Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3343/2012

U S N E S E N Í

Ing. V. Š.,

České republice - Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2011, č. j. -94, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , žalovaná však žalobcově nároku v rámci předběžného projednání nevyhověla a ve vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy je promlčen. Posuzované řízení skončilo dne 5. 12. 2007, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , o zastavení dovolacího řízení. Poté bylo vydáno usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. , kterým byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta pro opožděnost, vydání tohoto rozhodnutí však nemůže být rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “), neboť žalobce podal ústavní stížnost zjevně opožděnou. Lhůta k podání ústavní stížnosti skončila dne 8. 9. 2006, žalobce však podal ústavní stížnost až dne 31. 7. 2009, tedy téměř po uplynutí tří let. Promlčecí lhůta začala běžet dne 5. 12. 2007 a podle odvolacího soudu uplynula dnem 5. 6. 2008, žalobce však podal žalobu až dne 10. 12. 2008. Žalobce se o vzniku nemajetkové újmy musel dozvědět nejpozději dne 24. 5. 2007 (ještě před skončením řízení), kdy se obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění, nikoliv až v souvislosti s ustanovením právního zástupce dne 9. 4. 2009. Odvolací soud rovněž neshledal žádné důvody, pro které by byla námitka promlčecí vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení , odmítl jako nepřípustné.

Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a má za to, že k promlčení jeho nároku nedošlo. Namítl, že až po ustanovení advokáta dne 9. 4. 2009 zjistil, co a jak může uplatňovat, a proto nemohlo dojít k promlčení jeho nároku. Rovněž považoval přístup žalobkyně za odporující dobrým mravům.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 11. 2011, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 ) - dále jen „ “.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, proti výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení však žádným způsobem nebrojil a nadto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolatel uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem v otázce promlčení žalobcova nároku, nevymezil však žádnou konkrétní právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat jako otázkou zásadního právního významu, a v podstatě sám rezignoval na uvedení argumentů, proč by mělo mít napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.

Námitka, že se žalobce o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, až když mu byl ustanoven advokát v kompenzačním řízení, nemá oporu v obsahu spisu, ze kterého vyplývá, že žalobce sám uplatnil u žalované žádost o odškodnění nemajetkové újmy dne 24. 5. 2007, a tudíž si byl již v tomto okamžiku vědom vzniklé nemajetkové újmy. Otázka, kdy se žalobce dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, je nadto otázkou skutkovou, která přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Námitku, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy, rovněž žalobce po právní stránce blíže neodůvodnil, nadto se jedná o problematiku, která byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena, a proto ani tato otázka nemůže představovat otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , jež je dostupné na www.nsoud.cz, a proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , a v něm uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu