Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 961/2012

U S N E S E N Í

České republiky – Ministerstva financí,

1) M. P., 2) J. P.,

a

3) M. P.,

zastoupeným JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Svatovítské náměstí 126, o určení vlastnického práva a neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. -90, takto:

I.Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. -70, výrokem pod bodem I. určil, že Česká republika je vlastníkem budovy č. p. 14 – objekt bydlení na pozemku st. parc. č. 82, budovy - objekt bydlení č. p. 192 na pozemku st. parc. č. 214, pozemku st. parc. č. 82 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 647 m2, pozemku st. parc. č. 214 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 193 m2, pozemku parc. č. 84/4 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 993 m2 a pozemku parc. č. 400/15 – zahrada o výměře 162 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec a katastrální území Veltrusy na listu vlastnictví č. 820. Výrokem pod bodem II. určil, že neexistuje věcné břemeno tam specifikované. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaných. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. -90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o („ “) a z obsahu dovolání se podává, že uplatňují dovolací důvod uvedený v

Dovolací soud postupoval podle ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 ). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží [ ]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Ve věci jde o to, že žalovaní 2) a 3) nabyli předmětné nemovitosti od družstva UNIMAX, které je získalo v procesu privatizace; kupní smlouvu však jeho zakladatelé uzavřeli ještě před tím, než družstvo vzniklo, a tak ji soudy považovaly za absolutně neplatnou; žalovaní pak podle nich od nevlastníka nemohli vlastnictví nabýt.

Dovolatelé nezpochybňují neplatnost smlouvy, kterou mělo nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti družstvo UNIMAX, jejich právní předchůdce; své právo opírají o to, že oni nabyli nemovitosti v dobré víře. K nabývání nemovitostí od nevlastníka v dobré víře se vyslovil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 56/2010, tak, že další nabyvatel nemovitosti (další kupující) převedené touto kupní smlouvou se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. , podle kterého je třeba ochranu vlastnického práva poskytnout i tehdy, jestliže tomu, kdo nabude nemovitosti od nevlastníka, svědčí dobrá víra a nenese odpovědnost za neplatnost smlouvy. Podle nálezu téhož soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. , však nadále platí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám měl (nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet). Nicméně i když se soudy výslovně nezabývaly otázkou, zda žalovaný 1), který tvrdí, že je vlastníkem sporných nemovitostí, je nabyl v dobré víře, z obsahu spisu nevyplývá, že by tomu tak bylo. Žalovaný 1) totiž v řízení netvrdil okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že byl objektivně v dobré víře, pokud jde o vlastnictví jeho předchůdců, kteří mu nemovitost darovali; ostatně vzhledem k jejich vztahům tento žalovaný musel vědět o tom, že ohledně vlastnictví nemovitostí byl již veden soudní spor, jehož účastníky byli dárcové. Lze tak odkázat na judikaturu týkající se držby a vydržení, podle které objektivní dobrou víru vylučuje již fakt, že osoba dovolávající se dobré víry musela mít objektivně pochybnost o svém právu (např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. , a řada dalších rozhodnutí)

. Vědomost o vedení soudního sporu, ve kterém navíc byli jeho předchůdci neúspěšní, dobrou víru vylučuje. Dobrou vírou ostatních žalovaných, jejichž vlastnické právo nebylo předmětem sporu (a ostatně bylo – byť v rámci řešení předběžné otázky – posouzeno ve věci Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. ), se nebylo třeba zabývat, a to ani z pohledu kupní ceny (viz rozdíl mezi znaleckým posudkem oceňujícím nemovitosti a kupní cenou, patrný ze smlouvy na č. l. 16), či ve světle jiných skutečností (např. tvrzení zástupce žalobce na č. l. 112 versa spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první a , neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo. Žalující stát byl v řízení zastoupen advokátem, nicméně vzhledem k povaze věci (žaloba byla opřena o nedostatek subjektivity právního předchůdce žalovaných v době nabytí věci, tedy o zjevnou skutečnost, nešlo o náročnou věc) mu dovolací soud s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. , náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.

předseda senátu