Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3713/2012

U S N E S E N Í

a)

H. Sch.,

a

b) Š. F.,

obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. -64, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. -33, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 90.000,- Kč a žalobci b) částku 70.000,- Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 130.875,- Kč a žalobci b) 90.375,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů.

Žalobci se domáhali odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou restitučního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústní nad Labem pod sp. zn. . Žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároku žalobců přiznala žalobci b) částku 107.000,- Kč.

Městský soud v Praze částečně doplnil dokazování ohledně jednání poškozených, kterým přispěli k celkové délce řízení, a v ostatním vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalobců došlo ke vzniku nemajetkové újmy, kterou nelze odškodnit samotným konstatováním porušení práva. Při stanovení základní částky odškodnění vyšel z celkové délky řízení 16,5 roku, kterou vynásobil částkou 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení (první dva roky vynásobil částkou poloviční), základní výše zadostiučinění tedy činila 232.500,- Kč. Z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozené (restituční řízení) zvýšil základní částku o 20 %, z důvodu extrémní délky řízení, které dosud nebylo ukončeno, zvýšil zadostiučinění o 10 %, z důvodu složitosti řízení snížil základní částku o 10 %, s ohledem na přispění žalobců k celkové délce řízení snížil odškodnění o 5 %, a u žalobkyně a) přihlédl k tomu, že do řízení vstoupila po své zemřelé matce až v roce 2006, proto snížil její částku odškodnění o 20 %. Žalobkyni a) bylo přisouzeno celkem 220.875,- Kč a žalobci b) 267.375,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení , odmítl jako nepřípustné.

Dovolatelé namítli, že žalobkyni a) měla být přiznána stejná částka zadostiučinění jako žalobci b) z důvodu, že žalobkyni a) byla způsobena újma ve zcela stejné míře jako osobě jí blízké, tedy její matce, která byla původní účastnicí řízení. Odkázali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , a navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 27. 6. 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 ) – dále jen „ “.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení /vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení uplynutím 31. prosince 2012/, přičemž o situaci předvídanou v ustanovení nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ).

Z dovolání vyplývá, že za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považují dovolatelé otázku, zda je třeba právnímu nástupci původního účastníka řízení přiznat zadostiučinění ve stejné výši, jaká by byla přiznána původní žalobkyni. V této otázce však nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu , když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod R 58/2011. V dovolateli citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dědicům původního účastníka svědčí celková délka řízení jako skutečnost zakládající nárok na náhradu imateriální újmy ve smyslu , vstoupili-li do řízení jako právní nástupci původního účastníka v jeho průběhu, a z toho důvodu je jim přičitatelná i újma vzniklá nepřiměřenou délkou řízení jejich právnímu předchůdci. Zároveň však Nejvyšší soud uvedl, že míru odškodnění újmy právního nástupce je třeba posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo odškodnění původního účastníka řízení, neboť při stanovení odškodnění je rozhodující to, kdo jako účastník řízení dokončil (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Snížil-li odvolací soud přiměřené zadostiučinění žalobkyně a) o 20 %, jelikož dospěl k závěru, že újma žalobkyně a) nebyla zcela shodná s újmou žalobce b), který se celého restitučního řízení účastnil od samého počátku, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedeným Stanoviskem i judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. , nelze na posuzovaný případ aplikovat, neboť vychází z rozdílného skutkového stavu a v návaznosti na to řeší i odlišné právní otázky.

Dovolatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s hodnocením kritéria složitosti řízení, žádnou otázku zásadního právního významu však v tomto ohledu nevymezili.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 6. března 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu