Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3246/2012

U S N E S E N Í

JUDr. P. J.

, bytem v O., proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 85.000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. -80, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2011, č. j. -54, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 85.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení o určení pohledávky konkursního věřitele vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (řízení probíhalo od roku 2002 do roku 2008), jež skončilo zamítnutím jím podané žaloby pro předčasnost z důvodu vad přihlášky uplatněné pohledávky. Způsobená škoda měla sestávat z nákladů vynaložených v předmětném soudním řízení ve výši 25.000,- Kč (skutečná škoda) a ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč za dobu, po kterou se žalobce v souvislosti s tímto řízením nemohl věnovat své podnikatelské činnosti. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná žalobci za škodu, jejíž náhrady se domáhá, neodpovídá. Postup soudu, jenž po dobu řízení probíhajícího v letech 2002 až 2008 shromažďoval a prováděl důkazy, hodnotil zjištěné skutečnosti a právně je posuzoval totiž dle závěrů odvolacího soudu nelze považovat za nesprávný úřední postup, ať již řízení trvalo jakkoliv dlouho. Žalobci navíc škoda, jejíž náhrady se domáhá, nevznikla. O nákladech řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. bylo pravomocně rozhodnuto tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků. Žalobce se tudíž v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci nemůže domáhat změny uvedeného rozhodnutí. Žalobce, jenž ušlý zisk skutkově vymezuje jako zisk srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu, pak dle závěrů odvolacího soudu netvrdí ani neprokazuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že u něj v důsledku tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení nedošlo k rozmnožení konkrétních majetkových hodnot, ač se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nevyhověl ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „ “). Vysvětlil přitom rovněž, že nárok na náhradu škody, jehož se žalobce dle skutkového vymezení žaloby domáhá z důvodu nesprávného úředního postupu soudu (nepřiměřené délky soudního řízení), nelze vzhledem ke specialitě právní úpravy obsažené v zákoně č. právně posuzovat jako nárok na náhradu škody podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že postup Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. , v němž byla žaloba o určení pohledávky konkursního věřitele zamítnuta pro předčasnost z důvodu vad přihlášky až po šesti letech ode dne zahájení soudního řízení, je třeba hodnotit jako nesprávný. Uváděl rovněž, že ve smyslu ustanovení § a 31 má se zřetelem k subsidiárnímu použití ustanovení o náhradě škody ( ) nárok na požadovanou náhradu skutečné škody ve výši 25.000,- Kč a ušlého zisku ve výši

60.000,- Kč, jež mu byly způsobeny nesprávným postupem soudu. Vytýkal přitom soudům nižšího stupně, že jej ve smyslu ustanovení nepoučily o povinnosti doplnit chybějící tvrzení a důkazy. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o náhradu skutečné škody představované náklady vynaloženými žalobcem v řízení před Krajským soudem v Brně vedeném pod sp. zn. ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím, nezbývá než uvést, že nárok na zaplacení uvedené částky je samostatným nárokem s odlišným skutkovým základem od nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč, jehož žalobce dle svých tvrzení mohl dosáhnout, nebýt nesprávného úředního postupu soudu. Jelikož však samostatný nárok na náhradu skutečné škody ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím nepřesahuje částku 50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o uvedeném nároku, přípustné ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba co do částky 25.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastníkem řízení) mající právnické vzdělání ( ) a ve lhůtě stanovené , se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání v části směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o náhradu ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak; ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).Spočívá-li přitom rozsudek odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu , nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod R 48/2006).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech (že postup soudu spočívající v shromažďování a provádění důkazů, hodnocení zjištěných skutečností a jejich právním posouzení nelze považovat za nesprávný úřední postup, ať již řízení trvalo jakkoliv dlouho, a že žalobce, jenž ušlý zisk skutkově vymezuje jako zisk srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu, netvrdí ani neprokazuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že u něj v důsledku tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení nedošlo k rozmnožení konkrétních majetkových hodnot, ač se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat), z nichž každý samostatně obstojí coby důvod zamítnutí žaloby. Závěr, že dovolání je ve smyslu ustanovení přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným v řešení obou těchto otázek.

Dovolateli je třeba přisvědčit, že ve smyslu ustanovení věty třetí ve znění účinném od 27. 4. 2006 se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obdobně řešila uvedenou problematiku ale i starší judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, č. seš. 1, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5504). Závěr odvolacího soudu, že v nepřiměřené délce soudního řízení (procesu shromažďování podkladů pro rozhodnutí o věci samé) nelze spatřovat nesprávný úřední postup, je tudíž v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem spočívá rovněž na závěru, že škoda spočívající v ušlém zisku tak, jak je skutkově vymezena v žalobě (zisk srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu), dovolateli nevznikla.

Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit ( ), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Protože obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení . Škodou zákon ( obč. zák.) míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. , publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Skutkové vymezení ušlého zisku přitom nemůže být libovolné. Je třeba jej vymezit tak, aby mohla být zjištěna jeho pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. ).

V projednávané věci dovolatel coby žalobce svůj nárok na náhradu zisku, jenž mu měl ujít v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení, skutkově vymezuje jako nárok na náhradu za čas promeškaný v souvislosti se soudním řízením ve výši 300,- Kč za jednu promeškanou hodinu. Takto vymezený nárok ovšem nepředstavuje majetkovou újmu spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) dovolatelova majetku (např. v důsledku zmaření podnikatelského závěru směřujícího k určitému zisku – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 6301), které by s ohledem na pravidelný běh věci bylo možno důvodně očekávat, nebýt předmětného soudního řízení. Samotná ztráta času totiž důvodnost očekávání dosažení zisku nezakládá. Z délky času stráveného v souvislosti se soudním řízením nelze dovozovat, jakého zisku by dovolatel, nebýt soudního řízení, při pravidelném běhu událostí dosáhl. Jelikož tedy dovolatel uplatněný nárok na skutečnostech odůvodňujících vznik škody v podobě ušlého zisku nezaložil, odpovídá závěr odvolacího soudu, že dle žalobních tvrzení dovolateli škoda, jejíž náhrady se domáhá, nevznikla, ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.

Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že jej ve smyslu ustanovení nevyzvaly, aby doplnil svá tvrzení o rozhodné skutečnosti, a nepoučily o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo ani není. Poučení o důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení ( ) má totiž své místo pouze v případě, kdy soud pro nedostatek tvrzení či důkazních prostředků (důkazní nouzi) není s to učinit skutkový závěr o okolnostech významných z hlediska hypotézy aplikované právní normy. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, neboť již z žalobních tvrzení dovolatele bylo zřejmé, že (i kdyby byla prokázána) uplatňovaný nárok na náhradu ušlého zisku neodůvodňují.

Jelikož věcnému přezkumu právního závěru odvolacího soudu (na němž je zamítnutí žaloby rovněž založeno) o tom, zda dovolateli vznikla uplatňovaná škoda v podobě ušlého zisku, či nikoliv, brání to, že není splněna podmínka jeho zásadního právního významu ve smyslu ustanovení , odst. 3 , Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako celek pro nepřípustnost odmítl ( věty první, ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly ( věty první, , části věty před středníkem a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 6. prosince 2012Mgr. Petr Krauspředseda senátu