Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1078/2012

33

Cdo 1078/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným

1) J. K.

a

2) J. K.

, zastoupeným JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 16, o zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. -103, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 15. září 2011, č. j. -103, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. září 2010, č. j. části, ukládající každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 70.000,- Kč, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. -103, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. září 2010, č. j. -52, v části, ukládající každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % ročně ze 70.000,- Kč od 27. 5. 2000 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. září 2010, č. j. -52, ve výrocích ukládajících každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % ročně ze 70.000,- Kč od 27. 5. 2000 do zaplacení, ave výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc setomto rozsahu vrací v Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nesplnili podmínky stanovené smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, a jsou tudíž povinni tento příspěvek vrátit.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. -103, potvrdil rozsudek ze dne 23. září 2010, č. j. -52, jímž Okresní soud Praha – západ uložil každému z žalovaných, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni 70.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně ode dne 27. 5. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vycházely ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 26. 4. 1990 s Okresním národním výborem Praha – západ smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, podle níž obdrželi 140.000,- Kč na stavbu rodinného domu na pozemku v katastrálním území L. podle stavebního povolení vydaného dne 23. 4. 1990 Stavebním úřadem Místního národního výboru Dolní Břežany. Žalovaní se mimo jiné zavázali provést výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy; porušení tohoto závazku nebo nesplnění některé z dalších smluvních podmínek byli povinni neprodleně žalobkyni oznámit a poskytnutý příspěvek jí do 30 dnů vrátit. Povinnost vrátit poskytnutý státní příspěvek byla ve smlouvě zajištěna omezením převodu nemovitosti. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 6. 2002. Žalobkyně dopisem ze dne 13. 2. 2008 žalované vyzvala, aby státní příspěvek ve výši 140.000,- Kč vrátili; současně je poučila o možnosti požádat o prominutí vrácení příspěvku. Žalovaní příspěvek nevrátili, o prominutí vrácení příspěvku nepožádali, resp. požadované přílohy k žádosti o prominutí vrácení příspěvku žalobkyni nezaslali. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaní porušili podmínky smlouvy, neboť v rozporu s jejím obsahem i s ustanovením , o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, kterou je na místě v posuzované věci aplikovat, nedokončili stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy, a jsou tudíž povinni příspěvek státu vrátit. Uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení poskytnutého příspěvku dnem následujícím po uplynutí desetileté lhůty, tj. 27. 4. 2000; vzhledem k prodlení žalovaných soudy přiznaly žalobkyni úrok z prodlení, který požadovala od 27. 5. 2000 do zaplacení. Protože žalovaní v průběhu řízení namítli, že se nárok žalobkyně příčí dobrým mravům, odvolací soud doplnil dokazování za účelem zjištění objektivních skutečností, které žalovaným bránili ve včasném dokončení stavby, resp. v její kolaudaci. Z výpovědi svědků Č. a B. a z chorobopisu otce žalované zjistil, že v letech 1995 a 1996 (tj. po dobu cca dvou let) bydlel u žalovaných v domě, na jehož stavbu byl příspěvek na bytovou výstavbu poskytnut, otec žalované a žalovaná o něj pečovala, neboť jeho zdravotní stav nebyl dobrý. Žalovaní dům užívali již od roku 1995, aniž byl zkolaudován, neboť dokončeno nebylo pouze jeho podkroví. Odvolací soud uzavřel, že péče o otce nebránila žalovaným v tom, aby stavební práce do 10 let od uzavření smlouvy dokončili a dům v termínu zkolaudovali; otec s nimi bydlel pouze po dobu dvou let a tvrzení žalovaných, že jeho onemocnění si žádalo provádět rozsáhlé stavební úpravy pro vytvoření bezbariérového přístupu do domu, nebylo prokázáno. Odvolací soud při rozhodování zohlednil rovněž skutečnost, že žalovaní nepožádali o prodloužení lhůty ke kolaudaci stavby, ačkoliv jim to novela umožňovala. Shodně se soudem prvního stupně pak neshledal důvodnou ani námitku promlčení práva žalobkyně na vrácení příspěvku; v případě zajištění závazku omezením převodu nemovitosti se totiž uplatní desetiletá promlčecí doba ( , , ve znění před 1. 1. 1992, ve spojení s ve znění účinném po 1. 1. 1992). V dané věci by promlčecí doba uplynula dne 27. 4. 2010, avšak žaloba byla podána již dne 12. 4. 2010.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení práva žalobkyně „alespoň pokud se týče úroků z prodlení“. Dále mu vytýkají, že věc nesprávně zvažoval z hlediska dobrých mravů, jestliže nepřihlédl k ustanovením § 18 odst. 3 a § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1995 Sb.“ (správně ), ani k tomu, že žalobkyně se na ně obrátila s žádostí o vrácení příspěvku teprve 6 let poté, kdy jí zaslali kolaudační rozhodnutí a že jako jeden z podkladů k žádosti o prominutí dluhu od nich „šikanózně“ žádala uznání dluhu. Žalovaní připomínají, že „žili po celou dobu v dobré víře, že příspěvek na bytovou výstavbu získali oprávněně a neočekávali, že budou požádáni o jeho vrácení“. Z uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zdůraznila,že „žalovaní ani po čtyřech letech vzájemného jednání nepředložili doklady k žádosti o prominutí povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek na bytovou výstavbu“. Je nadále přesvědčena, že žalovaní se nemohou úspěšně bránit námitkou, že měla sledovat dodržení podmínek plnění smlouvy, jestliže ve smlouvě o poskytnutí příspěvku byla zakotvena jejich povinnost oznámit příslušnému orgánu, že došlo k porušení některé ze smluvních a 30 dnů příspěvek vrátit. Smlouva s žalovanými byla uzavřena na deset let; nebyla-li tato lhůta prodloužena písemným dodatkem, nemohou se žalovaní dovolávat ustanovení

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými) při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (, a 4 , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. (dále jen „“)], nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Byl-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v posuzovaném případě), může být dovolání přípustné jen za splnění podmínek uvedených v , tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání, které směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v částech ukládajících každému z žalovaných platební povinnost ve výši 70.000,- Kč, není přípustné podle , neboť odvolací soud posoudil námitku, jíž žalovaní označili postup žalobkyně za příčící se dobrým mravům ( obč. zák.), souladně s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. ).

Zásadně platí, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy, a že smlouvy se mají plnit. Protože žalovaní včas nesplnili jednu ze sjednaných podmínek, vzniklo žalobkyni právo požadovat vrácení příspěvku. Odvolací soud se zabýval tvrzeními žalovaných, že jim ve včasné kolaudaci stavby zabránily vážné okolnosti (žalovaná pečovala o svého vážně nemocného otce a z důvodu jeho invalidity bylo nutno provést rozsáhlé stavební úpravy domu), a uzavřel, že namítané okolnosti žalovaným neznemožnily dokončení stavby a její kolaudaci ve sjednaném termínu a aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. tudíž neodůvodňují. Z deseti roků, které žalovaní měli na dokončení a kolaudaci stavby, pečovala žalovaná o svého otce pouze po dobu dvou let. Nutnost provádět rozsáhlé stavební úpravy pro zajištění bezbariérového přístupu do domu žalovaní v řízení neprokázali. Odvolací soud naopak zjistil, že žalovaným objektivně nic nebránilo v tom, aby stavební práce dokončili a aby zajistili včasnou kolaudaci svého rodinného domu; dům byl již v roce 1996 (tj. zhruba čtyři roky před skončením lhůty k dokončení stavby a její kolaudaci) v takovém stavu rozpracovanosti, která žalovaným umožňovala nerušeně v něm bydlet (v přízemí byly hotové omítky, podlahy, stropy i sociální zařízení, byla zde zavedena voda i elektřina). Správně nepřehlédl, že žalovaní nepožádali o prodloužení lhůty, přestože si byli vědomi, že stavba domu nebude zkolaudována v desetileté lhůtě. Požadavek žalobkyně, aby změna smluvních podmínek byla vyvážena uznáním dluhu, nelze mít za „šikanózní"; formulář uznání dluhu tvořil standardní přílohu (a podmínku projednání) všech žádostí o prominutí povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek. Neopodstatněná je pak námitka žalovaných, že odvolací soud při posuzování korektivu dobrých mravů nevzal v úvahu ustanovení Žalovaní totiž opomíjejí, že se v smlouvy o poskytnutí příspěvku zavázali v případě nesplnění některé z podmínek neprodleně informovat žalobkyni a příspěvek do 30 dnů poté vrátit. Tuto povinnost nesplnili. Doba, kdy je žalobkyně o vrácení příspěvku požádala, je pro posouzení věci bezpředmětná; bylo především na žalovaných, aby podmínky, ke kterým se ve smlouvě o poskytnutí příspěvku zavázali, beze zbytku naplnili nebo v opačném případě postupovali v souladu s smlouvy. Bezpředmětnou je též námitka, že odvolací soud nezohlednil ustanovení ; toto ustanovení se vztahuje pouze na postup při vyřizování žádostí o prominutí povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek. V řízení vyšlo najevo, že žalovaní s žalobkyní sice o možnosti prominutí povinnosti vrátit poskytnutý příspěvek jednali, avšak neposkytli jí žádné přílohy nezbytné pro vyřízení případné žádosti.

Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku se nepříčí dobrým mravům, nečiní jeho rozsudek zásadně právně významným a dovolání směřující proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost každému z žalovaných zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč přípustným; dovolací soud je proto v tomto rozsahu podle věty první a odmítl.

Dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, shledal dovolací soud přípustné podle , neboť odvolací soud otázku promlčení práva žalobkyně na úroky z prodlení posoudil v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu; napadené rozhodnutí má tudíž v tomto rozsahu zásadní význam po právní stránce.

Kromě jistiny žalobkyně po žalovaných požaduje úhradu úroků z prodlení představující vedlejší závazkový vztah účastníků. Nejvyšší soud se otázkou délky promlčecí doby úroků z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, zabýval již ve svých rozhodnutích ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. . V nich zdůraznil, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Z hlediska délky promlčecí doby z toho dovodil, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují tak jako zajištěná pohledávka ve lhůtě uvedené v větě první , ve znění před 1. 1. 1992, ale za podmínek uvedených v a 3 , ve znění účinném od 1. 1. 1992, který jedině upravuje délku promlčecí doby u práva na úroky z prodlení. Proto se právo na úroky z prodlení (nebylo-li přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) promlčuje v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení s vrácením příspěvku. Připomněl, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, jež nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu. I když totiž úroky z prodlení "přirůstají" za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z prodlení nevzniká vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu.

Není rozumného důvodu, aby se dovolací soud v tomto (obdobném) případě odchyloval od již dříve přijatých závěrů. Odvolací soud pochybil, jestliže desetiletou promlčecí dobu podle věty první , ve znění účinném před 1. 1. 1992, vztáhl i na úroky z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, a přiznal žalobkyni právo na jejich zaplacení za stavu, kdy tříletá promlčecí doba podle a 3 , ve znění účinném od 1. 1. 1992, dopadající na úroky z prodlení, počala běžet dne 27. 5. 2000 a žaloba byla podána teprve dne 12. 4. 2010.

Protože se žalovaným podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle částečně zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud proto tento rozsudek v části, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, podle věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které byla zrušena část rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve stejném rozsahu i je (včetně akcesorických výroků) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. ledna 2013

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu