Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1719/2011

U S N E S E N Í

J. P.

H. C.

,

zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 9, pro 529.304,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2010, č. j. - 71, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2010, č. j. - 71, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 20. května 2010, č. j. - 52, vyjma výroku, jímž zamítl návrh povinné na odklad provedení exekuce,

se

ruší

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 20. 5. 2010, č. j. - 52, zastavil exekuci na majetek povinné nařízenou jeho usnesením ze dne 19. 8. 2009, č. j. - 13, podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2004, č. j. - 172, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. - 262, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č. j. - 202, návrh povinné na odklad provedení exekuce zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů pověřeného soudního exekutora. Soud prvního stupně zjistil, že v nalézacím řízení se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah a že „splatnost závazku povinné nastala ke dni 30. 11. 1996, neboť úrok z prodlení byl oprávněnému přiznán od 1. 12. 1996“. Dospěl k závěru, že námitka promlčení vymáhané pohledávky vznesená povinnou je důvodná, neboť desetiletá promlčecí doba podle , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uplynula ke dni 30. 11. 2006 a návrh na nařízení exekuce byl podán až dne 1. 7. 2009. Protože právo oprávněného na zaplacení úroků z prodlení je promlčeno, exekuci podle zastavil. Z tohoto důvodu zamítl návrh oprávněné na odklad provedení exekuce.

K odvolání oprávněného Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech exekuce

potvrdil

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka je podle § 408 odst. 1 obch. zák. promlčena, neboť za správný považoval jeho názor, že „právo na vrácení jistiny mohl oprávněný poprvé uplatnit dne 30. 11. 1996“, takže desetiletá promlčecí doba marně uplynula dne 30. 11. 2006. Odvolací soud zdůraznil, že § 408 odst. 1 obch. zák. má kogentní povahu, takže pro účastníky je závazný a „neumožňuje jeho změnu dohodou stran, neboť objektivní promlčecí dobu nelze prodloužit bez ohledu na okolnosti případu“. Proto ani oprávněným tvrzená dohoda účastníků o splátkách dluhu „nemůže nic změnit na správně okresním soudem posouzené námitce promlčení“. Podle názoru odvolacího soudu dohoda o splátkách nebyla mezi účastníky nikdy uzavřena, oprávněný „se jen smířil s tím, že povinná po právní moci exekučních titulů jistinu pohledávky a náklady řízení postupně splácela a ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce také zcela uhradila“. Pokud pak oprávněný tvrdil, že „

vznesení námitky promlčení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy“, pak odvolací soud dovodil, že podle ustálené soudní praxe není tato námitka v exekučním řízení relevantní.

Za nedůvodný považoval krajský soud i návrh oprávněného na doplnění dokazování dotazem na zaměstnavatele povinné, „zda skutečně svým zaměstnancům netrpí, aby proti nim byla vedena exekuce“, neboť „toto zkoumání“ není pro posouzení dané věci rozhodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ve spojení s 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a důvodnost z , přičemž za zásadní po právní stránce považuje tyto otázky: 1) „zda mohlo dojít novací dle ustanovení ke vzniku nového závazku vedle původního obchodního závazku“, a 2) „zda byla námitka promlčení dle obchodního zákoníku uplatněna v souladu se zásadou poctivého obchodu a se zásadou dobrých mravů“. Dovolatel namítá, že vznesenou námitku promlčení nelze akceptovat z několika důvodů, a v této souvislosti soudům obou stupňů vytýká, že se s jeho námitkami vůbec nevypořádaly, a jimi vydaná rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. a rozhodnutí sp. zn. ) a Ústavního soudu (nález sp. zn. ), podle níž námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy či zásadou poctivého obchodního styku, přičemž se jedná o ty případy, kdy převažující motivací dlužníka je poškodit či znevýhodnit věřitele; uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům zejména tehdy, je-li výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik práva v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem; soudy jsou proto povinny zkoumat, proč věřitel své právo před uplynutím promlčecí doby neuplatnil. Dále dovolatel namítá, že mezi jeho zástupcem a dřívější zástupkyní povinné byla vedena korespondence, na základě níž „došlo na výslovnou žádost povinné k uzavření písemné dohody o splátkách dlužné částky pod ztrátou výhody splátek“, a že takto stanovený splátkový kalendář, který byl oběma stranami odsouhlasen, povinná až do května 2009 dodržovala, a proto nepřistoupil k výkonu rozhodnutí. Tuto dohodu je podle jeho názoru třeba posoudit jako kumulativní novaci podle obč. zák., který platí i pro obchodní závazkové vztahy; z toho pak dovolatel dovozuje, že „promlčecí doba nově stanovených splátek začíná plynout v souladu s obch. zák. vždy od splatnosti jednotlivé dílčí splátky“. Dále uvedl, že se chystal vést exekuční řízení, že dne 20. 12. 2005 podal návrh na prohlášení povinné o majetku podle a že teprve „na naléhání“ povinné v tom smyslu, že „americký zaměstnavatel nestrpí u svých zaměstnanců soudní vymáhání pohledávek“ a že jí hrozí ztráta zaměstnání, od exekuce ustoupil. Ze všech těchto důvodů má dovolatel za to, že uplatnění námitky promlčení je nejen výkonem práva v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a též v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák., nýbrž výkonem práva se zlým úmyslem, a tudíž nemůže požívat právní ochrany (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ). Kromě toho má za to, že nebyl-li v řízení proveden důkaz zprávou zaměstnavatele povinné, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolací soud - vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 1. 12. 2010 - dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první a článek II, bod 7. části první ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. , uplynutím dne 31. 12. 2012, avšak podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. , zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud po přezkoumání usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle odst. l písm. c) ve spojení s , neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu , daný tím, že odvolací soud dospěl při posouzení otázky, zda v řízení o zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) může být relevantní tvrzení, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), k jinému závěru než Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (byť toto rozhodnutí bylo vydáno později než napadené rozhodnutí). Dovolání je z hlediska v něm uplatněných námitek částečně důvodné.

Napadené rozhodnutí je především založeno na skutkovém závěru (bez ohledu na to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z jakých skutkových zjištění vycházel a jak k němu dospěl), že oprávněným tvrzená dohoda o splátkách dluhu (kapitalizovaného úroku z prodlení) nebyla mezi účastníky uzavřena a že „oprávněný se jen smířil s tím, že povinná po právní moci exekučních titulů jistinu pohledávky a náklady řízení postupně splácela a ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce také zcela uhradila“.

Dovolatel tento skutkový závěr zpochybňuje, trvá na tom, že takovou dohodu účastníci uzavřeli, a na základě její tvrzené existence, tedy na odlišném skutkovém základě, než z jakého vycházel odvolací soud, pak dovozuje svůj právní názor, že „promlčecí doba nově stanovených splátek začíná plynout v souladu s obch. zák. vždy od splatnosti jednotlivé dílčí splátky“. Dovolatelovy námitky jsou tak v tomto ohledu podřaditelné dovolacímu důvodu vymezenému v (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2012, sp. zn. ). Protože však podle , věty za středníkem platí, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží, nemohl dovolací soud k těmto námitkám přihlédnout. Z uvedených důvodů tudíž nemá po právní stránce zásadní význam ani otázka vymezená v dovolání, „zda mohlo dojít novací dle ustanovení ke vzniku nového závazku vedle původního obchodního závazku“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci je exekučním titulem vykonatelný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2004, č. j. - 172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. - 262, a ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č. j. - 202, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. - 270, jimiž žalované (povinné) byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 313.386,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 70.276,- Kč a částku 27.078,- Kč. Z odůvodnění těchto rozhodnutí se podává, že jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce vyplývajícím z vypovězené smlouvy o tichém společenství, kterou uzavřel se žalobkyní, na vrácení vkladu zvýšeného nebo sníženého o jeho podíl na výsledku podnikání (§ 680, § 681 obch. zák.) tak, že mu bylo částečně vyhověno. Vznesenou námitku promlčení vymáhané pohledávky je proto třeba posuzovat podle § 408 obch. zák. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2007, sp. zn. ).

Podle uvedených exekučních titulů byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2009, č. j. - 13, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 529.304,20 Kč (z titulu přisouzených kapitalizovaných úroků z prodlení) a pro náklady exekuce oprávněného a soudního exekutora, které budou v průběhu řízení stanoveny.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání dále vyvozována z toho, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nevypořádal s tvrzením oprávněného, že vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky podle § 408 odst. 1 obch. zák. je v rozporu s dobrými mravy i v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu založeno výhradně na právním názoru, že

podle ustálené soudní praxe není v exekučním řízení tvrzení o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy relevantní.

S tímto názorem krajského soudu dovolací soud nesouhlasí.

Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud v nalézacím řízení opakovaně zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, v nichž dospěl k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , či rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry akceptoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 6. 2000 jsou přístupná na

www.nsoud.cz

).

Pokud jde o vykonávací (exekuční) řízení, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 67, formuloval závěr, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem ( ) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.

V usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud (vycházeje ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. , podle nichž ustanovení § 3 obč. zák. platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení), dále vyslovil, že není důvod činit jiný závěr pro řízení exekuční (vykonávací), v němž je námitka promlčení uplatňována v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce. Dovodil, že i v tomto řízení mohou nastat situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (viz též nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. ). I pro exekuční řízení tedy platí, že obecně (zásadně) námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není; ve zcela výjimečných případech odůvodněných zvláštními okolnostmi však její uplatnění může být shledáno v rozporu s dobrými mravy.

Uzavřel,

že

„i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) platí, že námitka promlčení může být výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)“.

Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy „není v exekučním řízení relevantní“; dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle tak byl naplněn. Protože v důsledku tohoto nesprávného názoru se odvolací soud tvrzením oprávněného (uplatněným již ve vyjádření k návrhu povinné na zastavení exekuce a taktéž v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně), že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.) nezabýval, zatížil řízení též vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu , jejíž existence je dána i tím, že zcela pominul jeho tvrzení, že námitka promlčení je i v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ( obch. zák.), jak taktéž uvedl již před soudem prvního stupně a jak to namítal i v odvolacím řízení. (Naposledy uvedenou problematikou se Nejvyšší soud v nalézacím řízení zabýval např. v rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn. ).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle , věty za středníkem ve výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (vyjma výroku o zamítnutí návrhu povinné na odklad provedení exekuce) i na rozhodnutí soudu prvního stupně, který se s tvrzeními a námitkami oprávněného nikterak nevypořádal, dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i jeho rozhodnutí a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( věta druhá ), aniž bylo zapotřebí se zabývat zbývajícími námitkami v dovolání.

V dalším řízení bude na soudu, aby nejprve najisto postavil a ve svém rozhodnutí v souladu s požadavky zakotvenými v uvedl, zda má za prokázanou či nikoliv oprávněným tvrzenou dohodu účastníků o splátkách dluhu (v tomto ohledu by mohlo dojít ke změně skutkového stavu oproti stavu, z něhož dovolací soud musel vycházet), a poté, aby posoudil jeho námitku, že promlčecí doba podle obch. zák. běžela vždy od splatnosti jednotlivé dílčí splátky ( obch. zák.), či ode dne splatnosti pohledávky oprávněného (viz , obch. zák., v rozhodném znění, vztahující se na smlouvu o tichém společenství, , , a event. obch. zák.). Teprve v závislosti na tom (tedy dospěl-li by soud k závěru, že vymáhaná pohledávka je promlčena), se pak bude moci zabývat tím, je-li v dané věci odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva povinné uplatnit námitku promlčení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (, věta druhá ), případně o nich bude rozhodnuto ve zvláštním režimu ( a násl. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2013

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu