Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1617/2012

U S N E S E N Í

MUDr. Y. E. U.

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 110,200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. -96, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. -57, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 110,200.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Předmětné částky se domáhal jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která mu vznikla v důsledku trestního stíhání jeho osoby tím, že byl připraven o provizi z jím zprostředkovávaného obchodu – prodeje lokomotiv. Podle smlouvy o výhradním zastoupení, uzavřené se společností CROMWAY HOLDINGS LTD., žalobci náležela provize ve výši 2,5 % z prodejní ceny realizovaných obchodů. Dne 8. 9. 1994 uzavřely společnost Škoda koncern Plzeň, a. s., jako prodávající, a společnost CROMWAY HOLDINGS LTD., zastoupená žalobcem, jako kupující, dohodu o prodeji 60 kusů lokomotiv, celkem za 1.800,000.000,- Kč. Současně byla uvedenými smluvními stranami uzavřena dohoda o školení, dopravě a servisu předmětných lokomotiv v hodnotě 2.320,000.000,- Kč s tím, že vlastní smlouvu „deklarují“ statutární orgány společností dne 16. 9. 1994. Dne 14. 9. 1994 byl však žalobce vzat do vazby, a proto z připravovaného obchodu sešlo. Trestní stíhání bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. , ukončeno zproštěním žalobce obžaloby. V důsledku nezákonného trestního stíhání tak měla žalobci vzniknout škoda v podobě ušlého zisku představujícího provizi podle dohody o školení, dopravě a servisu lokomotiv ve výši 58,000.000,- Kč, což je po valorizaci 110,200.000,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je splněn první předpoklad, a to nezákonné rozhodnutí, absentují však další znaky – vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Příčinná souvislost by byla dána pouze tehdy, pokud by nezákonné rozhodnutí bylo jedinou příčinou vzniku škody, což ale prokázáno nebylo. Dohoda, podepsaná smluvními stranami dne 8. 9. 1994, měla charakter pouhé předběžné dohody a nebyla právním úkonem, který by zavazoval k podpisu předmětné kupní smlouvy, neboť byla zcela neurčitá, a ve smyslu ustanovení , , se tak jednalo o neplatný právní úkon. Navíc bylo prokázáno, že k podpisu smlouvy by došlo, byla-li by společnost Škoda koncern Plzeň, a. s., kontaktována druhou smluvní stranou. Zatčení žalobce tudíž nebylo jediným důvodem vzniku tvrzené škody, a v předmětném případě tedy příčinná souvislost není dána. Navíc nebyl prokázán ani samotný vznik škody, neboť k uzavření smlouvy nedošlo, a proto nelze dospět k závěru o výši provize. Vzhledem k nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu tak soud prvního stupně žalobu zamítl.

K odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, č. j. -96, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s ohledem na intertemporální ustanovení na věc aplikoval ustanovení jemu předcházejícího , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „ “). Aplikace jiného zákona však neměla vliv na správnost právního posouzení věci. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se také s jeho závěrem ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tím, že nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce. Obecně příčinou vzniku škody může být pouze ta okolnost, která ztrátu předpokládaného přínosu způsobila, v daném případě však obchod nebyl realizován z důvodu nedostavení se smluvních stran (především zástupců společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD.) k podpisu smlouvy, nikoliv z důvodu samotného zatčení žalobce. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dovolací důvody pak žalobce uplatňuje dle ustanovení i b) Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení i skutkové okolnosti dané věci a jako otázku zásadního právního významu uvedl, zda jsou ztráta důvěry obchodních partnerů a reputační riziko, které obchodní spojení s dovolatelem představovalo, z hlediska příčinné souvislosti podstatnými důvody vedoucími ke vzniku škody. Za vadu řízení, která měla na nesprávné právní posouzení zcela zásadní vliv, považuje dovolatel nedostatečné zjištění skutkového stavu za situace, kdy soudy nižších instancí neprovedly žalobcem navržené důkazy. Poukazuje přitom na zničující účinek zahájeného trestního řízení, který měl spočívat zejména v osobní neúčasti dovolatele na jednáních a také ve ztrátě důvěry v jeho osobu, což vedlo k absenci zájmu smluvních stran na dokončení obchodu. Namítá také porušení y a d, zapříčiněné formalistickým přístupem soudů nižších stupňů k interpretaci dohod mezi účastníky. S poukazem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že zamýšlenou kupní smlouvu neměl za žádnou ze smluvních stran uzavírat samotný žalobce. Uvedla rovněž, že žalobce neunesl důkazní břemeno, poukazujíc na skutečnost, že zatčení dovolatele nebylo jediným důvodem, proč k uzavření smlouvy nedošlo, a proto v projednávaném případě není a ani nemůže být dána příčinná souvislost. Bezprostřední příčinou neuzavření smlouvy se stalo rozhodnutí zúčastněných společností nepokračovat v realizaci obchodu. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu ustanovení , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen, dle ustanovení , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a se nepřihlíží.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zvažuje-li Nejvyšší soud přípustnost dovolání v intencích ustanovení , nemůže se zabývat výtkami dovolatele poukazujícími na možné nedostatky ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Směřují-li tedy námitky dovolatele z valné části ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, nelze k nim přihlížet. Soudy nižších stupňů postavily svoje rozhodnutí na nedostatku příčinné souvislosti mezi trestním stíháním dovolatele a vznikem tvrzené škody. Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. ). Příčinná souvislost je přitom dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. ). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. ). Závěr soudů nižších stupňů o nedostatku příčinné souvislosti tak není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li tedy žalobce proti tomuto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tím dovolací důvod podle , k němuž při posuzování otázky, zda má rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, dovolací soud nepřihlíží (ustanovení ).

Dovolateli dále nelze přisvědčit, spatřuje-li v otázce, zda jsou ztráta důvěry obchodních partnerů a reputační riziko, které obchodní spojení s dovolatelem představovalo, z hlediska příčinné souvislosti podstatnými důvody vedoucími ke vzniku škody, zásadní právní význam, neboť odvolací soud své rozhodnutí na posouzení této otázky nezaložil, jak bylo uvedeno výše, a její zodpovězení by tak bylo bez jakéhokoliv významu pro výsledné řešení sporu. Nejvyšší soud přitom opakovaně připomněl, že otázku, jejíž zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001).

Za opodstatněné není možno pokládat ani výtky směřující proti postupu soudu při provádění dokazování. Tyto námitky směřují k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení , jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu je předně třeba připomenout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, je-li spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339). O takový případ však v posuzované věci nejde. Dovolatel namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, toto tvrzení však nemá oporu v obsahu spisu. Důkazy výslechy části jím navrhovaných osob, konkrétně Ing. L. S., Ing. J. K, Ing. J. J. a F. K., provedeny byly, a to prostřednictvím protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2, ve věci vedené pod sp. zn. . Na toto řízení přitom dovolatel sám odkazuje a výpovědi v něm učiněné žádným způsobem nerozporuje, pouze z nich dovozuje jiný skutkový závěr, k čemuž ovšem Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu nemůže přihlížet. Samotná skutečnost, že důkazy byly provedeny protokolem o výslechu, přitom zásadní pochybení nekonstituuje. Skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé nemůže soud založit pouze na listinném důkazu – výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, jestliže účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu této výpovědi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. ). Dovolatel však nepravdivost obsahu výpovědí nenamítá, jak již konstatoval i odvolací soud, a tudíž v tomto způsobu dokazování nelze zásadní pochybení soudu shledat. Další dokazování výslechem svědků se pak vzhledem k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a neuskutečněním obchodu ukázalo být nadbytečným, což s přihlédnutím k ustanovení a možnosti soudu rozhodnout, které z důkazů provede, nelze za pochybení považovat.

Z výše uvedeného vyplývá, že výroku napadeného rozsudku týkajícímu se věci samé nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení , Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

Dovolatel napadl oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, dovolání proti tomuto výroku je však nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto rovněž dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu v souladu s ust. , věty první, a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, , , části věty před středníkem, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2013JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu