Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4468/2011

U S N E S E N Í

M. H.

V. I.

, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2011, č.j. -193, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1.2.2011, č.j. -193, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 2.7.2010 č.j. -173 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce R. I., zemřelé dne 8.5.2003) a jímž, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení , neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen ""].

I když žalobkyně v dovolání uvedla, že dovozuje jeho přípustnost z "ustanovení " a že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Podstatou námitek žalobkyně (spočívajících zejména v tom, že v lednu 1997 podala v práci výpověď a přestěhovala se k zůstavitelce proto, „aby o ni mohla pečovat“; že se tak stalo „na žádost zůstavitelky a sestry D. T.“; že žalovaný „zintrikoval“, aby jí zůstavitelka poslala prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. K. dopis, že se má vystěhovat, neboť zůstavitelku obtěžuje; že svědectví Drahomíry Trylkové je „hrubě zkreslené a nepravdivé“; že zůstavitelka „nebyla schopna věci domýšlet a dávat si je do souvislostí“; že se k zůstavitelce chovala „ze všech nejlépe“ a „nikdy jí neublížila“; že podpis zůstavitelky na závěti ze dne 12.2.2001 je napsán „roztřepaným písmem“; že zůstavitelka v roce 2001 „nebyla schopna psát, číst ani spočítat si výši svého důchodu“ a „neuvědomovala si hodnotu peněz, peníze používala pudově“; že zůstavitelka měla ze žalovaného strach a „pokusila se oběsit“; že soud nehodnotil skutečnosti svědčící „v její prospěch“ a „nepřihlédl ke všem prokázaným okolnostem“; že soud měl shledat právní úkon vydědění „automaticky za neplatný“; že bylo prokázáno, že zůstavitelce potřebnou pomoc poskytovala a že „žádným způsobem neporušila dobré mravy“) je nesouhlas se skutkovými závěry, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že soužití zůstavitelky s žalobkyní bylo „konfliktní“, a proto zůstavitelka již v roce 1997 „vyzývala žalobkyni k opuštění domu“; že „žalobkyně nenavštívila zůstavitelku ve zdravotnických zařízeních, v nichž zůstavitelka pobývala, ale prokazatelně projevila úmysl přebírat její důchod“; že ze znaleckého posudku prof. MUDr. Milana Kolomazníka, Dr.Sc. ani z dostupné zdravotnické dokumentace „nelze dovodit, že by zůstavitelka se zřetelem k jejímu tehdejšímu zdravotnímu stavu nebyla schopna kolem 12.2.2001 plnohodnotně vnímat, rozpoznávat a činit závažné právní úkony“; že způsobilost zůstavitelky k právním úkonům a schopnost podepsat se lze dovodit také z toho, že v květnu 2001 sama žalobkyně písemně žádala zůstavitelku o udělení souhlasu k přebírání důchodu a že proto žalobkyně neprokázala svá tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit závěť au o vydědění ze dne 12.2.2001 a o tom, že zůstavitelka nepořídila závěť svobodně; a že zůstavitelka neprokázala existenci skutečností, které by vyvracely vymezené důvody vydědění spočívající ve špatném chování k zůstavitelce, v ubližování zůstavitelce a neposkytování potřebné péče zůstavitelce]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobkyně významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že závěť a o vydědění ze dne 12.2.2001 je neplatná). Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Námitky žalobkyně v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení , a proto nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobkyně podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Další námitky, které dovolatelka uplatňuje (zejména že je povinna dokazovat pouze ty skutečnosti, které po ní lze „spravedlivě požadovat“ a že žalovaný měl prokázat, že zde skutečně existovaly důvody vydědění) směřují proti závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že žalobkyně byla povinna prokázat svá tvrzení a že tvrzené skutečnosti v průběhu řízení neprokázala (konkrétně, že neprokázala existenci skutečností, které by vyvracely vymezené důvody vydědění spočívající ve špatném chování k zůstavitelce, v ubližování zůstavitelce a neposkytování potřebné péče zůstavitelce). Protože závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) ohledně důkazní povinnosti žalobkyně v projednávané věci je správný, nejsou ani tyto námitky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Ani námitka žalobkyně o tom, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil“, že na straně žalující měla být účastníkem sporu také D. T. (a že „již“ z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva), není způsobilá zpochybnit správnost závěru, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá, že žalobkyně není dědičkou po zůstavitelce R. I. Protože odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se věcí zabýval meritorně, nemohlo tím být dotčeno dovolatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivé soudní řízení, jak žalobkyně v dovolání naznačuje. Navíc žalobkyně sama v dovolání nenamítá, že D. T. měla být také účastníkem sporného řízení, naopak snáší argumenty, proč jím nebyla. Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2013

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu