Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1117/2012

U S N E S E N Í

I. Z.

RADIO RELAX s. r. o.

se sídlem v Kladně, náměstí Sítná č. 3113, IČO 48953873, zastoupenému JUDr. Ladislavem Šustrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 24/1504, o 262.840,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 č. j. -66, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 17. 8. 2010 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 262.840,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 1995 jako „produkční“ do 31. 5. 2010, kdy pracovní poměr účastníků skončil výpovědí žalovaného danou žalobkyni z důvodu její nadbytečnosti podle ustanovení , že žalovaný jí po celou dobu trvání pracovního poměru nevyplácel sjednanou mzdu, která byla žalobkyni posledním dodatkem k pracovní smlouvě s účinností od 1. 1. 2007 zvýšena na 8.000,- Kč měsíčně, a že jí nezaplatil ani odstupné při skončení pracovního poměru ve výši trojnásobku průměrného výdělku, tj. ve výši 24.000,- Kč. Mzda za dobu od 1. 8. 2007 do 31. 5. 2010, které se žalobkyně domáhá, představuje částku 238.840,- Kč.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9. 6. 2011 č. j. -46 žalobu „o zaplacení částky ve výši 262.840,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 2010 do 17. 8. 2010“ zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 43.760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Šustra, Ph.D. Na základě zjištění, že pracovní smlouva byla mezi účastníky uzavřena s tím, že nedojde k jejímu „naplnění“, a že žalobkyně pro žalovaného nevykonávala osobně práci, dospěl k závěru, že žalobkyni mzda nenáleží.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. -66 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 21.580,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Šustra, Ph.D. Vycházel ze zjištění, že pracovní smlouva ze dne 1. 5. 1995 nebyla „ani jednou ze stran uzavírána s cílem uzavřít standardní pracovní poměr“, že ani jedna strana nepředpokládala, že by žalobkyně pro žalovaného konala nějakou práci, a že účastníci touto smlouvou sledovali jiné cíle (zřejmě snižování daňového základu žalovaného a placení pojistného na zdravotní a sociální pojištění žalobkyně), které byly do značné míry společné, neboť žalobkyně a jednatel žalovaného (současně jeho „majoritní vlastník“) byli v době uzavření pracovní smlouvy manželé. Vůlí účastníků sice bylo uzavření pracovní smlouvy, avšak ani jedna ze stran „nepočítala s jejím faktickým naplněním“; žalobkyně proto - po vzájemné dohodě se žalovaným – nikdy práci podle pracovní smlouvy ani žádnou jinou práci pro žalovaného nekonala a ani jej o přidělování práce nežádala a žalovaný jí žádnou práci nepřiděloval a nijak ji „fakticky neodměňoval“, s výjimkou „povinných odvodů pojistného a daně ze mzdy příslušným institucím“. Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemůže po žalovaném požadovat, aby jí platil mzdu, neboť pro něj osobně nekonala práci, a že uplatnění práva žalobkyně na odstupné je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně po dobu patnácti let nevykonávala pro žalovaného, který za ni po celou dobu platil pojistné na zdravotní a sociální pojištění, žádnou práci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva „se všemi náležitostmi na ni kladenými“, kterou nelze označit za neplatnou, a že žalovaný na základě takto vzniklého pracovněprávního vztahu vyplácel mzdu a odstupné náležející žalobkyni neoprávněné osobě (jednateli žalovaného, který byl manželem žalobkyně). Vytýká odvolacímu soudu, že – byla-li pro něj rozhodující okolnost, zda žalobkyně vykonávala pro žalovaného práci (podle názoru žalobkyně není její osobní výkon práce pro tento spor rozhodující) – se nezabýval tím, zda žalovaný práci žalobkyni přiděloval, neboť bez přidělení práce „tuto konat nelze“ a při současném trvání pracovního poměru jde o překážky v práci na straně zaměstnavatele, za které zaměstnanci náleží „příslušná náhrada“, a že se nezabýval ani „prvotním“ tvrzením žalovaného, že mzda byla vyplácena žalobkyni na jí sdělený bankovní účet, přestože ve skutečnosti nešlo o účet žalobkyně, nýbrž jednatele žalovaného. Dovolatelka dále namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť z něj nevyplývá, „jakou úvahou byl při svém rozhodování tento soud veden“, a že ve věci došlo k porušení „zásady instanční hierarchie obecných soudů“, neboť odvolací soud „prakticky suploval rozhodovací činnost věcně příslušného soudu prvého stupně“. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], lze - jak vyplývá ze znění ustanovení - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) Dovolací důvod uvedený v ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam.

Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné namítá vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů a v tom, že odvolací soud tento nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávně odstranil odůvodněním svého rozsudku; tím uplatnila dovolací důvod podle ustanovení I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá právo na mzdu od žalovaného, neboť pro něj – přes uzavření pracovní smlouvy mezi účastníky - nekonala žádnou práci, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, ze které vyplývá, že vznik práva na mzdu, která je plněním poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci, je podmíněn skutečným výkonem práce zaměstnance a nikoliv pouhou existencí pracovního poměru mezi ním a zaměstnavatelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. ). Okolnost, že žalovaný žalobkyni žádnou práci nepřiděloval, nemohla založit překážku v práci na jeho straně, při které by byl povinen poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení , (ve znění pozdějších předpisů), neboť žalobkyně – jak bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. a 3 ) - nebyla ochotna žádnou práci pro žalovaného vykonávat. O překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu uvedeného ustanovení se přitom jedná tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost, vyplývající pro něj z pracovního poměru, přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to jen za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. ).

Otázky zásadního právního významu nevyvolává ani závěr odvolacího soudu, že žalobkyně, která za trvání pracovního poměru mezi účastníky pro žalovaného nikdy nevykonávala práci, nemá právo na odstupné při skončení pracovního poměru. Odstupné poskytované podle ustanovení věty první , , ve znění účinném do 31. 12. 2011 představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout často složitou sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako (nejméně) trojnásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň tří měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. ). Žalobkyně však tím, že jí žalovaný dal výpověď z pracovního poměru, v němž žalobkyně podle zjištění soudů nikdy nevykonávala práci a ani ji nikdy vykonávat nechtěla, nemohla ztratit práci u žalovaného a výdělek s ní spojený, neboť práci u žalovaného by nekonala a výdělku by nedosahovala, i kdyby pracovní poměr mezi účastníky ještě po dobu tří měsíců pokračoval. Závěr odvolacího soudu, že odstupné při skončení pracovního poměru žalobkyni nepřísluší, proto odpovídá ustálené soudní judikatuře.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a části věty před středníkem , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Jiří Doležílek, v. r.

předseda senátu