Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 56/2013

-25

U S N E S E N Í

I. P.,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P.

o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. , byl obviněný I. P. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Praze v podstatě v tom, že obviněný od 26. 10. 2011 do 31. 10. 2011 v rodinném domku v Praze – H. P., N. S. s. …, v době, kdy jeho vnučka K. P., u něho trávila prázdniny a byla svěřena jeho dozoru, ji v posteli ve svém pokoji i jinde opakovaně svlékal či jinak obnažoval, osahával, hladil, líbal a lízal v oblasti genitálií a hýždí, sál jí prsní bradavky, nutil ji sahat na jeho penis, ukazoval jí obrázky nahých postav na počítači a k tomuto jednání využil psychické a fyzické bezbrannosti poškozené i své převahy autority dospělého prarodiče, neboť poškozená byla vzhledem k nízkému věku nedostatečně vyspělá, aby mohla dát najevo svůj nesouhlas a odpor nebo se jinak účinně bránit, a svým jednáním způsobil poškozené dlouhodobou posttraumatickou stresovou poruchu projevující se stavy úzkosti a dalšími potížemi s tím, že léčení poškozené stále trvalo i v době rozhodnutí.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl nedostatek úmyslného zavinění a zvláště pak to, že nebylo důvodu k posouzení skutku podle tr. zákoníku, neboť posttraumatická stresová porucha poškozené nesouvisela s posuzovaným činem. V této souvislosti odkázal na č. rozh. tr. Mimo meze dovolacích důvodů uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a těmito námitkami zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozené. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř, a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétně uplatněné námitky musí deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Těmto zásadám odpovídá podané dovolání pouze v části, v níž obviněný namítl nedostatek úmyslného zavinění, a v části, v níž zpochybnil správnost aplikace ustanovení § 187 odst. 3 tr. zákoníku.

Zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo dítě mladší patnácti let jiným způsobem než souloží pohlavně zneužije, spáchá-li uvedený čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, a způsobí-li uvedeným činem těžkou újmu na zdraví.

Skutkový stav, tak jak ho zjistil Městský soud v Praze a jak z něho v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje zákonné znaky zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky. Úmyslné zavinění se vzhledem k ustanovení § 13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje jen ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnosti uvedené v § 187 odst. 2, 3 tr. zákoníku jsou okolnostmi, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, a ve vztahu k nim se vzhledem k ustanovení § 17 tr. zákoníku úmyslné zavinění nevyžaduje.

Úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k znakům zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku je jasně patrné již ze způsobu provedení činu. Svlékání poškozené či jiné její obnažování, osahávání, hlazení, líbání, lízání v oblasti genitálií a hýždí, sání bradavek a nucení poškozené k tomu, aby obviněnému sahala na penis, jsou takové formy jednání, které jednoznačně směřovaly k uspokojování pohlavního pudu a které již svou povahou byly ze subjektivního hlediska obviněného proveditelné jen jako chtěné. Nic na tom nemění ani namítané závěry znaleckého posudku o duševním stavu obviněného. Pokud bylo v tomto posudku mimo jiné konstatováno, že psychosexuální vývoj obviněného byl normální, že obviněný není agresivní a že jeho základní hodnotová orientace je normální, spočívá význam těchto konstatování v tom, že obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání, takže je trestně odpovědný (nejednalo se u něho o nepříčetnost podle § 26 tr. zákoníku, resp. o zmenšenou příčetnost podle § 27 tr. zákoníku). Citovaná část znaleckého posudku o duševním stavu obviněného je plně slučitelná se závěrem soudů o jeho úmyslném zavinění a nijak tento závěr nevylučuje.

Soudy posoudily skutek i podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku, neboť došly k závěru, že posttraumatická stresová porucha, kterou obviněná utrpěla, měla povahu těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a byla v příčinné souvislosti s činem obviněného. Správnost právního posouzení skutku podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku obviněný zpochybňoval námitkami založenými na tvrzení, že posttraumatickou stresovou poruchu měla poškozená z dřívější doby v důsledku zážitku požáru v domě, kde spala a z něhož byla vynesena na poslední chvíli. Tím se soudy z podnětu obhajoby obviněného náležitě zabývaly, výslovně na to zaměřily dokazování a na podkladě zevrubného zkoumání duševního stavu poškozené důvodně konstatovaly příčinný vztah mezi činem obviněného a posttraumatickou stresovou poruchou poškozené. Závěry soudů nejsou v žádném rozporu s právními názory uvedenými pod č. rozh. tr. (Zhodnocení poznatků o soudní praxi při rozhodování o trestných činech proti lidské důstojnosti, trestní kolegium býv. Nejvyššího soudu ČSSR, č. Tpjf 158/80).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, a to za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, mají jasné obsahové zakotvení v základním přímém důkazu, jímž byla svědecká výpověď poškozené. Soudy si byly vědomy protichůdnosti v poměru mezi svědeckou výpovědí poškozené a obhajobou obviněného a již proto hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně. K odpovídajícímu hodnocení této výpovědi si soudy opatřily širší okruh dalších byť jen nepřímých důkazů, které směřovaly především k důkladnému objasnění osoby poškozené z hlediska její pravdomluvnosti a dalších vlastností a které soudům umožnily dojít k závěru, že svědecká výpověď poškozené je reprodukcí skutečně prožitých událostí, že není jen nějakou smyšlenkou prezentovanou z vlastního popudu poškozené nebo pod vlivem jiných osob a že je věrohodná. Pokud obviněný zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozené odkazem na to, jak jí byly kladeny otázky a jak odpovídala, je třeba zdůraznit, že poškozené bylo v době činu sedm let a že způsob jejího vyjadřování souvisel s omezenými vyjadřovacími schopnostmi vyplývajícími z dosaženého stupně citového a rozumového vývoje. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky vyložily. V tomto rámci soudy zaznamenaly také rozpory, které vyvstaly mezi některými důkazy, a přijatelně tyto rozpory překlenuly vysvětlením, proč opírají svá zjištění o ten či onen důkaz a proč nevěří protichůdnému důkazu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Pokud obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byl v posuzované věci tento dovolací důvod uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z této konstrukce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý jiný dovolací důvod, v dané věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Logickým důsledkem popsané vázanosti je to, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dalším důsledkem je to, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2013

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec