Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3110/2011

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY29 Cdo 3110/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky TOP a. s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 466, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 60196980, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, PSČ 257 22, za účasti 1/ Mgr. Petra Budzińskiho, advokáta, se sídlem v Záblatí 22, PSČ 594 53, jako insolvenčního správce ZZN Žďár n. S., a. s., identifikační číslo osoby 25304071, a 2/ AGROPODNIK, a. s., Velké Meziříčí, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Třebíčská 1540, PSČ 594 01, identifikační číslo osoby 46982761, zastoupené JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00, o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2011, č. j. -266, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. května 2008, č. j. -214, ve výroku I., kterým tento soud zamítl „žalobu“ na určení neplatnosti smluv uzavřených dne 9. října 2002 mezi pozdější úpadkyní, společností ZZN Žďár n. S., a. s. (dále jen „společnost“) a druhou „žalovanou“ o upsání 27 akcií emitovaných druhou „žalovanou“ a o započtení vzájemných pohledávek, jímž byl emisní kurs splacen (výrok I.), změnil jej tak, že uložil „žalobkyni“ nahradit náklady řízení první a druhé „žalované“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1/ Dne 31. srpna 2000 byla uzavřena mezi společností jako prodávající a druhou „žalovanou“ jako kupující smlouva o prodeji části podniku s kupní cenou 48,445.929,- Kč.

2/ Ke dni 30. června 2001 zaplatila druhá „žalovaná“ na kupní cenu části podniku celkem 14,000.000,- Kč.

3/ Dne 30. dubna 2002 přijala mimořádná valná hromada druhé „žalované“ rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu emisí 27 akcií o jmenovité hodnotě 1,000.000,- Kč s emisním kursem 1,127.500,- Kč; tyto akcie mohla upsat pouze společnost formou smlouvy o upsání akcií, které splatí formou započtení části své pohledávky, jež má z titulu smlouvy o prodeji části podniku.

4/ Hodnota 27 akcií přesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu společnosti.

5/ Dne 13. března 2003 byla na jednání dozorčí rady společnosti schválena smlouva o upsání akcií ze dne 9. října 2002 a smlouva o započtení vzájemných pohledávek ze dne 9. října 2002.

6/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2009, č. j. KSBR 27INS4415/2009-A-8, byl na majetek společnosti prohlášen konkurs; podáním doručeným odvolacímu soudu dne 26. března 2010 navrhla původní insolvenční správkyně JUDr. Štefánia Fajmonová s odkazem na , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), pokračování v řízení.

Odvolací soud po zopakování důkazu smlouvou o upsání akcií ze dne 9. října 2002 a smlouvou o započtení pohledávek ze dne 9. října 2002 a po doplnění důkazů výpisem z obchodního rejstříku druhé „žalované“ a listinami z vyžádaného rejstříkového spisu druhé „žalované“ vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. B 940 (mimo jiné usnesením ze dne 4. září 2002, sp. zn. F 12502/2002, F 13943/2002, B 940, a usnesením ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. F 21544/2002, B 940, a notářským zápisem ze dne 30. dubna 2002) dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že „žalobkyně“ nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “).

Vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. , odvolací soud uvedl, že rozhodnutí vydané na základě „žaloby“ o určení nezmění na postavení „žalobkyně“ ničeho. Podle , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bylo-li zvýšení zapsáno do obchodního rejstříku (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. F 21544/2002, B 940), vznikla společnosti povinnost splatit emisní kurs upsaných akcií i v případě, že samotné upsání akcií bylo neplatné či neúčinné. Tato povinnost by společnosti nevznikla (resp. zanikla) pouze v případě, kdy by soud v řízení dle obch. zák. prohlásil rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu za neplatné. Protože „žaloba“ o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti o zvýšení základního kapitálu podána nebyla, nezanikla tudíž ani povinnost společnosti splatit emisní kurs jí upsaných akcií. Z toho plyne, že na postavení „žalobkyně“ by se i v případě prohlášení výše uvedených smluv za neplatné nic nezměnilo.

Otázku, na jejímž posouzení založil své rozhodnutí soud prvního stupně (jenž uvedl, že zákonná podmínka souhlasu dozorčí rady s uzavřením výše uvedených smluv podle § 193 obch. zák. je splněna i v případě, že je tento souhlas dán následně, neboť ze zákona nutnost předchozího souhlasu výslovně neplyne), tak odvolací soud vůbec neposuzoval.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení , důvodnost opírá o ustanovení a b/

Za zásadně právně významné považuje dovolatelka jednak otázku „právních důsledků neexistence souhlasu dozorčí rady se zcizením majetku společnosti podle § 193 odst. 2 obch. zák.“, jednak otázku „aktivní legitimace minoritního akcionáře pro podání žaloby, kterou je chráněn majetek společnosti, jejímž je akcionářem“.

Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud neměl provést důkaz listinami z rejstříkového spisu druhé „žalované“ vedeného Krajským soudem v Brně v oddíle B, vložce 940, neboť jimi nebyl proveden důkaz před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatelky může odvolací soud v systému neúplné apelace provést důkazy jen pokud „vyplynuly z obsahu spisu“ v řízení před soudem prvního stupně předtím, než došlo ke koncentraci řízení, případně je-li dána některá z výjimek z koncentrace řízení. Odvolací soud měl proto věc vrátit soudu prvního stupně s pokynem k doplnění dokazování.

Jde-li o otázku naléhavého právního zájmu, argumentuje dovolatelka rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , dle kterého má naléhavý právní zájem na určení, zda tu je právní vztah nebo právo, i ten, kdo není účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, z čehož plyne, že aktivní legitimaci má proto i osoba, pro níž by vyhovění „žalobě“ mohlo mít příznivý dopad na právní postavení, i když není účastníkem smlouvy, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. (jež je, stejně jako ostatní dále uvedená rozhodnutí, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), dle kterého jde o naléhavý právní zájem tehdy, bylo-li by bez soudem vysloveného určení existence práva či vztahu ohroženo právo žalobce, případně by se jeho postavení stalo nejistým.

Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně aplikace § 204 odst. 6 obch. zák., když namítá, že účelem tohoto ustanovení je ochrana dobré víry věřitelů společnosti zvyšující základní kapitál. Akcionář je pak chráněn prostřednictvím § 183 obch. zák. Dovolatelka tvrdí, že není aktivně legitimována k podání návrhu podle § 183 obch. zák., neboť není akcionářkou druhé „žalované“. Podle jejího názoru z uvedeného plyne, že výkladem odvolacího soudu byla zbavena možnosti domáhat se ochrany svého majetku; v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2006, sp. zn. , podle něhož jsou obecné soudy povinny základním právům poskytnout ochranu nehledě na případnou mezeru v právním řádu.

Stejně tak je dovolatelka přesvědčena, že k nesprávnému právnímu posouzení dospěl i soud prvního stupně. Domnívá se, že pokud jde o souhlas dozorčí rady podle § 193 obch. zák., nelze vycházet pouze z gramatického výkladu předmětného ustanovení, ale je nutné posuzovat „normu jako celek včetně jejího účelu“, kterým má být ochrana akcionářů před svévolí osob jednajících jménem společnosti. Je toho názoru, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. , týkající se § 196a obch. zák., lze vztáhnout i na § 193 obch. zák., neboť účelem obou ustanovení je ochrana akcionářů. Odmítá závěr, podle něhož souhlas podle § 193 obch. zák. může dozorčí rada udělit až následně, neboť tento výklad by vedl k nejistotě ohledně existence závazku až do doby rozhodnutí dozorčí rady.

Dovolání je přípustné podle ustanovení Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti smluv, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že navrhovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je jeho rozsudek po obsahové stránce rozsudkem měnícím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210).

K námitce, že odvolací soud neměl provést důkaz listinami z rejstříkového spisu druhé „žalované“, kterými nebylo provedeno dokazování v řízení před soudem prvního stupně, dovolací soud uzavírá, že dovolatelka zjevně přehlíží, že řízení o určení neplatnosti smluv o upsání akcií je řízením o některých otázkách obchodních společností ( ve vazbě na ), jež je ovládáno zásadou vyšetřovací a v němž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány ( ). Odvolací řízení je pak v těchto věcech vybudováno na principu úplné apelace a omezení pro uplatnění nových skutečností nebo důkazů, zakotvené v ustanovení obch. zák., se neuplatní ( ); odvolací soud smí přitom k novým skutečnostem a důkazům přihlédnout bez ohledu na to, zda byly některým z účastníků uplatněny ( ). Proto odvolací soud nepochybil, doplnil-li dokazování notářským zápisem o rozhodnutí valné hromady druhé „žalované“ o zvýšení základního kapitálu a usneseními rejstříkového soudu, kterými bylo rozhodnuto o zápisu zvýšení základního kapitálu druhé „žalované“ do obchodního rejstříku.

Na procesním režimu projednávané věci nic nemění ani to, že o věcné příslušnosti okresního soudu v prvním stupni v této věci rozhodl (a závazně ji tak ve smyslu určil) nadřízený Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2007,

č. j. -164 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. ).

Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, podle něhož rozhodnutí vydané na základě návrhu dovolatelky o určení by na jejím postavení ničeho nezměnilo, když podle § 204 odst. 6 obch. zák. platí, že, bylo-li zvýšení základního kapitálu zapsáno do obchodního rejstříku a nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady druhé „žalované“ o zvýšení základního kapitálu vyslovena v řízení podle § 183 obch. zák., vznikla společnosti povinnost splatit emisní kurs upsaných akcií i v případě, že samotné upsání akcií bylo neplatné či neúčinné. Tento závěr odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za správný z důvodů v napadeném rozhodnutí uvedených.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že podle není insolvenční soud vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění.

Konečně co do důsledků aplikace ustanovení § 193 obch. zák. pro projednávanou věc Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. , ve kterém uzavřel, že ani v případě, že dozorčí rada, popř. valná hromada neudělí souhlas se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., nezpůsobuje to neplatnost či neúčinnost této smlouvy.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení věty první zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení , a , tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2012

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu