Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
2E4180E7CF04086BC1257B0C003CC225.html
HTML · 16.9 KB
No categories available
33 Cdo 1817/2012
U S N E S E N Í
J. Š.
L. Ž.
, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o zaplacení 200.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 120.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 73 EC 732/2009 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 13 Co 372/2011 -135, takto:
I. Dovolání se
odmítá
.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.363,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kláry Long Slámové, advokátky se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 10. února 2011, č. j. 73 EC 732/2009 -105, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení 320.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř. “)], a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že závazkový vztah účastníků se neřídí zákonem č. 513/1991 Sb. , obchodním zákoníkem , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník “), nýbrž zákonem č. 40/1964 Sb. , občanským zákoníkem občanským zákoníkem , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “), neboť dohoda účastníků obsažená v listin ě nazvané „Uznání závazku dle § 323 zák. č. 513/1991 Sb. “ ze dne 20. 8. 2008, že jejich závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem , směřuje ke zhoršení právního postavení žalované, která není podnikatelem (tento vztah nesouvisel ani s podnikáním žalobce), a je tudíž neplatná; jednostranný právní úkon žalované zaznamenaný v listin ě z 20. 8. 2008, je tudíž namístě poměřovat ustanovením § 558 občanského zákoníku . Tento závěr nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť odvolací soud jen na něm své rozhodnutí nezaložil.
Žalované se podařilo v řízení prokázat, že dluh z půjčky, který písemně uznala dne 20. 8. 2008, mezi účastníky vůbec nevznikl. Zásada, že uznání dluhu, popř. závazku, zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dluh, popř. závazek, v době uznání existoval a že se důkazní břemeno k prokázání případné neexistence dluhu, popř. závazku, přenáší z věřitele na dlužníka, ovládá jak uznání dluhu v režimu občanského zákoníku , tak uznání závazku v režimu obchodního zákoníku. Odvolací soud uvěřil žalované, že si od žalobce částku 200.000,- Kč nepůjčila. Žalobce nebyl schopen specifikovat, jaké konkrétní částky, popř. kdy, žalované v době jejich soužití předával, a částku 200.000,- Kč, kterou vůči němu žalovaná uznala coby svůj dluh z půjčky, sám označil jako své „výdaje na potřeby žalované, zejména kapesné a nějaké věci a také školné“. Účastníci spolu žili od března 2006 do ledna 2009, společně hospodařili, na vedení domácnosti se oba finančně podíleli, oba platili sjednaným podílem nájemné a žalobce dával žalované kapesné a platil jí školné. V řízení nebylo prokázáno, že předával-li žalobce žalované v průběhu jejich soužití postupně peníze, činil tak z titulu půjčky a že žalovaná takto jako dlužnice od něho peníze přijímala. Předávání a přijímání peněz mezi účastníky nenaplňovalo charakteristické znaky půjčky ve smyslu § 657 občanského zákoníku . Nebyla-li prokázána existence hlavního (zajišťovaného) závazku, nemohl být shledán platným ani zajišťovací - na hlavním závazku závislý - závazek z titulu smluvní pokuty sjednaný pro případ, že půjčka nebude včas věřiteli vrácena. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že uznávací prohlášení z 20. 8. 2008 neobstojí z hlediska určitosti (důvod dluhu nebyl řádně specifikován) a pro nedostatek svobody vůle žalované, vůči níž se žalobce soustavně dopouštěl hrubého násilí (podpis listin y si žalobce na žalované vynutil pod pohrůžkou násilí, za což byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 69/2010 , pravomocně odsouzen). Dále odvolací soud konstatoval, že „vyhovění žalobě také brání ujednání účastníků ze dne 7. 1. 2009“. Dne 7. 1. 2009 totiž žalovaná podepsala další listin u, v níž uznala, že žalobci dluží částku 71.500,- Kč, kterou „si půjčila na věci denní potřeby“, a zavázala se mu tuto částku sjednaným způsobem uhradit; listin listina opatřená podpisy obou účastníků obsahuje jejich prohlášení, že „tímto zaniknou veškeré závazky mezi nimi“. Uzavřel, že uvedené ujednání by mělo charakter privativní novace podle § 570 občanského zákoníku , pokud by bylo platné a pokud by také původní závazek byl platný. Je zřejmé, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu ohledně režimu, jakým se má jednostranný právní úkon žalované spočívající v uznání dluhu ze dne 20. 8. 2008 řídit, nemohl nic změnit na shora uvedených závěrech odvolacího soudu. Tvrzení žalobce obsažená v dovolání, že žalovaná v řízení nenamítla neexistenci jí uznaného dluhu ve výši 200.000,- Kč, jsou v přímém rozporu s obsahem spisu.
Bezcenné jsou dovolací námitky žalobce, že „skutkové zjištění, z něhož oba soudy při rozhodování vycházely, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“; oproti soudům žalobce nadále prosazuje názor, že v řízení bylo prokázáno, že částku 200.000,- Kč, kterou žalovaná jako svůj dluh vůči němu dne 20. 8. 2008 písemně uznala, jí půjčil s tím, že mu bude následně vrácena. Výhrady týkající se správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, představují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Přihlížet nelze ani k výtkám, že soudy zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže o smluvní pokutě (o nároku na zaplacení 120.000,- Kč) nerozhodly samostatným výrokem a jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé, které lze podřadit dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. Jak již bylo uvedeno výše, v poměrech přípustnosti dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. se k námitkám uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 , část věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ).
I když žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím „napadá všechny výroky rozsudku soudu II. stupně“, dovolání žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku neobsahuje; i kdyby žalobce nesouhlas s tímto výrokem odůvodnil, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1 , § 3 odst. 1 bod 8 . ve spojení s § 10 odst. 3 , § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění účinném do 31. 12. 2012), s připočtením částky 2.063,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu