Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2378/2011

26

Cdo 2378/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně IMPERIA REALITY, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Voroněžská 17/755, IČO 25642987, zastoupené Mag. jur. Martinem Allgaierem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalovaným: 1. L. K., 2. Dr. K. S. S. B., oběma bytem v H., zastoupeným Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, o zaplacení částky 88.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. -354, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se (poté, co soud v průběhu řízení připustil změny žaloby) po žalovaných domáhala zaplacení nájemného za užívání bytové jednotky o velikosti 3+1 v P., (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“), v době od ledna 2002 do září 2002 ve výši celkem 88.500,- Kč s poplatky z prodlení, zaplacení částky 22.420,70 Kč s úrokem z prodlení za služby spojené s užíváním bytu a zaplacení náhrady za škodu, kterou žalovaní způsobili poškozením vnitřního vybavení bytu, obkladů, dveří, oken, sedací soupravy a skříní, ve výši celkem 48.897,- Kč s úroky z prodlení.

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 7. 2007, č. j. -265, zamítl žalobu v části týkající se zaplacení částky 88.500,- Kč s poplatky z prodlení a zaplacení částky 48.897,- Kč s úroky z prodlení, uložil žalovaným zaplatit částku 22.420,70 Kč s úroky z prodlení a rozhodl o nákladech účastníků a státu. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. -308, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 48.897,- Kč s příslušenstvím, výrok o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 88.500,- Kč s poplatky z prodlení a výroky o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že při zjištění skutkového stavu vyšel jen z tvrzení účastníků a nevyzval žalované k označení důkazů k prokázání jejich tvrzení o uplatnění slevy u nájemného.

Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. -327, ve spojení s usnesením ze dne 14. 4. 2010, č. j. -337, žalobu o zaplacení částky 88.500,- Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Po provedeném dokazování zjistil (z listinných důkazů, z výpovědí žalovaných a jednatele žalobkyně), že žalovaní užívali od 5. 10. 2001 do 5. 10. 2002 předmětný byt, a to na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní, že si dohodli nájemné ve výši 23.000,- Kč měsíčně, že uhradili kauci ve výši 23.000,- Kč, že nájemné ve sjednané výši zaplatili v říjnu, listopadu 2001, v lednu a únoru 2002, že za březen a duben 2002 zaplatili vždy 8.000,- Kč, za květen 2002 zaplatili 16.000,- Kč, za červen – srpen 2002 po 11.500,- Kč a za září 2002 zaplatili nájemné ve výši 6.000,- Kč, že jim žalobkyně prominula s ohledem na závady v domě podstatně zhoršující užívání bytu nájemné za prosinec 2001, že žalovaní uplatnili slevu na nájemném u žalobkyně i za další měsíce, a že v době od března do září 2002 byly v bytě závady omezující podstatným způsobem jeho užívání (závady na topení, opakovaně prasklé odpady) a v domě byly prováděny stavební práce, jež zhoršily podmínky užívání bytu i domu, a že žalovaní tyto vady žalobkyni opakovaně oznámili.

Uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou, že žalovaní (nájemci) uplatnili u žalobkyně (pronajímatelky) slevu z nájmu, a to několikrát telefonicky a jednou písemně, že po celou dobu trvání nájmu byly podstatně zhoršeny podmínky užívání bytu a proto žalovaným přísluší právo na slevu z nájemného ve výši 50%. S ohledem na zaplacené nájemné, s přihlédnutím ke slevě, jež žalovaným náleží, a výši složené kauce, dospěl k závěru, že žádný dluh na nájemném žalovaní nemají a žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. -354, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit částku 88.500,- Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení (účastníky i státu) před soudy obou stupňů.

Po zopakování dokazování částí nájemní smlouvy (bod IV. smlouvy) a výpisy z účtu o placení nájemného v lednu, únoru, květnu a červnu 2002 dospěl k závěru, že zjištění soudu prvního stupně o uplatnění slevy z nájmu žalovanými u žalobkyně není správné. Měl za to, že soud prvního stupně sice (v souladu s předchozím zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu) vyzval žalované k označení důkazů k tvrzení o uplatnění slevy, že však nesprávně ztotožnil vytknutí vad a uplatnění slevy z nájemného. Zdůraznil, že uplatnění slevy z nájemného měli prokázat žalovaní, že v řízení bylo prokázáno („žalobce připustil“), že žalovaní u žalobkyně (jejího jednatele) opakovaně vytýkali vady, že však neprokázali své tvrzení o uplatnění slevy, neboť žádné důkazy nepředložili, soud prvního stupně jen „uvěřil jejich tvrzení“, a neunesli proto své důkazní břemeno. Za nedůvodnou považoval i námitku žalovaných, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že žalovaní dluží na nájemném částku celkem 88.500,- Kč, neboť neprokázali, že by uplatnili slevu z nájemného, nájemné řádně neplatili a došlo tak podle čl. IV. smlouvy o nájmu i k propadnutí kauce. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil a žalovaným uložil zaplatit dlužné nájemné, včetně poplatků z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2012, a odůvodnili ho Namítali, že odvolací soud „nehodnotil správně skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a dospěl proto k nesprávným závěrům“. Poukazovali na to, že byla-li v řízení prokázána existence závad v bytě i v domě, je stěží představitelné, že by po žalobkyni nepožadovali nějaké úlevy. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že neunesli důkazní břemeno. I když žádost o další slevu (v prosinci 2001 jim žalobkyně slevu z nájmu poskytla) neuplatnili písemně, je třeba tuto skutečnost hodnotit ve spojení s ostatními provedenými důkazy, forma uplatnění slevy i dohoda účastníků o slevě zcela odpovídala jejich obvyklé komunikaci a zdůraznili, že podle judikatury lze za uplatnění slevy z nájmu považovat i oznámení nájemníka, že s ohledem na vady předmětu nájmu bude hradit snížené nájemné. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; napadený rozsudek přezkoumal bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Takovou jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v dané věci.

V souzené věci je pro závěr o vzniku dluhu dovolatelů (nájemců bytu) na nájemném, významné zjištění, zda uplatnili právo na slevu z nájemného u žalobkyně (pronajímatelky) v souladu s § 698, 699 obč. zák. Soud prvního stupně z výslechu účastníků – dovolatelů a jednatele žalobkyně – vzal za prokázáno, že dovolatelé slevu řádně a včas uplatnili, odvolací soud – aniž by tyto důkazy zopakoval – dospěl k závěru, že dovolatelé své tvrzení neprokázali.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně ( ) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení , 3 a 4

Ustanovení věta za středníkem ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které byly již v řízení před soudem prvního stupně provedeny a soud prvního stupně z nich učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně).

Z obsahu je zřejmé, že soud prvního stupně nařídil (viz č. l. 99, 152 spisu) mj. i důkaz výslechem účastníků (dovolatelů a jednatele žalobkyně), provedl ho (viz č. l. 151, 157, 159 spisu), a právě z těchto důkazů učinil své skutkové zjištění o uplatnění práva na slevu z nájmu. Výslech účastníků je jedním z důkazních prostředků ( , ) a je třeba jej důsledně odlišovat od tvrzení účastníka, které může učinit nejen ve svých písemných podáních, ale i při svém přednesu u jednání.

Odvolací soud se mohl odchýlit od skutkových zjištění, jež čerpal soud prvního stupně z výpovědí účastníků, jen za podmínek uvedených v věta za středníkem , tj. za podmínky zopakování těchto provedených důkazů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); odvolací soud však tyto důkazy nezopakoval. Vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení věta za středníkem a řízení tak zatížil jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nelze ani pominout, že odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene dovolatelů o uplatnění slevy z nájemného, aniž by však postupoval podle Soud prvního stupně rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (nebyl proto důvod pro řádné poučení u jednání podle ), měl-li odvolací soud za to, že dovolateli navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, měl sám u odvolacího jednání přistoupit k poučení podle ustanovení Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou ( ), k níž musel ( věta druhá ) dovolací soud rovněž přihlédnout.

Dovolací soud proto rozsudek podle věty za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V další fázi řízení odvolací soud při respektování pravidel plynoucích z ustanovení opětovně posoudí, zda se žalovaným podařilo unést důkazní břemeno, jde-li o uplatnění práva na slevu z nájmu a nepřehlédne, že povinnost platit smluvené nájemné mohla žalovaným vzniknout jen v případě, že byli nájemci předmětného bytu, tedy v případě, že nájemní smlouva obsahovala všechny obligatorní náležitosti (mj. i způsob výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši) a byla tak uzavřena platně.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu