo o „nepřípustně rozšiřující výklad zákona“; ani z dikce tohoto zákonného ustanovení, ani z důvodové zprávy k novele provedené totiž neplyne, že by ustanovení mělo platit i v případech, kdy byl zákonem stanovený rozsah SJM zúžen soudním rozhodnutím. Věta druhá tohoto ustanovení tak podle jejího názoru dopadá výhradně na případy zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM smlouvou.

Důvodem zúžení SJM byla obava, aby podnikatelská činnost žalobkyně jako samostatně hospodařícího rolníka neohrozila majetek tvořící dosud společné jmění manželů. Její žalobě na zúžení SJM podle by podle ní soud vyhověl i v případě nesouhlasu povinného. její postup při zúžení SJM a při nabytí nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví byl „legální a nebyl veden snahou vyvést majetek povinného ze SJM a obejít tak zákon“, jak dovodil odvolací soud. Přestože manželství žalobkyně s povinným trvá, již od roku 2006 není vedena společná domácnost. SJM bylo zúženo dnem právní moci rozsudku, tedy 3. srpna 2007, vlastnictví k předmětným nemovitostem žalobkyně nabyla 25. března 2008 a exekuční řízení bylo zahájeno až 23. prosince 2008, k žádnému vyvádění majetku povinného ze společného jmění manželů tak nedošlo, neboť nemovitosti nikdy do společného jmění nepatřily. S poukazem na rozsudek ze 4. května 1999, sp. zn. , (v němž Nejvyšší soud uzavřel, že podání žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy) pak žalobkyně dovozuje nesprávnost opačného závěru odvolacího soudu.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, ) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam (s odůvodněním, že je v něm řešena otázka důležitá pro soudní praxi obecně, totiž, zda lze – byl-li zákonem stanovený rozsah SJM zúžen nikoli smlouvou, ale rozhodnutím soudu – aplikovat ustanovení větu druhou ), hodnocením námitek v dovolání vznesených však k tomuto závěru dospět nelze, jelikož právní názor odvolacího soudu, že toto ustanovení i na případy zúžení SJM rozhodnutím soudu aplikovat lze, je v souladu s judikaturou (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a ). Týž názor zastává literatura (srov. též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2193 s., vysvětl. 2), podle níž není důvodu, aby ustanovení , a tedy i ustanovení ex. řádu, neplatilo analogicky také tehdy, byl-li zákonem stanovený rozsah SJM zúžen na základě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného na návrh některého z manželů (srov. , 2 ); svůj závěr odůvodňuje argumentem, že rozhodnutí soudu o zúžení SJM ve svých důsledcích nahrazuje smlouvu manželů, kterou by mohli uzavřít podle .

Naproti tomu odvolací námitka žalobkyně, že svou žalobu neopírá o ustanovení , nýbrž o ustanovení (poskytující manželovi povinného, ovšem za splnění jiných než v uvedených podmínek, stejnou ochranu jako kterékoli jiné třetí osobě), v dovolání, jehož obsahovým vymezením je Nejvyšší soud vázán, již vznesena nebyla.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu