Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1570/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 9, proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 7, PSČ 304 97, identifikační číslo osoby 45357366,zastoupené JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem, se sídlem v Plzni, B. Smetany 1, o zaplacení částky 13,604.386,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. -243, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná zaměstnávala žalobce a posléze spolu uzavřeli několik smluv o přepravě věci. Zaměstnanec žalované (vedoucí distribuce) Jiří Vízner dne 29. března 2000 vystavil žalobci u na hlavičkovém papíře společnosti žalované, v níž bylo uvedeno, že „se Plzeňský prazdroj zaručuje, že po dobu splácení leasingové smlouvy zajistí panu B. J. práci“. Následně účastníci dne 16. září 2002 uzavřeli smlouvu o přepravě věci, ve které se dohodli, že ujednání mezi smluvními stranami uzavřené do té doby o stejném předmětu věci se ruší. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že ji lze ukončit jednostranně písemnou výpovědí s výpovědní lhůtou třiceti kalendářních dnů, a to bez udání důvodu výpovědi. Dne 12. února 2003 vypověděla žalovaná žalobci smlouvu o přepravě věci ze dne 16. září 2002 bez udání důvodu s tím, že smlouva končí ke dni 31. března 2003.

V projednávané věci žalobce dovozoval vznik své škody porušením právní povinnosti žalované, která v ě ze dne 29. března 2000 měla slíbit, že po dobu leasingu bude zajišťovat žalobci práci.

Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení , a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení , obchodní zákoník, v znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“).

Soud prvního stupně považoval právní úkon z y ze dne 29. března 2000 za neurčitý a nesrozumitelný. Nelze z y dovodit, po jakou dobu má být práce zajišťována, není uvedena specifikace leasingů ani doba, po jakou tato ujednání mají platit. Žalovaná tak nemohla porušit svoji povinnost ze závazkového vztahu, neboť závazkový vztah, na který žalobce odkazuje, tj. jakýsi příslib zajišťování práce pro žalobce, je neplatný. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal porušení jakéhokoliv závazku žalovanou, ani prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení obč. zák., nezabýval se již výší uplatněné náhrady škody a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Obsahem y ze dne 29. března 2000 ani obsahem v řízení později tvrzené ústní dohody, podle které si žalobce pořídí nová auta na leasing, jimiž bude žalovanou reprezentovat, zatímco žalovaná žalobci nejméně do splacení leasingu bude dávat práci a to v takovém rozsahu, aby své závazky mohl žalobce plnit, nejsou dohodnuty takové dostatečně konkrétní povinnosti žalované, jejichž porušení by zakládalo právo žalobce na uplatněnou náhradu škody. Takovými konkrétními právními povinnostmi by musela být ustanovení o tom, kterou konkrétní práci, ve kterém konkrétním čase a v jakém konkrétním rozsahu se zavazuje žalovaná pro žalobce zajistit.

Dospěl tedy k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou nebyl sjednán žádný konkrétní závazek, jehož porušením by mohla žalobci vzniknout tvrzená újma. Není tak doložena existence jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Tudíž nebylo nutno se zabývat splněním dalších dvou z těchto předpokladů.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení , b)

Dovolatel rozsáhlým způsobem popisuje skutkový stav věci a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti dohody z roku 2000. Podle dovolatele z provedených důkazů je zřejmé, že práce, která měla být zajištěna, spočívala v přepravě. Stejně tak není dle dovolatele neurčité ani ujednání o době trvání závazku žalované dávat dovolateli „práci“, s odkazem na trvání leasingových závazků dovolatele. Podle dovolatele se měl odvolací soud řídit nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu o výkladu právních úkonů.

Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil.

K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za nepřípustné, když dovolatel ve svém podání žádnou otázku zásadního právního významu neoznačil.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou uvedenou v dále specifikovaném ustanovení) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení , oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním (jako dovolatel polemikou se skutkovými zjištěními soudů o „práci“, která měla být zajištěna žalovanou, činí) způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. , jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora vymezených kritérií je především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení bezvýznamné uplatnění dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení Dovolatel navíc tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení - bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá - není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Jestliže dovolatel vytýkanou vadu řízení nijak blíže nevymezil, pak tato skutečnost již sama o sobě brání tomu, aby Nejvyšší soud, vázaný uplatněnými dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. ), mohl na základě tohoto tvrzení dospět k závěru o přípustnosti dovolání.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není způsobilá založit ani argumentace dovolatele, podle níž je předmětná dohoda ze dne 29. března 2000 dostatečně určitá a tudíž platná.

Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. , a ze dne 29. října 1997, sp. zn. v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372). Dovodil, že právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit). Právní úkon je třeba považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Odvolací soud v souladu s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu s přihlédnutím k obsahu y ze dne 29. března 2000 dospěl k závěru, že tvrzený právní úkon „příslibu“, jehož nesplněním měla být porušena právní povinnost, je neurčitý. Jde přitom o takovou neurčitost, že ani použitím výkladových pravidel podle nelze neurčitost odstranit. V ě není vůbec uveden popis a rozsah konkrétní „práce“, která měla být žalovanou pro žalobce zajišťována, ujednání o konkrétním čase „práce“, ve kterém měla být realizována. Ujednání „po dobu splácení leasingové smlouvy“ není dostatečně určité. Tvrzený právní úkon je proto (pro neurčitost) ve smyslu obč. zák. absolutně neplatný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

K posouzení přípustnosti dovolání dle Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. a ze dne 18. září 2012, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle , , , a , ve znění účinném do 29. února 2012, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. ledna 2013

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.Dpředseda senátu