Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1417/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky České republiky – Ministerstva obrany, za nějž jedná Vojenský úřad pro zastupování Ministerstva obrany, 160 00 Praha 6, Náměstí Svobody č. 471, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 8. 6. 2010, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. (žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, za nějž jedná Vojenský ústav pro zastupování Ministerstva obrany, proti žalovanému V. C., P., zastoupenému Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, 301 00 Plzeň, Náměstí Republiky č. 28, o určení vlastnictví k pozemkům, takto: I. Dovolání s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě České republiky-Ministerstva obrany, podané u soudu 5. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 24. 6. 2008, č. j. -31. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba uvedené žalobkyně o určení, že je vlastníkem pozemků, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území L. u D., vedeného u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj (katastrálního pracoviště Plzeň-město). Žalující České republice - Ministerstvu obrany byla uložena náhrada všech nákladů řízení žalovaného V. C., vynaložených v řízení před soudem prvního stupně (jejíž výše byla pak stanovena částkou 25.585,-- Kč usnesením Okresního soudu Plzeň-město z 1. 10. 2009, č. j. -36).

O odvolání žalující České republiky-Ministerstva obrany proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 8. 6. 2010, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 24. 6. 2009, č. j. -31 (ve znění usnesení téhož soudu z 1. 10. 2009, č. j. -36). Žalující České republice-Ministerstvu obrany bylo uloženo nahradit žalovanému V. C. náklady odvolacího řízení částkou 12.360,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení ), a dospěl k závěru, že odvolání tu nelze pokládat za důvodné. Odvolací soud uváděl, že „souhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, avšak z jiných než soudem prvního stupně uváděných důvodů“.

Podle názoru odvolacího soudu v této právní věci „žalobce nesprávně žaloval na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem podle ustanovení “, když totiž tu na požadovaném určení žalující stát neměl naléhavý právní zájem. Odvolací soud dovozoval, že i na základě žalobě vyhovujícího rozhodnutí by tu nedošlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí, respektive k odstranění duplicitního zápisu, podle něhož je vlastnictví k pozemkům v katastrálním území L. u D. zapsáno ve prospěch žalobkyně i žalovaného. Odvolací soud dovozoval, že by tu totiž i „nadále existovalo pravomocné rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064-a/92, kterým bylo V. C. navráceno vlastnické právo k celé pozemkové parcele (podle grafického plánu), když v rámci digitalizace katastrálního operátu vznikly z celé parcely původního označení následně parcely, které jsou součástí letiště L. jako širšího funkčního celku.“ Odvolací soud proto měl za to, že žalující Česká republika - Ministerstvo obrany se tu mělo domáhat svého práva postupem předpokládaným v páté části , v níž je upraveno řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem.

Odvolací soud zdůrazňoval, že uvedené rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň - jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064 a /92, nemůže být považováno za nicotný správní akt, jenž by trpěl takovými vadami, jež by jej činily vnitřně rozpornými nebo právně či fakticky neuskutečnitelnými. Odvolací soud je toho názoru, že skutečnost, že žalující Česká republika nebyla účastníkem správního řízení (jako osoba, které svědčilo právo hospodaření s majetkem státu) a tudíž byla zbavena možnosti bránit své vlastnické právo, nezpůsobuje nenabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Nelze ani konstatovat, že by správní orgán vydal uvedené rozhodnutí na základě omylu. Odvolací soud má tedy za to, že žalující Česká republika-Ministerstvo obrany „se musí svého práva domáhat podle ustanovení a násl. . Nové projednání věci soudem by tu navazovalo na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a v rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem jednáno, bude spor definitivně uzavřen bez možnosti věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Žalující Česká republika-Ministesterstvo obrany, tvrdící, že byla dotčena na svých právech konečným rozhodnutím správního orgánu, je tu aktivně legitimována k podání žaloby podle páté části . Lhůta k podání žaloby ( ) ještě uvedené žalobkyni nezačala plynout, neboť jí dosud nebylo citované rozhodnutí správního orgánu doručeno. Soud je oprávněn požádat správní orgán, aby své rozhodnutí doručil všem osobám, kterým mělo být správně doručeno, „kdyby byla žádost soudu odmítnuta nebo kdyby ani poté nedošlo k řádnému doručení správního orgánu všem účastníkům řízení, soud doručí rozhodnutí správnímu orgánu žalobci nebo jinému účastníku řízení sám“.

Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadené zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně výroku o nákladech řízení, podle ustanovení , byť i s jiným právním zdůvodněním než soud prvního stupně.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dovolávající se České republice – Ministerstvu obrany dne 27. 7. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Plzeň-město dne 23. 9. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v . V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání byla v tomto dovolání dovozována z ustanovení a jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo obrany hlavně nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v této právní věci měla být ze strany žalobkyně podána žaloba podle páté části ( a násl. ). Podle názoru uvedené dovolatelky mohla by tak žalobkyně učinit „pouze v případě, že by se předcházejícího správního řízení před Okresním pozemkovým úřadem Plzeň-jih zúčastnili všichni účastníci řízení a že by rozhodnutí uvedeného orgánu mohlo nabýt právní moci, o takový případ se tu však nejedná“, podle názoru dovolatelky. Dovolávající se Česká republika - Ministesrtvo obrany má za to, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň-jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064 a /92, nemohlo nabýt právní moci ve svém výroku, který se týká části parcely v katastrálním území L. u D., ze které následně vznikly parcely, a to z těchto důvodů:

a) žalovaný neuplatnil svůj nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, ani u povinné osoby,

b) Pozemkový úřad Plzeň-jih nejednal se žalující Českou republikou-Ministerstvem obrany jako s účastnicí správního řízení, třebaže byla povinnou osobou podle ustanovení , čímž byla tato nyní žalující zkrácena na svých právech a nemohla účinně bránit své zájmy ve správním řízení, a

c) žalující České republice-Ministerstvu obrany nebylo správním orgánem ani doručeno výsledné rozhodnutí. Proto je dovolatelka přesvědčena, že tu žalovanému V. C. nemohlo vzniknout vlastnické právo k částem parcely v katastrálním území L. u D., ze které následně vznikly parcely v uvedeném katastrálním území.

Dovolávající se Česká republika-Ministerstvo obrany je dále i toho názoru, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň-jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064 a/ 92, je nicotné, a to z těchto důvodů:

a) z tohoto rozhodnutí vyplývá faktická nemožnost plnění, toto rozhodnutí ukládá povinnost vydat pozemek v katastrálním území L. u D. Státnímu statku K., kterému však k části parcely, o níž šlo v řízení před pozemkovým úřadem, již nesvědčilo právo hospodaření, takže nemohl tento majetek ve vlastnictví státu na základě rozhodnutí pozemkového úřadu vydat původním vlastníkům nebo jejich právnímu nástupci,

b) dovolatelka má za to, že u uvedeného správního rozhodnutí je dán evidentní nedostatek zákonného podkladu k vydání tohoto správního aktu, tj. účastníkům uvedeného správního řízení nebyla osoba, které svědčilo právo hospodaření s majetkem státu, a tudíž Česká republika byla zbavena možnosti účinně bránit své vlastnické právo. Přitom šlo o pozemek, jehož část je začleněna do areálu letiště L., vzniklá parcela je částí vzletné a přistávací dráhy a parcely jsou součástí ochranného pásu této dráhy, takže správní orgán by v řízení musel postupovat ve smyslu ustanovení (z důvodu zastavěnosti pozemku, která brání zemědělskému využití),

c) správní orgán tu vydal rozhodnutí na základě omylu, takže výroková část rozhodnutí „není projevem jeho vůle“, správní orgán mohl na základě tvrzení účastníka řízení (tj. státu jako povinné osoby) zjistit skutečný stav věci a jeho rozhodnutí by pak bylo zcela odlišné.

Podle názoru dovolatelky, pokud odvolací soud dospěl k názoru, že žalobu v této právní věci nelze projednat podle třetí části , nýbrž podle páté části , „neměl potvrzovat rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ale procesním úkonem ve smyslu ustanovení měl buď řízení zastavit nebo dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že má žalobce odstranit vady žaloby tak, aby odpovídala ustanovením páté části “.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu Plzeň-město), by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 8. 6. 2010, sp. zn. Krajského soudu v Plzni)některou otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.

V daném případě odvolací soud však posuzoval projednávanou právní věc podle procesněprávních ustanovení (jak to sám uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 8. 6. 2010, na str. 4-5), a to zejména podle ustanovení , , a .

Podle ustanovení lze žalobu (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení odst. rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů ( ), může být tatáž právní věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Ustanovení neplatí jen v případech uvedených v (o něž v daném případě nešlo).

Podle ustanovení je k návrhu ve smyslu ustanovení oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou. Náležitosti této žaloby jsou stanoveny v ustanovení .

Podle ustanovení musí být žaloba podle ustanovení a násl. podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, zmeškání této lhůty nelze prominout.

Podle ustanovení dospěje-li soud v řízení podle a násl. k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem.

Naléhavý právní zájem na určení ( ) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není splněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 8. 2006, (uveřejněném pod č. 154 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat i právní názor: Nelze akceptovat, aby jeden státní orgán konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán v jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.

Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž právní ustanovení a tytéž právní závěry měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 8. 6. 2010 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se Česky republiky-Ministerstva obrany. Nemohl proto dovolací soud dospět k přesvědčivému závěru, že tu odvolací soud řešil nějakou právní otázku právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 , ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto odvolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Dovolávající se Česká republika-Ministerstvo obrany nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému Václavu Caltovi v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle V Brně dne 24. ledna 2013JUDr. Josef Rakovský předseda senátu