Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1987/2011

U S N E S E N Í

Auto Infinity a. s.,

R. K.

, zastoupenému Mgr. Simonou Turkovou, advokátkou se sídlem v Tachově, nám. Republiky 86, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 26. 6. 2008, č. j. -83, takto:

Dovolání

se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 29. 3. 2005 povinný podal návrh na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení tvrzením, že podkladový rozhodčí nález, jímž byl zavázán k vydání tam specifikovaného osobního automobilu

nebo

k zaplacení částky 365.000,- Kč, je exekučním titulem zavazujícím k alternativnímu plnění, kdy právo volby způsobu plnění přísluší jemu jako dlužníku. Zvolil si tedy způsob splnění povinnosti vydáním věci, k čemuž však potřebuje součinnost oprávněné (vlastnice motorového vozidla), spočívající například ve vystavení plné moci a vydání dalších dokladů potřebných k dovozu vozidla nacházejícího se v celním skladu v Moskvě, bez nichž mu vozidlo jako nevlastníku věci nemůže být vydáno; protože tuto součinnost, ač o ni žádal, mu oprávněná neposkytla, je podle jeho názoru namístě exekuci jako nepřípustnou zastavit.

Usnesením z 9. 5. 2007, č. j. -60, okresní soud návrh zamítl. Uzavřel, že vozidlo v současnosti není na území České republiky, a „není tedy efektivně v dosahu pravomoci jejích justičních orgánů; nastává tak situace, kdy povinný, zvolil-li, vědom si tohoto stavu, alternativu vydání vozidla a činí-li toto závislým na součinnosti oprávněné, konstruuje tak stav, kdy se podkladové rozhodnutí fakticky stává nevykonatelným. Povinnému lze přisvědčit v tom, že výrok exekučního titulu je výrokem alternativním, tedy připouštějícím možnost jeho volby, bylo by však v rozporu s dobrými mravy, aby na volbě povinného závisela otázka materiální vykonatelnosti exekučního titulu. Zvolil-li si povinný vydání věci, jež se nenachází na území České republiky, nemůže oprávněná, která je povinna tuto volbu respektovat, navrhnout výkon rozhodnutí vydáním/odebráním této věci, neboť výkon rozhodnutí by se dotkl suverenity jiného státu a byl by tak fakticky neproveditelný. Aby oprávněné byla zachována možnost vymoci přiznanou pohledávku, nezbývá než připustit, aby se tak stalo prostřednictvím vymáhání alternativního, tedy peněžního plnění, jež je v dané situaci jedinou skutečně vymožitelnou povinností, když vydání věci se jeví fakticky nemožným, neboť by od oprávněné vyžadovalo udělení plné moci, případně dalších dokladů opravňujících povinného jednat jejím jménem, což v situaci, kdy se vozidlo ocitlo mimo území České republiky v důsledku protiprávního (trestného) jednání povinného, nelze po oprávněné spravedlivě požadovat; na druhou stranu vedení exekuce podle alternativního výroku exekučního titulu nebrání tomu, aby se povinný této povinnosti zprostil tím, že vydáním věci naplní povinnost uloženou mu exekučními titulem v té části, kterou si zvolil, a učiní tak alternativní část výroku neúčinnou.“ Okresní soud tedy uzavřel, že důvody k zastavení exekuce dány nejsou.

Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil; kromě vysvětlení, proč nejsou dány důvody k zastavení exekuce podle ve spojení s ustanovením o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, se odvolací soud, pokud jde o posouzení věci z hlediska ustanovení , zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž podle jeho názoru „vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč je nařízení exekuce přípustné a přesvědčivým a zákonným způsobem vyvrátil námitky povinného obsažené v jeho návrhu na zastavení exekuce.“ S odvolací námitkou povinného (č.l. 78), že „tento spor je dublováním již rozhodnuté, pravomocné a vykonatelné kauzy“ (v návrhu na zastavení exekuce na č.l. 9 povinný tvrdil, že podkladový rozhodčí nález – protože jím byl přiznán týž nárok jako předtím již trestním rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 27. 9. 2002, sp. zn. – neměl být vydán pro překážku věci rozsouzené), se krajský soud vypořádal závěrem, že „námitka překážky věci rozsouzené by byla opodstatněná pouze v případě, že oprávněná by stejným způsobem na povinném vymáhala povinnost plnit i na základě dalšího existujícího exekučního titulu, tedy trestního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o stejném nároku jako v nyní vykonávaném rozhodčím nálezu“.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný namítá nesprávné právní posouzení věci ( ), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že důvody k zastavení exekuce podle nejsou dány. Namítá, že „si zvolil alternativu vydání věci, když měl informace, kde se vozidlo nachází, že mu však oprávněná, ač o to žádal, neposkytla součinnost, čímž eliminovala možnost jeho volby způsobu plnění a svým chováním mu znemožnila splnit jeho závazek způsobem, který si zvolil.“ Vykonávaný rozhodčí nález kromě toho „vůbec neměl být vydáván, a to pro překážku věci rozsouzené, jelikož k zaplacení částky 375.826,- Kč byl již zavázán v trestním řízení jako k náhradě škody právní předchůdkyni oprávněné, která poté svou přisouzenou pohledávku postoupila oprávněné. Povinnému navíc hrozí riziko, že svou pohledávku přiznanou v adhezním řízení bude duplicitně požadovat na základě vlastního exekučního titulu, trestního rozsudku, právní předchůdkyně nynější oprávněné.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení , – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Napadenému rozhodnutí je sice přisuzován zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Povinný předně, dovozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení (aniž však vysvětluje v čem, tedy v řešení

které

právní otázky by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), opomíjí, stejně jako již v návrhu na zastavení exekuce i v odvolání, zásadní okolnost, a to, že zastavení exekuce podle pro nedostatek součinnosti oprávněného, potřebné ke splnění povinnosti věc vydat, lze úspěšně navrhnout pouze tehdy, jestliže soudní exekutor vydal exekuční příkaz k provedení exekuce právě jedním z taxativně vyjmenovaných způsobů exekuce, a to způsobem odpovídajícím nepeněžité povinnosti uložené podkladovým rozhodčím nálezem, totiž povinnosti vydání věci, jímž je způsob provedení exekuce zakotvený v ustanovení , tedy odebrání věci. Exekuční příkaz k takovému způsobu provedení exekuce však v souzené věci vůbec nebyl vydán. Jak plyne z obsahu exekučního spisu sp. zn. , soudní exekutor vydal pět exekučních příkazů, a to:

- 8. 1. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-7 k prodeji movitých věcí povinného,

- 8. 1. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-10 k prodeji nemovitostí povinného,

- 28. 2. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-17 srážkami ze mzdy povinného,

- 26. 4. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-20 k prodeji cenných papírů povinného,

- 3. 12. 2009 příkaz č. j. EX 872/04-39 srážkami ze mzdy povinného, tedy všechny výlučně k vymožení peněžitého plnění

Narozdíl od soudního výkonu rozhodnutí podle , jehož konkrétní způsob musí oprávněný navrhnout ( ), a jejž pak soud určí přímo usnesením o nařízení výkonu ( , ), v exekuci podle , exekučního řádu, soud naopak exekuci pouze nařídí, aniž by stanovil, jakým způsobem bude provedena ( ex. řádu) a jejím provedením pověří exekutora, který po doručení soudního usnesení posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen ( ex. řádu).

Nebyl-li v souzené věci vydán exekuční příkaz k odebrání předmětného vozidla (a jsou-li tak úvahy povinného o jeho právu volby způsobu plnění bezpředmětné), nemohla oprávněné vzniknout jakákoli povinnost součinnosti, již proto tedy – pojmově – nepřichází v úvahu zastavení exekuce podle ustanovení pro rušivou okolnost při provádění exekuce spočívající v nedostatku součinnosti (k nedostatku součinnosti oprávněného při provádění exekuce srov. též např. publikaci autorů JUDr. Kurky Vladimíra a JUDr. Drápala Ljubomíra Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 391)

K dovolací námitce, že podkladový rozhodčí nález „neměl být vydáván z důvodu věci již rozsouzené“, Nejvyšší soud jen poznamenává, že o překážku věci rozsouzené mezi oběma nalézacími řízeními (tedy řízením adhezním v rámci trestního procesu a řízením rozhodčím) jít nemohlo již proto, že v rozhodčím řízení, v němž byl vydán nyní vykonávaný exekuční titul, byla pohledávka (navíc v jiné výši, totiž v částce 365.000.- Kč oproti částce 375.826.- Kč přisouzené v řízení adhezním) přiznána osobě jiné než v řízení adhezním (společnost ČP Leasing a. s., vystupující v trestním řízení jako poškozená, přisouzenou pohledávku po vydání trestního rozsudku z 27. 9. 2002, dne 20.12. téhož roku, tedy navíc před vydáním nyní vykonávaného rozhodčího nálezu ze 7.5.2004, postoupila oprávněné /v nalézacím rozhodčím řízení žalobkyni/). Kromě toho námitkou, že mu hrozí riziko „duplicitního požadování náhrady škody společností ČP Leasing a. s.“, povinný namítá (ostatně jako již v neúspěšné žalobě o zrušení rozhodčího nálezu) věcnou nesprávnost vykonávaného rozhodčího nálezu, jejž však exekuční soud oprávněn přezkoumávat není, jelikož jeho obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že případná vada nalézacího, v souzené věci tedy rozhodčího řízení (v daném případě vada zmatečnostní podle ), i kdyby existovala, není způsobilá založit vadu řízení předmětného, tedy exekučního (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004 a judikatura v závěru odůvodnění tohoto usnesení uvedená).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (byl-li jím návrh, byť po nikoli zcela správném právním posouzení věci, zamítnut) není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu