Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1750/2012

U S N E S E N Í

JUDr. M. D.

,

bytem v P. 6, Š. 6, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem v Praze 6, Volavkova 1848/17, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 3,809.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. -66, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 8. 2011, č. j. -40, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3,809.750,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uvedená částka měla být dle žalobního návrhu zaplacena k rukám správce konkursní podstaty jako náhrada škody způsobená konkursní podstatě postupem Krajského soudu v Praze tím, že tento soud nedal z podnětu žalobkyně správci konkursní podstaty závazný pokyn, aby zahrnul do konkursní podstaty i pohledávku úpadce ve výši žalované částky, jež v době, kdy na ni žalobkyně soud upozorňovala, ještě nebyla promlčená. Soud shledal, že žalobě nelze vyhovět již s ohledem na absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně. , , ani , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ani , o konkursu a vyrovnání, nezakládá právo konkursního věřitele podat svým jménem žalobu ve prospěch třetí osoby (zde správce konkursní podstaty, respektive ve prospěch majetkové podstaty úpadce, kterou spravuje). Podotkl dále, že již sama logika argumentace dovolatelky zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou, protože pokud by mohl u soudu nárok vůči libovolnému dlužníkovi úpadce uplatnit každý z věřitelů, pak by nemohla tvrzená nečinnost soudu být relevantní příčinou promlčení pohledávky, neboť by se jí mohl domáhat kdokoliv z věřitelů, tedy i žalobkyně. Za správný označil soud rovněž poukaz žalované na subsidiaritu odpovědnosti státu ve vztahu k závazku primárního dlužníka. Zdůraznil dále, že žalobkyně jako konkursní věřitelka, a tedy i účastnice konkursního řízení, musí svá práva uplatňovat v konkursním řízení způsobem zákonem upraveným, a uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení sama pro sebe žádných práv nedomáhá, je třeba žalobu bez dalšího jako nedůvodnou zamítnout.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. -66, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zhodnotil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné a přisvědčil jeho závěru, že žádný z výše zmíněných předpisů neumožňuje konkursnímu věřiteli žalovat způsobem, jakým to v tomto řízení činí žalobkyně. Zdůraznil, že dovozuje-li žalobkyně svou aktivní věcnou legitimaci z ustanovení a , o konkursu a vyrovnání, přehlíží, že tato ustanovení dopadají pouze na případy v nich uvedené, tedy nároky z neúčinných a odporovatelných právních úkonů. V tomto řízení se však žalobkyně domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Domáhat se náhrady škody takto vzniklé je ovšem oprávněn v souladu s ustanoveními a pouze ten, komu škoda vznikla, a to svým jménem a na svůj účet, aniž by přitom speciální zákonná úprava dávala konkursnímu věřiteli možnost „žalovat“ takovýto nárok ve prospěch konkursní podstaty. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež označila za přípustné dle s ohledem na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jež dle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž řízení je stižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatelka odmítla názor odvolacího soudu o absenci aktivní věcné legitimace pro podání projednávané žaloby na její straně. Zdůraznila, že pokyn konkursního soudu, nezahrnovat předmětnou pohledávku do konkursní podstaty a nevymáhat ji, měl za následek vznik škody na konkursní podstatě, a konkursní správce by tedy měl dle ní takto vzniklou škodu vymáhat ve prospěch konkursní podstaty. Nečiní-li tak, je k podání žaloby za něj aktivně legitimována dovolatelka jako osoba mající v konkursním řízení postavení věřitele. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je tudíž dle dovolatelky dán tím, že odvolací soud nezohlednil, že každý konkursní věřitel může za správce konkursní podstaty žalovat ve prospěch podstaty jakoukoliv pohledávku. S ohledem na uvedené tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu uvedeného ustanovení přitom nelze usuzovat z tvrzení, jež pouze popírá právní závěry odvolacího soudu založené na relevantních ustanoveních hmotného práva a jež nadto postrádá jakoukoliv argumentační oporu v právních předpisech na věc dopadajících. Vyšel-li odvolací soud ve svých úvahách z úpravy práv věřitelů obsažené v zákoně č. , o konkursu a vyrovnání, jež zakládá v a pouze právo věřitelů samostatně se domáhat plnění z neúčinných a odporovatelných právních úkonů úpadce, nikoliv však samostatné právo věřitelů požadovat případnou náhradu škody vzniklé na konkursní podstatě v její prospěch pak jeho úvahám není důvodu cokoliv vytýkat. Zákonná úprava určuje v zájmu řádného průběhu konkursního řízení jednoznačně práva a povinnosti příslušející jeho jednotlivým účastníkům, a není zde tak prostoru pro takovou konstrukci práv a povinností účastníků konkursního řízení, jež by daný zákonný rámec přesahovala. Ostatně ani dovolatelka sama v nejmenším nepodpořila své tvrzení jakoukoliv argumentací, natožpak argumentací, která by se opírala o právní úpravu dané problematiky, a která by tak mohla být pokládána za relevantní zpochybnění závěrů odvolacího soudu. V daném případě tedy dovolání neposkytuje pražádný podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle a jako nepřípustné odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 13. února 2013JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu