Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2236/2012

U S N E S E N Í

I. H.

České republice - Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, č. j. -102, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 zamítl žalobu o 600.000,- Kč s příslušenstvím, čehož se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, č. j. -62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na celkovou dobu řízení postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud uvedl, že celková délka řízení překračuje průměrnou délku řízení zcela podstatným způsobem. Věc však byla jak po skutkové, tak i právní stránce složitá, navíc bylo jednáno ve třech stupních soudní soustavy a za pomoci dožádání jiných zemí, poškozený sice nepřispíval k průtahům, ale nevyužil ani žádných prostředků k urychlení řízení, postupu soudu v dané věci nelze nic zásadního vytknout. Ani význam předmětu řízení pro žalobce nelze vykládat v jeho prospěch, neboť byl odsouzen pro skutek, který mu byl kladen za vinu.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. -80, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem obou soudů, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, nicméně dosud poskytnutou formou zadostiučinění (konstatování porušení práva) považoval za nedostačující. Řízení trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho, žalobce nijak k prodloužení délky řízení nepřispěl a v postupu jednajících státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za násilný trestný čin, ale za majetkový delikt. Řízení však bylo po stránce skutkové i procesní velmi složité a do jisté míry bylo složité i po stránce právní. Případ byl projednáván na třech stupních soudní soustavy. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma, která je odčinitelná jen poskytnutím zadostiučinění v penězích. Na druhé straně však Nejvyšší soud s poukazem na svá předchozí rozhodnutí poznamenal, že nemajetková újma vzniklá žalobci není ani nikterak velká, a přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být spíše nižší.

Odvolací soud vázán těmito právními závěry Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č. j. -102, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 50.937,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Za první dva roky trvání řízení soud přiznal žalobci 625,- Kč měsíčně a za další dobu (tedy dvanáct let a sedm měsíců) vycházel z částky 1.250,- Kč měsíčně. Tak dospěl k základní částce zadostiučinění 203.750,- Kč. Tuto částku snížil o 50 % z důvodu mimořádné složitosti řízení. Přestože soud respektoval právní závěr Nejvyššího soudu, že z hlediska významu řízení pro poškozeného není v zásadě rozhodující jeho výsledek, považoval za nutné výši zadostiučinění dále redukovat. Žalobce byl totiž za majetkovou trestnou činnost nakonec odsouzen. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu, zdali je vedeno trestní řízení proti fyzické osobě, která se trestného činu nedopustila a u níž existuje značná úzkost a obava z možného nespravedlivého odsouzení, či zda se jedná o trestní řízení, v němž osoba obviněná je nakonec odsouzena. V tomto případě si žalobce musel být vědom, že trestnou činnost, pro niž byl stíhán, spáchal, a jeho obava tedy spočívala toliko v tom, zdali se orgánům činným v trestním řízení podaří jej usvědčit, či nikoliv. Z tohoto důvodu odvolací soud zadostiučinění snížil o dalších 50 % na 50.937,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost opírá o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se domnívá, že zadostiučinění jemu dosud přiznané je nepřiměřeně nízké a je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Navíc odvolací soud postupoval v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu. Délka trestního řízení byla zcela nepřiměřená, což se negativně podepsalo na žalobcově psychice i na jeho finanční situaci. Žalobce též napadl výrok II. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Konečně žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, ) - dále jen „ “, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( ).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).

V otázce použití výchozí částky pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, ani v postupu při jeho stanovení, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu , když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , dostupný na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).

Dovolací soud má konečně za to, že odvolací soud se v napadeném rozsudku řídil právními závěry vyslovenými v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Dovolatel ostatně ani nekonkretizoval, v čem se odvolací soud od rozsudku soudu dovolacího odchýlil.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. února 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu