Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1083/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. I. L., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, proti žalované Vítkov Invest s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, za účasti Ing. A. L., jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. -147, ve znění usnesení ze dne 14. prosince 2010, č. j. -158, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 10. února 2010, č. j. -94, zamítl Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí jednotky, situované v prvním nadzemním podlaží budovy, postavené na pozemku číslo 1922/2, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, na LV číslo 9527, pro obec P., katastrální území Ž., a spoluvlastníkem společných částí budovy na pozemku parc. č. 1922/2 s podílem ve výši 6239/217314 na společných částech domu a pozemcích parc. číslo 1922/2 a 1922/1 (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně – poté, kdy žalobkyně po podání odvolání změnila žalobu – rozsudek soudu prvního stupně v tom znění, že se zamítá žaloba o určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 2269/31195 jednotky č. 188/102, v budově, na pozemku parc.č. 1922/2, nebytového prostoru způsobem využití jiný nebytový prostor, s podílem 2269/1086570 na společných částech domu, na pozemku parc. č.1922/2 a pozemcích parc. č.1992/2 a parc. č. 1992/1, vše v k.ú. Ž., obec P., jakož i ve výroku o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a to i proti výroku o nákladech řízení) a současně výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „“), namítajíc naplnění dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení a navrhujíc, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění , podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje. proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení , odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.

Je tomu tak proto, že dovolatelka při formulování právní otázky, v jejímž řešení spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, vychází z odlišných skutkových závěrů, než na jakých své rozhodnutí založil odvolací soud.

Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že dotčená jednotka byla k 1. únoru 2005 nebytovým prostorem nacházejícím se v domě, vymezeným podlahou (byť bez vrchní vrstvy) i stropem (bez podhledů), tedy rozestavěným nebytovým prostorem ve smyslu , o vlastnictví bytů, a jako taková byla i označena v prohlášení vlastníka (žalovaného) ze dne 20. ledna 2004 a zapsána v katastru nemovitostí.

Dovolatelka naopak vychází z toho, že dotčená jednotka „neexistovala ani v rozestavěném stavu“, a na takto vymezeném skutkovém základě buduje vlastní právní posouzení věci.

Tím ovšem ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , který u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení , k dispozici nemá a k jehož přezkoumání přípustnost dovolání podle založit nelze.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2013

JUDr. Petr Š u k

předseda senátu