Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 656/2012

21

Cdo 656/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Hlavního města Prahy

se sídlem magistrátu v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2, IČO 00064581, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1/1059, proti žalovaným

1) Mgr. T. S.

, zastoupenému JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 1586/4,

2) Ing. V. S.

, zastoupenému JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1133/6, a

3) MAXIM, spol. s r.o. v likvidaci

se sídlem v Praze 1, Soukenická č. 28, IČO 00312649, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2011 č.j. -161, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. února 2010 č.j. -108

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo smluvní k pozemkům č. parc. v k.ú., zapsané na listu vlastnictví č. pro k.ú., vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, ve prospěch Komerční banky, a.s. jako zástavního věřitele s právními účinky ke dni 9.1.1996 pro pohledávku ve výši 30.000.000,- Kč, neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že mezi žalovaným 2) jako zástavcem, právní předchůdkyní žalovaného 1) Komerční bankou, a.s. jako zástavním věřitelem a žalovaným 3) jako "vedlejším účastníkem (dlužníkem zajišťované pohledávky)" byla dne 14.12.1995 uzavřena zástavní smlouva, kterou žalovaný 2) zastavil uvedené pozemky, aniž byl jejich vlastníkem a aniž měl k jejich zastavení souhlas žalobce jako jejich výlučného vlastníka. Protože si právní předchůdkyně žalovaného 1) Komerční banka, a.s. neověřila tvrzení žalovaného 2), že je vlastníkem předmětných pozemků, nahlédnutím do katastru nemovitostí nebo do listin, na které odkazuje zástavní smlouva, "nepřijala předmětné pozemky do zástavy v dobré víře, že žalovaný 2) je oprávněn je zastavit", a zástavní právo k předmětným pozemkům proto podle ustanovení ve znění účinném ke dni 14.12.1995 nevzniklo.

Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, co usnesením ze dne 25.3.2009 č.j. -44 z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení vůči žalovanému 3) a připustil záměnu účastníků na straně žalované tak, že na místo žalované Komerční banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33 do řízení vstoupí Česká republika - Ministerstvo financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, a co usnesením ze dne 7.10.2009 č.j. -63 připustil další záměnu účastníků na straně žalované tak, že na místo žalované České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15 do řízení vstoupí Global Financial Restructuring Czech, s.r.o. se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 10 - rozsudkem ze dne 10.2.2010 č.j. -108 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení právnímu předchůdci žalovaného 1) společnosti Global Financial Restructuring Czech, s.r.o. 25.234,- Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Bányaiové, CSc. a žalovanému 2) 25.416,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marcely Šancové. Shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a dospěl k závěru, že na základě zástavní smlouvy ze dne 14.12.1995 vzniklo podle ustanovení ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy zástavní právo k těmto pozemkům, i když žalovaný 2) nebyl jejich vlastníkem (kupní smlouvou ze dne 6.9.1994 nabyl pouze dům č.p. a právo stavby na uvedených pozemcích, ale do katastru nemovitostí bylo nesprávně zapsáno rovněž jeho vlastnické právo k pozemkům), neboť Komerční banka, a.s. jako zástavní věřitel přijala pozemky v dobré víře, že žalovaný 2) jako zástavce je oprávněn je zastavit. Soud prvního stupně připustil, že skutečnost, že v katastru nemovitostí bylo na listu vlastnictví č. 1210 pro katastrální území Hostivař zapsáno vlastnické právo žalovaného 2) k předmětným pozemkům a zároveň právo stavby, přestože z kupní smlouvy ze dne 6.9.1994 bylo patrné, že žalovanému 2) k pozemkům svědčí pouze právo stavby, "mohla vyvolat určité pochybnosti o vlastnictví zástavce k uvedeným parcelám", avšak za rozhodující považoval, že podle ustanovení věty druhé "v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 31.3.2011 č.j. -150 připustil, aby do řízení na místo žalovaného 1) Global Financial Restructuring Czech, s.r.o. vstoupil Mgr. T. S. - rozsudkem ze dne 17.5.2011 č.j. -161 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce a žalovaný 1) "nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení" a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marcely Šancové. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně "rozhodl na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věci, protože provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením ", a že správně dovodil, že "žalovaný 1) převzal věc v dobré víře a zástavní právo proto trvá".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud se "nijak nevyjadřuje" k argumentaci uplatněné žalobcem v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, podle níž soud prvního stupně nesprávně interpretoval ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000), jestliže ze skutkového závěru, že okolnosti případu mohly vyvolat určité pochybnosti o vlastnictví zástavce k předmětným pozemkům na straně Komerční banky, a.s. jako zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy, "vyvodil právní závěr, že v případě takovýchto pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře". Uvedené ustanovení má podle dovolatele nepochybně na mysli případ, kdy pochybnosti vzniknou na straně soudu "při prokazování otázky dobré víry (např. nepodaří-li se náležitě objasnit skutkový stav)", a nikoli případ, kdy soud dospěje k závěru, že "listiny, které měl zástavní věřitel k dispozici, mohly vyvolat pochybnosti na jeho straně o vlastnictví zástavce k předmětu zástavy"; druhý z uvedených případů "musí vést jednoznačně k závěru o nedostatku dobré víry na straně zástavního věřitele". Zásadní právní význam přikládá dovolatel rovněž otázce, zda zástavní věřitel mohl být při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, že zástavce je oprávněn zastavit nemovitost, jestliže vycházel z "nabývacího titulu" (kupní smlouvy), ze kterého "bylo patrné, že zástavci svědčí k nemovitosti (pozemku) pouze právo stavby a nikoli právo vlastnické, avšak v příslušném výpisu z katastru nemovitostí bylo zapsáno vlastnictví zástavce k nemovitosti". Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popřípadě je zamítl, jestliže by "neshledal pro takový postup důvody". Právní závěry soudů obou stupňů pokládá žalovaný 1) za správné; otázka výkladu ustanovení je podle jeho názoru "tak jasná, že by neměla zakládat přípustnost dovolání jako věc zásadního právního významu".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné posouzení podmínek vzniku zástavního práva podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) v případě, že zástavce dá do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, zejména podmínky dobré víry zástavního věřitele, jemuž je zástava odevzdána. Protože právní posouzení uvedených otázek odvolacím soudem neodpovídá judikatuře dovolacího soudu a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že zástavní smlouva, na základě které bylo zřízeno sporné zástavní právo, byla uzavřena dne 14.12.1995 a účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly dnem 9.1.1996 - podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 31.5.1996 (dále jen "obč. zák.").

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. a ), že dne 6.9.1994 byla mezi E. R. a K. J. jako prodávajícími a žalovaným 2) jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, kterou prodávající prodali žalovanému 2) "veškeré své nemovitosti uvedené v článku I. se všemi součástmi a příslušenstvím", které byly v článku I. kupní smlouvy označeny jako dům č.p., katastrální území, včetně "kolny, dílny, oplocení a venkovních úprav", s tím, že "k těmto nemovitostem náleží právo stavby na dobu do 15.6.2002 k pozemkům č. parc. - zastavěný o výměře 225 m

2

a - zahrada o výměře 356 m

2

v katastrálním území". Žalovaný 2) byl po povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle této kupní smlouvy zapsán v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. pro katastrální území jako vlastník domu č.p. a pozemků parc. č., k nimž bylo zároveň zapsáno právo stavby zřízené smlouvou o stavebním právu ze dne "26./27.5.1922" na dobu 80 let. Dne 14.12.1995 byla mezi právní předchůdkyní žalovaného 1) Komerční bankou, a.s. jako zástavním věřitelem, žalovaným 2) jako zástavcem a žalovaným 3) jako "vedlejším účastníkem (dlužníkem zajišťované pohledávky)" uzavřena zástavní smlouva, kterou žalovaný 2) k zajištění pohledávky zástavního věřitele za žalovaným 3) vzniklé na základě smlouvy o úvěru ve výši 30.000.000,- Kč zastavil rodinný domek č.p. a pozemky parc. č. v katastrálním území; právní účinky vkladu zástavního práva vznikly dnem 9.1.1996. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25.3.2000 Komerční banka, a.s. postoupila pohledávku zajištěnou zástavním právem společnosti Konpo, s.r.o., která smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10.6.2005 postoupila tuto pohledávku společnosti Global Financial Restructuring Czech, s.r.o., která smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2.8.2010 postoupila tuto pohledávku žalovanému 1).

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.). I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že by zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.8.2004 sp. zn. , uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že zástavní smlouva je postižena neplatností z jiného důvodu, k nabytí zástavního práva podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. - jak je nepochybné již z jeho znění - nemůže dojít.

Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, má-li důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§ 151d odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.8.2004 sp. zn. , uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2011 sp. zn. ].

Katastr nemovitostí České republiky je soubor údajů o nemovitostech v České republice. Je zdrojem informací, které slouží mimo jiné také k ochraně práv k nemovitostem. Katastr nemovitostí České republiky je veřejný a každý má právo do něj za přítomnosti zaměstnance katastrálního úřadu nahlížet a pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty (srov. a 21 ve znění pozdějších předpisů). Katastr nemovitostí České republiky je, co se týče zápisu vlastnických, zástavních a dalších práv k nemovitostem, vybudován zejména na principu formální publicity (veřejnosti katastru nemovitostí) a materiální publicity (důvěry, veřejné víry, ve správnost zápisů v katastru nemovitostí). Protože katastr nemovitostí je souborem údajů o nemovitostech, je třeba jej chápat jako celek, který úplnou informaci podává teprve ve své komplexnosti. Výpis z katastru nemovitostí je (i když také pro něj platí princip materiální a formální publicity) pouze dílčím údajem z katastru nemovitostí. Dobrá víra ve smyslu ustanovení obč. zák. ve vztahu ke katastru nemovitostí tedy předpokládá, že je katastr nemovitostí také jako jediný celek vnímán a je s ním i takto zacházeno (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.6.2010 sp. zn. ).

V projednávané věci postavily soudy dobrou víru zástavního věřitele (Komerční banky, a.s.), že zástavce [žalovaný 2)] je oprávněn zastavit pozemky parc. č. v katastrálním území, pouze na zjištění, že žalovaný 2) byl v době odevzdání zástavy (ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí) zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí a že zástavnímu věřiteli byla tato skutečnost zřejmá z výpisu z katastru nemovitostí. Tyto okolnosti ovšem samy o sobě nemohou založit dobrou víru (přesvědčení) zástavního věřitele o tom, že zástavci svědčí i právní titul, na jehož základě je jeho vlastnické právo v katastru nemovitostí zapsáno. Zkoumání dobré víry zástavního věřitele nutně vyžaduje posouzení ve vztahu k právnímu titulu, na němž se zakládá jeho přesvědčení, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Pod běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu (vztah banka - úvěrový klient) při uzavírání zástavní smlouvy požadovat (od něj očekávat), nutno subsumovat požadavek aktivního zjištění konkrétních skutečností, vedoucích (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) k přesvědčení, že zástavce disponuje takovým právním titulem, jež mu umožňuje věc zastavit. K posouzení dobré víry právní předchůdkyně žalovaného 1) Komerční banky, a.s. bylo potřebné současně objasnit, jakým způsobem se v době odevzdání zástavy měla a mohla (objektivně vzato) přesvědčit o tom, kdo je vlastníkem zástavy, tedy, řečeno jinak, jakým způsobem se měla a mohla přesvědčit o nabývacím titulu zástavce a zda v případě, že se o něm přesvědčila, měla či mohla mít (opět objektivně posuzováno) pochybnost, že zástavci příslušné právo k zástavě svědčí. Patřilo totiž k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce vždy náležitě přesvědčil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.7.2008 sp. zn. ). Měla-li či mohla-li mít Komerční banka, a.s. na základě toho pochybnost, že žalovanému 2) svědčí příslušné právo k zástavě, nemohla být v dobré víře, že žalovaný 2) je oprávněn předmětné pozemky zastavit.

S uvedeným závěrem není v rozporu ani ustanovení ve znění pozdějších předpisů, neboť zakládá - v souladu s principem publicity katastru nemovitostí - "speciální" dobrou víru osobě, jež vychází ze stavu zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, avšak to jen ve vztahu k té osobě, jež je ohledně určitého věcného práva jako jeho nositel v katastru zapsána. Jinými slovy řečeno, sám stav zápisu v katastru nemovitostí chrání (prostřednictvím institutu dobré víry ve smyslu ustanovení ve znění pozdějších předpisů) osobu vycházející z jeho stavu toliko před osobou, jež je v katastru nemovitostí jako nositel určitého věcného práva evidována. Vůči třetím osobám se tato osoba nemůže dovolávat dobré víry podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů; o dobrou víru tu tedy jde, jen jestliže ani při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po ní s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) důvodné pochybnosti o tom, že ve skutečnosti osobě, jež je jako nositel určitého práva v katastru zapsána, takové právo nesvědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2011 sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se posouzením dobré víry zástavního věřitele ze shora uvedených hledisek nezabýval, spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení části věty za středníkem zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2012

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu